ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3455.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 3455/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, PhD., v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva financí České republiky právně zastoupených advokátem, za účasti 1) K. C.-M., zastoupené advokátem, a 2) P. f. ČR, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp.zn. 7 C 131/2003, k dovolání prvé účastnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29.6.2006, čj. 30 Co 1/2006-135, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2006, čj. 30 Co 1/2006-135, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podle páté části občanského soudního řádu (o.s.ř.) se původní žalobce F. d. a m. v likvidaci domáhal soudního rozhodnutí, jímž by bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v R. nad K. ze dne 16.5.2003, čj. PÚ 990/03-4400; jím tento orgán rozhodl podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o půdě“), že žalobkyně je vlastnicí pozemků č. 416 a č. 2386, jakož i objektu bydlení č. 89 na pozemku č. 416, vše v katastrálním území D. v O. h. Žalobní petit byl formulován tak, aby soud rozhodl, že vlastníkem těchto nemovitostí je žalobce. V průběhu řízení nastoupila na místo žalobce Česká republika.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou nevyhověl návrhu na změnu žaloby, aby soud rozhodl, že prvá účastnice není vlastníkem předmětných nemovitostí a zamítl žalobu na určení, že jejich vlastníkem je Česká republika. Věc ovšem neposoudil jako řízení o určení vlastnictví podle obecných občanskoprávních předpisů, ale správně jako řízení o přezkoumání rozhodnutí Pozemkového úřadu podle páté části o.s.ř. Rozhodnutí správního orgánu posoudil z hlediska zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., (dále jen „zákon č. 243/1992 Sb.“) ve znění dalších předpisů, a shledal je správným.
K odvolání žalobce rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který usnesením ze dne 29.6.2006, čj. 30 Co 1/2006-135, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. O návrhu na vydání předmětných pozemků totiž rozhodl pozemkový úřad dne 3.6.1996 podle §9 zákona o půdě v tehdy platném znění a pod č.j. PÚ 2530/96-3187 HA (1315/00/11) a vydal rozhodnutí, že K. C.-M. není vlastnicí předmětných nemovitostí. O opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí rozhodoval Krajský soud v Hradci Králové a rozhodnutím ze dne 4.1.1999, čj. 30 Ca 238/96-98, přičemž rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Po účinnosti zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., (dále jen „zákon č. 212/2000 Sb.“), uplatnila K. C.-M. restituční nárok na uvedené nemovitosti znovu, a tentokrát pozemkový úřad rozhodnutím, jež je přezkoumáváno v tomto řízení, vyhověl. Toto rozhodnutí shledal odvolací soud nezákonným, protože jeho vydání bránily obecně platné zásady stanovící nepřípustnost zpětné účinnosti zákonů, jakož i tzv. překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), a rovněž ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 212/2000 Sb., podle nějž nelze věc vydat, byl-li nárok na její vydání uplatněn nárok na vydání do právní moci rozhodnutí o tomto nároku. Toto ustanovení vykládá odvolací soud tak, že pokud byl již dříve restituční nárok uplatněn a do doby účinnosti zákona č. 212/2000 Sb. o něm bylo pravomocně rozhodnuto, brání tato skutečnost opětovnému rozhodnutí o vydání týchž nemovitostí. Jinému výkladu tohoto ustanovení brání retroaktivita neboli zpětná účinnost právního předpisu, která je nepřípustnou legislativní technikou. Novému rozhodování ve věci, v níž šlo o stejný předmět řízení, stejné účastníky a tentýž nárok, tedy brání zásada rei iudicatae – věc nemůže být projednána znovu, byla -li již pravomocně rozhodnuta.
Prvá účastnice podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání s odkazem na ustanovení §239 odst. 1 písm. a) a §240 odst. 1 o.s.ř. Podle ní vychází odvolací soud z nesprávného právního posouzení věci. V prvé řadě nesouhlasí s tím, že jde o věc již pravomocně rozsouzenou, protože předchozí řízení bylo řešeno podle jiného právního předpisu, tj. podle zákona o půdě. Odvolává se na ustanovení §11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb. ve znění zákona č. 212/2000 Sb., jež nabylo účinnosti 21.7.2000. Nelze se zde odvolávat na zpětnou retroaktivitu, protože zákon napravuje dřívější majetkové křivdy. Ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 243/1992 Sb. pak je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti s dalšími ustanoveními v něm obsaženými a má zabránit tomu, aby nedošlo k dvěma rozhodnutím o vydání jedné věci dvěma oprávněným osobám. Dovolatelka navrhla, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení bylo zastaveno, a je tedy přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatňuje se v něm přípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Protože splňuje i další, formální náležitosti dovolání, stanovené zákonem, dovolací soud přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu z důvodů v dovolání obsažených. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V prvé řadě nesouhlasí dovolací soud se závěrem odvolacího soudu, že o nároku uplatněném žalobou bylo již pravomocně rozhodnuto, takže jejímu projednání brání překážka věci rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 a §103 o.s.ř. Předchozí pravomocné rozhodnutí správního orgánu i soudu, který jednal o opravném prostředku proti němu, se totiž týkalo nároku uplatněného podle §6 zákona o půdě, zatímco novým rozhodnutím správního orgánu, jehož správnost byla posuzována v této věci, bylo rozhodnuto o nároku, uplatněném podle jiného zákona, tj. zákona č. 243/1992 Sb., ve znění, jehož účinnost nastala až po právní moci předchozího rozhodnutí. I když se jedná o stejné účastníky a stejný předmět sporu, nejedná se o stejný nárok, ale nárok založený až poté, co o nově založeném právu na vydání nemovitostí bylo rozhodnuto podle jiného předpisu, tedy podle jiného návrhu.
Dovolací soud neshledává správnými ani závěry odvolacího soudu o nemožnosti zpětného užití právního předpisu, protože i zákon č. 243/1992 Sb. je předpisem restitučním, který upravuje restituční nároky založené na dříve nastalých skutečnostech.
Zbývá posoudit, zda v dané věci lze aplikovat překážku vydání věci upravenou
v §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 243/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Podle názoru dovolacího soudu jde o otázku, která vyžaduje věcného řešení a mohla by být řešena jen rozsudkem, nikoli však rozhodnutím procesním, jakým je rozhodnutí
o zastavení řízení. Správností výkladu tohoto ustanovení, který zaujal odvolací soud, se proto dovolací soud nemohl zabývat.
Dovolací soud proto neshledal usnesení odvolacího soudu správným a podle
§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. je zrušil. Věc vrátil odvolacímu soudu podle §243b odst. 3 o.s.ř. k dalšímu řízení, v němž bude nově rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu