ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3523.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3523/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce ČR – Ministerstva financí, zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) A. G. S. s. r. o., zastoupené advokátem, a 2) Ing. L.V., o 1.781.206,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 855/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 1 Cmo 159/2006-129, takto:
Dovolání první žalované se odmítá.
Dovolací řízení se ve vztahu k druhému žalovanému zastavuje.
První žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal uložení povinnosti žalovaným zaplatit mu částku 5.327.509,- Kč jako nedoplatek úroků z prodlení s odůvodněním, že žalovaní nezaplatili včas poslední splátku na kupní cenu za prodej podniku ve výši 6.471.000,- Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 24 Cm 855/2001-84, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci částku 1.781.206,- Kč (plněním jednoho zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého), žalobu do částky 3.546.303,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 15. 1. 1995 kupní smlouvu o prodeji podniku, v níž se žalovaní zavázali v případě prodlení s úhradou kupní ceny nebo její části zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Dohodou o narovnání uzavřenou dne 1. 10. 1996 upravily strany rozsah vzájemných práv a povinností tak, že byla mimo jiné snížena kupní cena podniku a dohodnut její splátkový kalendář, když povinnost žalovaných uhradit poslední splátku ve výši 6.471.000,- Kč byla stanovena do 30. 6. 1997. Žalovaní zaplatili poslední splátku dne 14. 12. 1999, tj. 897 dní po splatnosti. Krajský soud dovodil, že nárok na úroky z prodlení ve výši sjednané ve smlouvě o prodeji podniku žalobci nevznikl, neboť novací byl dosavadní závazek nahrazen závazkem novým, ke kterému strany již úrok z prodlení v souvislosti s pozdní úhradou kupní ceny nebo její části nedohodli, a proto jsou žalovaní povinni platit podle ustanovení §369 odst. 1 a §502 obch. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1997, obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy, zvýšené o 1 %. Krajský soud při stanovení sazby úroku z prodlení vycházel z úrokových sazeb v roce 1997 uveřejněných ČNB ve výši 13,2 % p. a., na jejichž základě přiznal žalobci úroky z prodlení ve výši sazby 14,2 % p. a. z částky 6.471.000,- Kč od 30. 6. 1997 do 14. 12. 1999, což představuje částku 2.258.183,- Kč, kterou ponížil o částku 476.978,- Kč, neboť tu již na úroky z prodlení žalovaní žalobci zaplatili. Celkem tedy přiznal žalobci částku 1.781.206,- Kč.
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2006, č. j. 1 Cmo 159/2006-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a v nákladovém výroku (výrok I), zastavil řízení o odvolání žalobce pro jeho zpětvzetí (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil s úplným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a rovněž i s jeho právním posouzením, přičemž konstatoval, že sazba úroků z prodlení byla určena v souladu s ustanoveními §369 odst. 1 a §502 obch. zák., ve znění účinném v době uzavření dohody o narovnání, a současně byly úroky z prodlení přiznány ve správné výši se zohledněním částky 476.978,- Kč, kterou již žalovaní na dotčené příslušenství pohledávky v předchozím sporu vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 565/98 žalobci uhradili.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když soudům obou stupňů vytýkají, že se nezabývaly platbou ve výši 407.832,- Kč, která byla jako sankce ze smlouvy o privatizaci uhrazena Fondu národního majetku v době, kdy již platila dohoda o narovnání. Namítají, že tato částka měla být započtena na úhradu úroků z prodlení podle dohody o narovnání obdobně jak tomu bylo s částkou 476.978,- Kč, neboť smlouva o privatizaci ze dne 15. 1. 1995 ztratila platnost. Přisouzená částka tak měla být ponížena kromě částky 476.978,- Kč minimálně i o částku 407.832,- Kč. Z uvedeného důvodu žalovaní navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání snáší argumenty proti námitkám dovolatelů a navrhuje odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání, když se domnívá, že nebyla řešena žádná otázka zásadního právního významu, která by založila přípustnost dovolání, neboť žalovaní před soudy obou stupňů uplatňovali k započtení vždy pouze částku 476.978,- Kč a nikoliv platbu výši 407.832,- Kč. Proti případnému úmyslu žalovaných domáhat se v dovolacím řízení započtení platby 407.832,- Kč žalobce z opatrnosti namítá promlčení této dodatečně uplatněné pohledávky.
Podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř. musí být dovolatel zastoupen advokátem, jestliže nemá právnické vzdělání buď sám, nebo jeho zaměstnanec (člen), který za něj jedná. Z dovolání zastoupení dovolatele (druhého žalovaného) nevyplývá a jiné listiny, toto zastoupení nebo právnické vzdělání dovolatele prokazující, nebyly předloženy. Dovolatel pak nedostatek povinného zastoupení neodstranil ani přes výzvu soudu prvního stupně provedenou usnesením ze dne 24. 6. 2008, č. j. 24 Cm 855/2001-153, doručeným mu 30. 6. 2008, ač byl o procesních následcích nesplnění této povinnosti poučen.
Dovolatelé jsou samostatnými společníky v rozepři a podmínka uvedená v ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř. musí být splněna u každého z nich samostatně (bez zřetele k tomu, že k zaplacení částky 1.781.206,- Kč byli zavázáni společně). Protože povinné zastoupení dovolatele v dovolacím řízení je podmínkou týkající se účastníka řízení, bez jejíhož splnění nelze vydat – s výjimkou usnesení, jímž se dovolací řízení pro tento nedostatek zastavuje – rozhodnutí, kterým se řízení končí, a protože ke zhojení tohoto nedostatku přes řádnou výzvu krajského soudu do dnešního dne nedošlo, Nejvyšší soud řízení o dovolání druhého žalovaného podle §104 odst. 2 a §243c o. s. ř. zastavil.
Dále se soud zabýval posouzením přípustnosti dovolání první žalované do výroku I. rozsudku odvolacího soudu.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005).
Zpochybňuje-li dovolatelka právní závěr odvolacího soudu o výši přiznaných úroků z prodlení tím, že při stanovení výše úroků z prodlení nebyla zohledněna platba ve výši 407.832,- Kč žalobci poskytnutá žalovanými jako sankce ze smlouvy o privatizaci, nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci soudy obou stupňů rozhodující, a naplňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nehledě na to, že správnost napadeného rozhodnutí nelze v dovolacím řízení poměřovat z pohledu skutkových novot vůbec (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.).
Jelikož dovolatelka jiné námitky v dovolání neuvedla a dovolací soud neshledal, že by odvolací soud při posuzování předestřené věci postupoval v rozporu s hmotným právem, případně vybočil z mezí ustálené soudní praxe, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání první žalované bylo odmítnuto. Žalobci tak vzniklo ve vztahu k první žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), za což mu náleží odměna z částky 1.781.206,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§3 odst. 1, §14, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení 10.000,- Kč, plus 300,- Kč režijní paušál podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a vše navýšeno o 19 % DPH. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení s ohledem na ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu