ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3716.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3716/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce O. s. p. z. a v. – A. s. o. České republiky, zastoupeného advokátem, proti žalované Z. o. O. s. s. o. a o. S., zastoupené advokátem, o vydání účetních dokladů, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 245/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008, č. j. 26 Co 2/2008-281, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 3.035,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud uložil žalované povinnost vydat žalobci účetní doklady specifikované ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Odvolací soud tak rozhodl po té, co jeho předchozí (měnící) rozsudek k dovolání žalobce zrušil Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, č. j. 28 Cdo 4178/2007-260. V něm Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že podle ustáleného výkladu §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) není možné po žalobci žádat, aby prokázal, že žalovaný je „nadále“ držitelem (či detentorem) požadované věci. Žalobce musí „pouze“ prokázat, že žalovaný držbu (detenci) věci nabyl a jeho žaloba bude v takovém případě úspěšná, jestliže žalovaný neprokáže, že držbu (či detenci) dané věci pozbyl. Odvolací soud po opětovném zvážení věci po stránce skutkové i právní a po zopakování některých důkazů a provedení důkazů dodatečných dospěl k závěru, že odvolání nebylo důvodné. Žalobce prokázal své vlastnické právo k předmětným věcem a žalovaná, pokud má tyto věci ve svém držení (ve své dispozici), neoprávněně do tohoto vlastnického práva zasahuje, neboť k tomu postrádá jakýkoliv právní důvod. Ohledně otázky, zda se požadované věci dostaly do držení (detence) žalované, odvolací soud zcela souhlasí se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud provedené důkazy zopakoval a nad rámec dosavadního dokazování vyslechl svědka H. Ani poté však nespatřoval důvod skutkové závěry soudu prvního stupně jakýmkoliv způsobem přehodnocovat. Při normálním běhu věcí musí požadované doklady existovat a nacházejí se v držení žalované. Tento skutkový závěr je podporován i chováním žalované v počátcích řízení, kdy její obrana proti žalobě nespočívala v popření existence materiálů nebo tvrzení,
že je nemá, nýbrž byla založena na přesvědčení, že doklady jsou jejím majetkem,
a nemůže se jich tedy zbavovat. Následně uplatňované námitky lze hodnotit jako účelové.
Proti tomuto rozsudku podala dovolání žalovaná s tím, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, přičemž napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud se především nesprávně vypořádal s právní otázkou specifikace a prokázání samotné existence dotčených dokumentů. Pro přiznání práva na vydání věci je mimo jiné nutná její přesná a určitá specifikace, doložení skutečnosti, že alespoň přešla do držby neoprávněného subjektu a také důkaz samotné existence takové věci. V daném soudním řízení nebyla dostatečně prokázána faktická existence dokumentů, jichž se žalobce po žalované domáhal. Zásadní právní otázkou je prokázání faktické existence věci, již nelze dovozovat jen s jistou mírou pravděpodobnosti, na základě domněnek a dedukcí. Jen z faktu, že nějaká věc mohla existovat s ohledem na požadavky právních předpisů či jiných závazných dokumentů, nelze bez dalšího dovodit, že tato věc skutečně vznikla. Navíc existence žalobcem požadovaných listin nemá reálnou oporu v žádném obecně platném právním předpisu, ani v předpisu vydaném žalobcem. Pokud původní odborová organizace účetní doklady nevedla, nemůže je držet žalovaná jako třetí osoba. Pokud kdy žalovaná formálně připustila, že disponuje určitou „dokumentací“ po původní odborové organizaci, jednalo se jen o soupis členů tehdejší odborové organizace a plnění jejich příspěvkové povinnosti. Požadovaná dokumentace tedy nikdy neexistovala, a proto nikdy nemohla přejít na žalovanou. Žalovaná nejprve navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a dále navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil.
Žalobce k dovolání žalované uvedl, že soudy obou stupňů tuto věc velmi náležitě a kvalifikovaně posoudily a jejich rozhodnutí pokládá za správné. Tvrzení uvedená v dovolání považuje žalobce za účelová a zkreslující danou skutečnost. Navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné, a dovolací soud z tohoto důvodu nepostupoval podle
§243 o. s. ř., jak navrhovala dovolatelka.
Dovolání v dané věci je založeno především na zpochybňování skutkového závěru soudu odvolacího o nabytí v žalobě specifikovaných věcí do držby (detence) žalované. Dovolací soud však není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry v řízeních, v nichž přípustnost dovolání může být zvažována toliko pro zásadní právní významnost napadeného rozhodnutí (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jak bylo vyloženo výše, jde o takový případ i v souzeném sporu. Dovolací důvod spočívající v tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, pak zcela logicky nemůže sloužit ani jako podpora pro založení přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud se však zejména z důvodu svého předchozího rozhodnutí v souzeném sporu zabýval tím, zda-li odvolací soud v dalším řízení a ve svém novém rozhodnutí respektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu. Nutno podotknout, že Nejvyšší soud se k otázce prokazování držby žalobcem požadovaných věcí vyjadřoval ve svém předchozím rozhodnutí pouze předběžně, a to jen z hlediska právního, nikoliv skutkového, posouzení. Bylo proto na soudu odvolacím, aby se pod zorným úhlem takto vyjádřeného právního názoru dovolacího soudu vypořádal s konkrétními skutkovými tvrzeními účastníků řízení a jimi nabídnutými důkazy.
Odvolací soud v dalším řízení zopakoval již soudem prvního stupně provedené dokazování, přičemž nadto provedl i jiné účastníky navržené důkazy, a dospěl ke shodným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně. Odvolací soud přitom vzal v potaz právní názor Nejvyššího soudu, což je jasně vyjádřeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud pak v napadeném rozhodnutí nespatřuje otázku zásadní právní významnosti, neboť argumenty dovolatelky se týkají právních závěrů vyslovených Nejvyšším soudem již v jeho předchozím rozhodnutí vydaném v téže věci, na něž v tomto ohledu plně odkazuje (toto rozhodnutí – identifikované výše – je veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz) a s nimiž je napadené rozhodnutí plně souladné.
Dovolatelce se tak nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno napadené rozhodnutí odvolacího soudu pokládat za zásadně právně významné a její dovolání za přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.250,- Kč (srov. §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II) a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 485,- Kč, celkem tedy ve výši 3.035,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2009
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu