ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3766.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3766/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. J. Š., a b) M. Š., zastoupených advokátem, proti žalovanému Z. d. P. V., zastoupenému advokátem, o vypořádání nároků podle zákonů č. 229/1991 Sb. a č. 42/1992 Sb., vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 1094/97, k dovolání všech účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, č. j. 24 Co 250/2007-293, takto:
Dovolání žalovaného, pokud směřuje proti výroku ad III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007, č. j. 24 Co 250/2007-293, se zamítá; pokud směřuje proti výroku II. tohoto rozsudku a proti rozsudku soudu prvního stupně, dovolání se odmítá.
Ve zbývající části se rozsudek zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení je vypořádání majetkových nároků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o půdě“), a podílu z transformace zemědělského družstva podle zákona č. 42/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů a o vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále též jen „zákon o transformaci družstev“), které u Okresního soudu v Kolíně uplatnil žalobou první žalobce dne 9.9.1997 a druhý žalobce dne 22.6.2005 žalobou vedenou původně pod sp. zn. 9 C 148/2005. Prvé dva rozsudky soudu prvního stupně, jimiž byla žaloba proti prvému žalobci zamítnuta, Krajský soud v Praze zrušil, přičemž v usnesení z 29.7.2005 vyslovil právní názor, že žalobce, resp. jeho právní předchůdkyně A. Š., nároky podle obou uvedených zákonů uplatnil včas, i když ne písemnou formou. Žalovaný s ním o jejich vyrovnání jednal, a také na jejich úhradu částečně plnil. Za spornou měl soud výši nároků a plnění se strany žalovaného.
Nato Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 15.5.2006, čj. C 1094/97-247, vyhověl žalobám obou žalobců a žalovanému uložil poskytnout každému z nich náhradu za znehodnocené budovy ve výši 524.824,- Kč a vydat každému z nich majetkový podíl ve výši 321.653,- Kč, oboje ve věcech, které drží. Vyšel z toho, že námitku promlčení, vznesenou žalovaným, neshledal důvodnou, protože okolnost, že žalovaný odmítá plnit náhradu za znehodnocenou nemovitost, mohla být zjištěna až v roce 1997, kdy žalovaný odmítl vydat kravín, který původně měl podle dohody převést na žalobce, a dále proto, že 30.1.1996 žalovaný uznal písemně svůj dluh týkající se podílu za živý a mrtvý inventář a majetkového podílu v družstvu, čímž počala běžet desetiletá promlčecí doba.
Na základě odvolání žalovaného přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvolacím řízení Krajský soud v Praze, který shora uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně. Dospěl k závěru, že nároky byly včas uplatněny u žalovaného a nedošlo proto k jejich prekluzi, žalobu druhého žalobce však v plném rozsahu zamítl z důvodu promlčení, jehož se dovolal žalovaný. Promlčení jeho nároků posoudil z hlediska promlčecích lhůt podle obecných předpisů občanskoprávních a aplikoval na ně tříletou promlčecí lhůtu. Zápis z jednání žalovaného a prvého žalobce, (jehož považoval za oprávněného jednat i za druhého žalobce jako dědice), sepsané 30.1996, posoudil jako dohodu o narovnání, na niž se vztahuje obecná promlčecí tříletá lhůta, nikoli jako na písemné uznání dluhu žalovaného, jež by mělo za následek promlčecí dobu desetiletou. Počátek tříleté lhůty stanovil ke dni převodu kravína, jímž měl žalovaný plnit, na třetí osobu, k čemuž došlo v roce 1997, a obecná promlčecí doba uplynula v roce 2000. V této lhůtě uplatnil nárok u soudu jen první žalobce, nikoli druhý žalobce. Dohoda z 30.1.1996 neobsahuje jasné podklady pro stanovení výše závazku žalovaného, výslovně však stanoví, že jí je vzájemně dohodnuta výše nároků ze zákona o půdě i zákona o transformaci družstev. Proto je třeba vyjít z toho, že účastníci v jejím rámci dohodli i výši závazků z náhrady za znehodnocení nemovitostí. Protože po tomto datu již žalovaný neposkytl žádná plnění, uložil odvolací soud žalovanému zaplatit prvému žalobci na něj připadající polovinu náhrady uvedené v této dohodě. Formu úhrady v penězích zvolil proto, že v důsledku narovnání mezi účastníky došlo podle jednoznačného peněžitého vyjádření závazku ke změně původního závazku na klasický dluh peněžitý, včetně úroků z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali včasné dovolání všichni účastníci.
Žalovaný v dovolání uvedl, že napadá všechny výroky soudu prvního stupně a výroky II., III., IV., V., a VI. rozsudku odvolacího soudu. Dovolací důvody formálně neoznačil, z obsahu dovolání však lze dovodit, že namítá nesprávné právní posouzení věci a nesprávné skutkové zjištění, neodpovídající provedeným důkazům, tedy lze dovolací důvody podřadit pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel argumentuje tím, že A. Š., která byla oprávněnou osobou podle zákona o půdě i zákona o transformaci družstev, neuplatnila nikdy nároky na náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby (dále jen „inventář“), ani náhradu za znehodnocenou nemovitost a tak došlo i k prekluzi jejích nároků, nepodala ani přihlášku k transformaci do družstva. Žalovaný přesto žalobcům plnil, patrně omylem, ve výši 1.245.539,- Kč. Paní Š. považuje dovolatel za členku družstva nejen před jeho transformací, ale i po ní a podle §765 odst. 1 obchodního zákoníku by proto měla nárok jen na vypořádací podíl při zániku členství, tento nárok se však promlčuje po 4 letech od zániku členství. Pokud jde o nároky na inventář, upozorňuje žalobce, že majetek J. Š. přešel na stát, protože propadl ve prospěch státu, přičemž žalovaný prokázal, že od státu tento majetek odkoupil. Necítí se proto být povinnou osobou k poskytnutí náhrad za inventář, ač byl takto určen rozhodnutím Ministerstva zemědělství. Soud se také nikdy nezabýval otázkou, jako je správná výše výpočtu majetkového podílu, ač k tomu byl několikrát vyzván. Dovolatel popírá platnost zápisu z 30.11.1996. Po jeho podpisu došlo k určení jiné povinné osoby k náhradě za mrtvý inventář a to ve výši 395.065,- Kč. Tyto argumenty směřuje dovolatel proti rozsudku soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu, který převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, vychází podle dovolatele z nepřesných nebo z nesprávných vstupních premis, slučuje nároky restituční a transformační, které mají odlišný způsob vypořádání. Restituční nárok měl být podle jednání z 16.11.1992 uspokojen do 31.12.1992 a žaloba byla dne 9.9.1997 podána až po uplynutí tříleté promlčecí doby. Dále dovolatel namítá, že odvolací soud nezdůvodnil vypořádání restitučního nároku ve výši 125.954,- Kč v penězích, aniž zkoumal, zda je možno jej vykrýt ve věcech, a rovněž přiznání úroků z prodlení z uložené částky odporuje platné judikatuře. Přitom připomíná, že nikdy neprojevil snahu uhradit případný restituční nárok v penězích – vyjádření výše závazku v penězích neznamená jeho úhradu v penězích. Okolnost, že žalovaný jednal se žalobci jako s oprávněnými osobami a poté jejich nároky zpochybňoval, vyplývá z toho, že až dodatečně bylo zjištěno, že plná moc prvního žalobce se vztahuje jen na transformaci. Rovněž upozorňuje na to, že při projednání dodatečně najevo vyšlého majetku informoval notáře, že žádnou pohledávku dědiců neeviduje. Vyslovuje s ohledem na výsledek sporu nespokojenost i s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení a navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a soudy byly zavázány právním názorem dovolacího soudu.
Žalobci napadli dovoláním výroky odvolacího soudu ad I., II., V. a VI., a odůvodnili je nesprávným právním posouzením věci podle §241a odst. 2 písm. a) ve spojení s písm. b) o.s.ř., jakož i tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytýkají, že obsah zápisu ze setkání mezi oprávněnou osobou A. Š. v zastoupení Ing. J. Š. a zástupců žalovaného z 30.1.1996 vyhodnotil jako dohodu o narovnání ve smyslu §585 obč. zák. a jsou toho názoru, že jde o uznání dluhu. Neosahuje nové závazky účastníků a vychází jen z údajů obsažených v registru členů a oprávněných osob, který byl součástí transformačního projektu ZD V. a obsahuje kriteria pro výpočet majetkového podílu. Jako zůstatek volného majetkového podílu oprávněné osoby se v něm uvádí částka 1.563.762,- Kč, z níž pak účastníci vycházeli při vyhodnocení již provedeného plnění v zápisu z 30.1.1996. Žalovaný tím uznal výši celkového nároku oprávněné osoby a žalobce potvrdil výši vyplacených náhrad 920.456,- Kč. Je zachována i jednostrannost uznání dluhu, protože vyjádření obou stran je oddělené. Dovolatel dále teoreticky rozebírá dohodu o narovnání a dovozuje, že na daný případ nelze tuto právní formu aplikovat, a naopak dochází k tomu, že se jedná o uznání dluhu, protože zápis obsahuje příslib zaplacení dluhu s uvedením důvodu i výše, čímž naplňuje požadavky uvedené v §558 obč.zák. Tímto uznáním dluhu byla přetržena obecná tříletá promlčecí doba s následky nástupu desetileté promlčecí doby. Dovolatelé uvádějí, že pokud odvolací soud má pochybnosti o důvodu a výši nároků, vychází ze zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Sám odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky byla výše znehodnocení nemovitostí sporná. Registr členů a oprávněných osob, zpracovaný k 1.1.1993 s ní nemohl počítat, což je patrné i z toho, že teprve 23.2.1993 předseda žalovaného písemně sdělil žalobci, že družstvo projednalo způsob náhrady za znehodnocené usedlosti dle zákona o půdě a navrhuje náhradu několika alternativními způsoby. Navíc v podílu oprávněné osoby nemohla být započtena částka 293.543,- Kč za znehodnocení staveb, protože z žádného znaleckého posudku taková částka nevyplývala. Průběh jednání mezi účastníky o této náhradě z let 1993 až 1997 je takový, že se jednalo o způsobu zaplacení nebo poskytnutí relutární náhrady za znehodnocené stavby, a toto jednání bylo zakončeno v roce 1997, kdy žalovaný prodal objekt, jenž měl být jako náhrada poskytnut, třetí osobě – společnosti F. s.r.o. Praha. Dovolatelé také upozorňují na to, že předmětná náhrada byla projednána v dědickém řízení, což bylo sděleno žalovanému přípisem z 13.10.2003. Dovolatelé navrhují, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném rozsahu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovoláním podána nebyla.
Dovolání jsou přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., pokud směřují proti výrokům, jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch dovolatele. To se týká i výroku III. rozsudku, jímž sice odvolací soud rozhodl pokud jde o výši povinnosti žalovaného vydat žalobci ad I. majetkový podíl shodně jako soud prvního stupně, avšak změnil způsob plnění ve věcech na plnění peněžité. Závěr o přípustnosti dovolání se ovšem netýká dovolání žalovaného, pokud směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně, protože dovoláním lze napadnout jen rozhodnutí odvolacího soudu, což vyplývá z ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný rovněž nemá aktivní legitimaci k podání dovolání proti výroku ad II. rozsudku odvolacího soudu, protože jím byl návrh žalobce ad a) v souladu s návrhem žalovaného. Dovolání žalovaného proti tomuto výroku, stejně jako dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, bylo proto odmítnuto (§243b odst. 5, §218 písm.b/ a c/ o.s.ř.).
Vady řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolací soud neshledal. Rozsudek odvolacího soudu proto přezkoumal důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm.b) a odst.3 o.s.ř., které uplatnili všichni dovolatelé, i když z různých důvodů.
Dovolací soud se s řadou závěrů odvolacího soudu ztotožňuje. Odvolací soud správně posoudil nároky žalobců podle zákona o půdě a zákona o transformaci družstev jako nároky právních nástupců oprávněné osoby A. Š., jejich matky. V souladu s těmito zákony uzavřel, že nároky byly uplatněny včas, takže nedošlo k jejich prekluzi. Dovolací soud odkazuje v podrobnostech na přiléhavé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pokud dospěl k tomuto závěru, stejně tak i pokud jde o závěr, že na běh promlčecí lhůty nemá vliv výsledek dodatečného projednání dědictví po oprávněné osobě.
Těžiště právního posouzení sporu spočívá, s ohledem na námitku promlčení, vznesenou žalovaným, ve výkladu listiny, označené jako zápis o jednání mezi prvým žalobcem, a zástupci žalovaného, jehož předmětem bylo „konečné vyčíslení nároků oprávněné osoby ve smyslu zákona č. 229/91 Sb. a zákona č. 42/1992 Sb. a současné plnění ke 30.1.1996“. Dovolací soud nepovažuje tento zápis za uznání dluhu ve smyslu §585 obč. zák., ani za uznání dluhu podle §558 obč.zák., protože ze zápisu není jasné, kterých závazků žalovaného k poskytnutí náhrad se konkrétně týká výpočet částky 1.563.762,- Kč a není tedy splněn požadavek obou zmíněných institutů. Žalobci mají pravdu v tom, že tato částka je přesně stejná jako částka vypočtená jako volný majetkový podíl v dokumentu, nazvaném Registr členů a oprávněných osob, list 34, obsahující výpočet podílu A. Š. z transformace družstva. Součet částek za „ostatní restituovaný majetek v hodnotě 164.451,- Kčs“, „ostatní vnesený majetek v hodnotě 722.573,- Kč“ a „ nároků za inventář 539.476,- Kčs“ činí podle tohoto výpočtu 1.426.500,- Kč, z toho je za použití kriterií vypočten volný majetkový podíl 1,563.762,- Kč, a dále majetkový podíl z nemovitostí 887.024,- Kč a celkový majetkový podíl 2.156.691,- Kč. Dovolací soud považuje za nepochybné, že tento dokument byl zpracován podle zákona o transformaci družstev k účelům výpočtu majetkového podílu osoby oprávněné podle zákona o půdě, do něhož mohly být započteny na základě předchozí dohody i nároky z náhrady za inventář podle §20 zákona o půdě (mimo nároky za vnesený majetek podle zákona o transformaci družstev, včetně inventáře), nebo náhrady za znehodnocené nemovitosti podle §14 a §16 zákona o půdě. Které konkrétní nároky takto byly do majetkového podílu A. Š. započteny, a na základě čeho, však nevyplývá ani z uvedeného registru, ani ze zápisu z 30.1.1996.
Dle dovolacího soudu je třeba zápis z 30.1.1996 posuzovat za vyjasnění závazků žalovaného pro výpočet majetkového podílu v družstvu podle zákona o transformaci družstev. Přitom z dosavadních důkazů nebylo prokázáno, zda a v jaké výši byla do výpočtu zahnuta i náhrada za znehodnocení nemovitostí. To by představovalo, že bylo mezi účastníky sjednáno, že náhrada bude poskytnuta formou majetkového podílu, jehož výše musela být mezi nimi rovněž nesporná. V dané věci měli účastníci na výši této náhrady rozdílný názor, což konstatoval i odvolací soud. Navíc jak vyplývá z dopisu žalovaného ze dne 23.2.1993, navrhoval žalovaný náhradu za znehodnocené nemovitostí buď započtením do celkového majetkového podílu, nebo formou věcnou, některou nabízených nemovitostí. V soupisu nemovitostí uvedených v tomto dopisu je uveden i kravín K., o němž dle obsahu spisu účastníci jednali i po roce 1996, a který posléze žalovaný převedl na jinou osobu. To by nasvědčovalo tomu, že náhrada za znehodnocení nemovitostí nebyla obsažena v nárocích oprávněné osoby, vytčených (bez jakékoli specifikace), v zápisu z 30.1.1996. Konečné rozhodnutí tedy závisí na zjištění, co bylo podkladem pro výpočet podílu právní předchůdkyně žalobců, jak je uveden na listu 34 Registru členů a oprávněných osob ZD V.
Listina trpí i jinými nedostatky, např. je uvedeno, že jde o jednání s oprávněnou osobou A. Š. v zastoupení, ač v době tohoto jednání již tato oprávněná osoba nežila. Toto nesprávné formální vyjádření ovšem nemá dopad na to, že byla dohodnuta částka plnění ve vztahu k Ing. J. Š. jako právnímu nástupci původní oprávněné osoby.
Dovolací soud se ztotožňuje s odvolacím soudem i pokud jde o posouzení promlčení nároku žalobce ad a) na náhradu za znehodnocení nemovitostí, protože odvolací soud v souladu s judikaturou dovolacího soudu ve věcech jednání o restitučních náhradách a poskytování náhrad stanovil počátek obecné tříleté promlčecí doby podle skutečnosti, kdy se žalobci dozvěděli o tom, že žalovaný nehodlá plnit tuto náhradu, což se stalo v souvislosti s převodem kravína v K. na jinou osobu. Nárok na majetkový podíl v družstvu rovněž nebyl promlčen, protože výše nároku byla po plněních se strany žalovaného stanovena zápisem z 30.1.1996 a žaloba byla podána v září 1999, tedy včas. Protože tedy nebyla mezi účastníky sporná ani výše tohoto nároku, odvolací soud rozhodl o něm v souladu s hmotným právem a dovolání žalovaného bylo proto v tomto bodu zamítnuto. (§243b odst. 2, věta před středníkem o.s.ř.). Ve vztahu k prvému žalobci byl rozsudek odvolacího soudu zrušen s ohledem na nutnost doplnění důkazního řízení (§241a odst. 3 o.s.ř.) o tom, které nároky sloužily pro výpočet majetkového podílu právní předchůdkyně žalobců, protože dosavadní zjištění soudu nedává dostatečný podklad pro závěr, zda v částce 1.563.762,- Kč byla zahrnuta i náhrada za nehodnocení nemovitostí (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.).
Argument žalovaného, že pokud jde o náhradu za inventář není ve věci pasivně legitimován, protože inventář původního vlastníka - právního předchůdce žalobců – převzal stát na základě soudního výroku o propadnutí jmění, neshledal dovolací soud relevantním. Ze spisu vyplývá, že Místní národní výbor sice sepsal soupis tohoto inventáře, i nadále s ním však původní vlastník hospodařil a od něj jej převzalo Jednotné zemědělské družstvo V., právní předchůdce žalovaného. Nadto byl k náhradě živého inventáře a zásob určen žalovaný pravomocným rozhodnutím Ministerstva zemědělství, které má pravomoc o této otázce rozhodovat podle §9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. …“. Zákon o transformaci družstev výslovně upravuje v §3 i postup při uplatňování nároků družstev vůči státu, pokud inventář zaplatil a přitom má za něm poskytnout náhradu.
Dovolací soud souhlasí s odvolacím soudem i v otázce promlčení nároku druhého žalobce na náhradu za znehodnocení nemovitostí podle zákona o půdě. Odvolací soud se však při posouzení promlčení jeho nároku na majetkový podíl v družstvu nezabýval ustanovením §13 odst. 4 zákona o transformaci družstev, který byl do tohoto zákona vložen zákonem č. 310/2002 Sb., kterým se mění některé zákony (mj. zákon č. 42/1992 Sb.), podle nějž se nárok na vypořádání majetkového podílu v družstvech promlčuje uplynutím 10 let ode dne uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu. Právní posouzení odvolacího soudu v této otázce je tak neúplné a rozsudek proto byl v zamítavé části výroku rozsudku odvolacího soudu, týkající se žalobce ad b), zrušen.
Zbývá dodat, že dovolací soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že odvolací soud pochybil, když přisoudil žalobci ad a) plnění v penězích. Jde totiž o majetkový podíl podle zákona o transformaci družstev, který nestanoví obligatorně způsob náhrady jako je tomu v zákonu o půdě, a platí proto obecně plnění peněžité, pokud se účastníci nedohodnou jinak.
V rozsahu zrušujících výroků byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.). V novém řízení rozhodne soud nově i o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu