ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3816.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3816/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M., a.s. pro g. p. a n. v P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. R., s.r.o., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 158/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.4.2009, č.j. 20 Co 5/2009-117 takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud svým rozsudkem shora uvedeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15.9.2008, č.j. 12 C 158/2007-75 a rozhodl tak, že návrh žalobce, aby bylo určeno že je výlučným vlastníkem 2/3 stavební parcely č. 2066 a 2/3 budovy
č. p. 794 stojící na uvedené parcele, obojí v k.ú. N. M., P., se zamítá.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na jejich náhradu 24.514,- Kč k rukám jeho právního zástupce.
Odvolací soud vyšel ze závěrů soudu prvního stupně, který neprováděl k prokázání pravdivosti žalobních tvrzení žádné dokazování, neboť dospěl k závěru, že žalobci nemůže být vyhověno. Žalobce tvrdil, že byl podle zápisu v pozemkové knize vlastníkem 2/3 uvedených nemovitostí, které byly znárodněny vyhláškou ministra informací č. 2289/1948 Ú.L. podle zákona č. 123/1948 Sb. Dílčí výměr ministerstva informací a osvěty ze dne 25.7.1951, který určoval rozsah znárodnění, však nebyl podepsán ministrem, ale přednostou odboru. Žalobce z toho dovodil, že z tohoto důvodu ke znárodnění nedošlo, stát převzal nemovitosti bez právního důvodu a žalobce jejich vlastnictví nepozbyl. Uvedené nemovitosti tedy nepřešly do vlastnictví státu a jejich následné převody byly podle jeho názoru neplatné. Z tohoto důvodu uplatnil svůj nárok podáním určovací žaloby. Odvolací soud žalobu na určení vlastnictví k výše uvedeným nemovitostem zamítl neboť žalobce jejich vlastníkem není a nemá rovněž na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce v zákonné lhůtě dovolání, jehož přípustnost dovodil z toho, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam a důvodnost spatřoval ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázky, které podle jeho názoru mají zásadní právní význam, shrnul do sedmi následujících bodů:
1. Bylo účelem vydání restitučních předpisů znemožnit právnickým osobám domáhat se svých práv za méně výhodných podmínek cestou obecné žaloby?
2. Je perfektní završení přechodu vlastnického práva nutné i v případě řízení nerestitučních?
3. Musí být osoba, zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti, vždy skutečným vlastníkem takové nemovitosti?
4. Jakým způsobem se může skutečný vlastník nemovitostí domáhat ochrany svých práv proti osobě, zapsané jako „vlastník“ takové nemovitosti v katastru nemovitostí?
5. Lze se domáhat určovací žalobou ochrany vlastnického práva, které nebylo po delší dobu vykonáváno?
6. Jaká je podstata preventivní funkce určovací žaloby?
7. Jaká je podstata legitimního očekávání a v jakých případech dochází k jeho absenci?
Žalobce ve svém obšírném dovolání rozvádí problematiku nastíněnou jednotlivými dotazy a navrhuje závěrem, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 3 o.s.ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání lze dovodit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatněný dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, spočíval v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci.
Pro právní posouzení věci je třeba vyjít ze znění ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., z něhož vyplývá, že se tento zákon vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25.února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Zásadní otázkou pro posouzení věci je rovněž otázka, zda lze žalobce považovat za osobu oprávněnou ve smyslu ustanovení
§3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když oprávněnou osobou je fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky.
Nejvyšší soud již od počátků rozhodování v restitučních věcech zdůrazňoval, že oprávněnými osobami podle restitučních zákonů jsou pouze osoby fyzické, nikoliv právnické. Případná restituce právnických osob je řešena samostatnými předpisy (zákon č. 298/1990 Sb. a další). Shodný závěr vyplývá též ze stanoviska Nejvyššího soudu (kolegia), publikovaného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí (Cpjn 50/1993). Žalobce jako právnická osoba tedy nemůže být aktivně věcně legitimován, protože ve vztahu k němu žádný speciální předpis o restitucích nebyl vydán.
Tím spíše absentuje na straně žalobce oprávnění podat určovací žalobu. Ve věci byla zjištěna existence potenciálního restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. k), eventuelně odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Jde tedy o důvod svědčící restituentovi – fyzické osobě a odvolací soud v těchto souvislostech správně citoval rozsáhlou restituční judikaturu o tom, že není přípustné určovací žalobou obcházet smysl restitučního zákonodárství.
Zejména citace rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 je zcela přiléhavá a vztahuje se v širším pojetí na nyní posuzovanou věc.
Z pohledu všech citovaných ustanovení a interpretačních závěrů je řešení posuzované věci natolik jednoznačné, že dovolací soud nepovažuje za nezbytné zodpovídat zvlášť všechny odvolatelem položené právní otázky. Skutečnou otázkou se spíše jeví, zda není důvod odmítnout dovolání již pro jeho zjevnou bezdůvodnost ve smyslu §243b odst. 1 o.s.ř.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku z hlediska hmotného práva správně. Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku nejsou splněny, nebyla nalezena žádná judikatorní mezera či kontradikce a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c), §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř. odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, právo na jejich náhradu se proto nepřiznává. (§243c odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu