ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3821.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3821/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) A. J., a b) O. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému Z. d. R., zastoupenému advokátkou, o náhradu za živý a mrtvý inventář, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 7 C 1323/92, o dovolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2007, č. j. 16 Co 233/2005-314, takto:
I. Dovolání žalobců do druhého výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2007, č. j. 16 Co 233/2005-314, se zamítá a dovolání žalovaného do druhého výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2007, č. j. 16 Co 233/2005-314, se odmítá.
II. Dovolání žalobců a žalovaného do prvního a třetího výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.2.2007, č. j. 16 Co 233/2005-314, se odmítá.
III . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou podanou 26. 11. 1992 vydání rozsudku, jímž mělo být uloženo žalovanému zaplatit každému z nich částku 475.12,- Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 20 % ročně a inflačním znehodnocením ve výši 11,3 % ročně, vždy z částky 475.312,- Kč od 27. 9. 1991 do zaplacení, a to jako doposud nevydanou část náhrad za vznesený živý a mrtvý inventář a zásoby.
Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 6. 2002, č. j. 7 C 1323/92-266, v odstavci I. žalobě vyhověl. Současně v odstavci II. žalobu zamítl v částech, ve kterých se po žalovaném domáhali žalobce A. J. zaplacení další částky 210.574,29 Kč, žalobkyně O. J. zaplacení další částky 274.472,29 Kč a každý z žalobců pak též zaplacení úroků z prodlení ve výši 20 % ročně a inflačního znehodnocení ve výši 11,3 % ročně, oba z částky 475.312,- Kč od 27. 9. 1991 do zaplacení.
K odvolání žalobců a žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 10. 2003, č. j. 16 Co 249/2002-280, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu v části, kterou se žalobce a) domáhal po žalovaném zaplacení částky 264.737,71 Kč a žalobkyně b) částky 200.839,71 Kč. Současně ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Na základě dovolání žalobců byl rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2005, č. j. 28 Cdo 285/2004-297, výše uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena se závazným právním názorem, že z aplikace ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o půdě“) nelze vyloučit nároky oprávněných osob jen proto, že pro svůj fyzický věk nejsou v dostatečné míře schopny v plnosti zajišťovat samotný proces hlavní zemědělské výroby, přičemž zemědělská výroba je bezpochyby realizována i formou pronájmu pozemků a budov sloužících zemědělské výrobě. Dovolací soud ve shora uvedeném rozhodnutí dodal, že ze zákona o půdě neplyne jiný požadavek než fakt, že jde o osobu provozující zemědělskou výrobu, zapsanou v evidenci soukromě hospodařících rolníků u příslušného obecního úřadu. Poukazoval na povahu zemědělské výroby, která zejména v podmínkách zemědělské malovýroby zahrnuje typicky rodinné farmy charakterizované podílem zpravidla všech členů užší i širší rodiny na výrobním zemědělském procesu, zahrnující přitom nejen samotnou zemědělskou výrobu, ale i přidruženou zemědělskou výrobu, kam spadá i práce spojená s péčí o ustájený dobytek a drobné hospodářské zvířectvo, údržba nemovitosti k zemědělské výrobě sloužící a na to navazující i péče o materiální zázemí členů tohoto produktivního společenství (péče o stravu a ubytování).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací poté rozsudkem ze dne 21. 2. 2007, č. j. 16 Co 233/2005-314, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to ve výroku II. a v části výroku I., kterou bylo uloženo zaplatit žalobci A. J. 203.959,- Kč a žalobkyni O. J. 140.061,- Kč. Současně v odstavci II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v části výroku I., kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit každému ze žalobců další částku 60.778,- Kč. Odvolací soud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2005, č. j. 28 Cdo 285/2004-297 s tím, že žalobci splňují kritéria pojmu ,,zajištění zemědělské výroby“, neboť jsou oba evidováni jako soukromě hospodařící rolníci u Městského úřadu v Třešti a podílejí se na chodu zemědělského hospodářství provozovaného jejich synem Ing. A. Ja. péčí o stravu, ubytování, ustájený dobytek a drobné hospodářské zvířectvo. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zákona o půdě k poskytnutí náhrad za živý a mrtvý inventář, jakož i zásob, které byly v souvislosti s jejich vstupem do JZD vneseny do družstva, právního předchůdce žalovaného. Považoval rovněž za správný postup soudu prvního stupně ohledně způsobu výpočtu výše náhrad, jak u živého, tak mrtvého inventáře, při němž je třeba upřednostnit výpočet podle skutečně prokázaného vnosu a teprve poté provést výpočet podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ohledně části uplatněného nároku v částce 60.778,- Kč pro každého z žalobců, týkající se náhrad za krmiva, steliva, osiva a hnojiva s odůvodněním, že tyto náhrady již byly dříve žalobcům proplaceny. Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně ohledně zbývající požadované části náhrad, úroků z prodlení a inflačního znehodnocení, neboť požadavek na inflační znehodnocení není žádným zákonným předpisem upraven, nelze ho proto nárokovat a úroky z prodlení v dané věci by bylo možno požadovat až po marném uplynutí lhůty k plnění stanovené v rozsudku.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 11. 5. 2007 dovolání (do všech výroků), jehož přípustnost dovozoval podle obsahu dovolání zřejmě z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně a v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu a na základě nesprávného doporučení dovolacího soudu posoudil otázku, zda žalobci jsou osobami oprávněnými podat žalobu a zda v době podání žaloby splňovali podmínky pro podání žaloby, tzn. zda provozovali zemědělskou výrobu, případně zda byli připraveni na zajišťování zemědělské výroby do budoucna. Poukazovali na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 28 Cdo 285/2004, které je v rozporu s ustálenou judikaturou. Vytýkal odvolacímu soudu, že se nevypořádal s námitkou rozporu s dobrými mravy. Dále odkazoval na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp.zn. 3211/2005 s odůvodněním, že musí existovat nejen formálně právní oprávnění k zemědělskému podnikání, ale musí být dána též jeho fakticita. Konstatoval, že rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 28 Cdo 285/2004 je třeba chápat tak, že žalobce nemusí provozovat zemědělskou výrobu v době podání žaloby, nemusí ani být připraven ji provozovat ani vlastnit pozemky a budovy ke dni podání žaloby a ani nemusí mít zemědělské pozemky pronajaty. Dále tvrdil, že pokud se v průběhu sporu zaregistruje, splnil podmínky podle §20 zákona o půdě i povinnost evidence podle zákona č. 105/1990 Sb. a pokud si pronajme cizí pozemky k zemědělskému podnikání a vloží je do sdružení, splnil požadavek stanovený zákonem. Podle dovolatele náhrada za živý a mrtvý inventář nemusela být jen podle vyhlášky č. 20/92 Sb., ale náhradu bylo možné vydat též na základě znaleckých posudků. Navrhl proto zamítnutí žalobního návrhu žalobců v celém rozsahu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali rovněž žalobci dne 16. 5. 2007 dovolání (do všech výroků). Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V dovolání požadovali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplacení celkové částky, a to A. J. ve výši 264.737,71 Kč a O. J. ve výši 200.778,71 Kč včetně vypočtených úroků a poplatků z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. Dále navrhovali zrušení článku II., III. rozsudku odvolacího soudu. Nesouhlasili s povinností uvedenou ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu, tj. zaplatit žalovanému částku 68.628,- Kč. Namítali, že byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, konkrétně článek 1 a článek 36 Listiny základních práv a svobod Ústavy ČR. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v rámci vyjádření se k dovolání navrhl odmítnutí dovolání žalobců.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem ( §240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to pokud směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (II.), nikoliv však proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu (I.) a proti nákladovému výroku (III.) téhož rozsudku. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání dílem není opodstatněné, dílem je nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Samozřejmým předpokladem pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu dále je, aby otázka, o níž se dovolatel domnívá, že je otázkou zásadního právního významu, byla vůbec pro rozhodnutí odvolacího soudu významná, jinak vyjádřeno, aby na ní rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo.
Z povahy uplatněného dovolacího důvodu předně plyne, že v jeho rámci nelze uplatňovat námitky směřující k neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, na jejichž základě byla věc odvolacím soudem posouzena. Dovolací soud proto nemohl přihlížet k té části dovolání žalovaného, pokud se nesla k jejich nesouhlasu se zjištěními soudů obou stupňů.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
K otázce týkající se náhrad, spočívajících v zaplacení částky 60.778,- Kč každému ze žalobců zaujal odvolací soud náležité vysvětlení a dovolací soud se v tomto směru k jeho právnímu hodnocení připojuje. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že v této části nebylo možno žalobu považovat za důvodnou, a proto musela být zamítnuta.
Pro úplnost je třeba dodat, že v projednávané věci nelze přisvědčit ani tvrzení dovolatelů nesoucí se k údajnému naplnění dovolací důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tzn. dovolací soud neshledal existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobců, pokud směřovalo do výroku II. rozsudku odvolacího soudu, zamítl.
Dále je nutné připomenout, že v projednávané věci nebyla splněna žádná z podmínek přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí, jak jsou uvedeny v ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., dovolací soud proto dovolání žalovaného a žalobců proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.).
Pokud jde o dovolání žalovaného do výroku II. rozsudku odvolacího soudu je dovolání subjektivně nepřípustné, neboť je podáno proti té části rozhodnutí, kterou mu na jeho právech nebyla způsobena žádná újma a která vyzněla v jeho prospěch (srov. účel dovolání a interpretaci zejména §240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalovaného do výroku II. rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o. s. ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o. s. ř., v tomto rozsahu odmítl.
Pokud jde o dovolání žalobců a žalovaného do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k výše uvedenému dovolání žalobců a žalovaného do III. výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o. s. ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o. s. ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití §224 odst.1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu