ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3886.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3886/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. J., b) P. J., obou zastoupených advokátem, proti žalované T., zastoupené advokátkou, za účasti T. T. M., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem a o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 232/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2008, č. j. 10 Co 654/2006-473, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované a vedlejšímu účastníku náklady dovolacího řízení ve výši 8.092,- Kč k rukám právní zástupkyně žalované a ve výši 8.092,- Kč k rukám právní zástupkyně vedlejšího účastníka.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni shora uvedeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 7. 9. 2006, č.j. 8 C 232/2001-350, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci a), b) jsou podílovými spoluvlastníky budovy - domu č.p. 41 v obci Ž. na parcele č. st. 153/1 v k.ú. Ž. a pozemku st. p.č. 153/1 v k.ú. Ž., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P., katastrální pracoviště K., na LV č. 849, každý v rozsahu ½ spoluvlastnického podílu. Předmětným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech byla ve výroku II. současně zamítnuta žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit budovu č.p. 41 v obci Ž. na p.č. st. 153/1 v k.ú. Ž., a vyklizenou ji předat žalobcům. Ve výroku III. téhož rozsudku bylo určeno, že výlučným vlastníkem budovy č.p. 41 na p.č. st. 153/1 v k.ú. Ž. a pozemkové parcely č. st. 153/1 v k.ú. Ž. je T., spol. s r.o. Výrokem IV. rozsudku byl dále zamítnut vzájemný návrh žalovaného na určení, že žalobci a) a b) nejsou podílovými spoluvlastníky budovy č.p. 41 na pozemkové parcele č. st. 153/1 v k.ú. Ž. a pozemkové parcely č. st. 153/1 v k.ú. Ž. Odvolací soud zavázal společně a nerozdílně žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení ve prospěch žalované ve výši 33.328,- Kč a ve prospěch vedlejšího účastníka ve výši 26.600,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níže se žalobci, jakožto právní nástupci původního žalobce K. J., domáhali určení svého spoluvlastnického podílu na shora uvedených nemovitostech. Svůj nárok dovozovali z poslední vůle paní H. L. ze dne 18. 7. 1996, zemřelé dne 30. 4. 2000 ve V., podle níž se dědicem jejího veškerého majetku na území České republiky stal její synovec K. J. Soud prvního i druhého stupně dospěly na základě skutkových zjištění k závěru, že předmětné nemovitosti původně vlastnila R. W., zemřelá dne 1. 12. 1944, a ta zanechala pozůstalého manžela A. W., který zemřel dne 11. 4. 1949. Ten zanechal manželku H. W., později provdanou L. A. W. zemřel dříve, než nastoupil v napadené dědictví nebo než je odmítl, a proto ve smyslu §809 obecného zákoníku občanského z roku 1811 do jeho práv vstoupila jeho dědička, a to H. L. V původním dědickém řízení pod č.j. D 1127/95 ze dne 4. 3. 1995 a č.j. D 617/95 dosáhla H. L. vydání odevzdacích listin, neboť zatajila existenci a obsah závěti pana A. W. Podle této závěti měla totiž H. L. nárok na 25 % z výtěžku zpeněžením nemovitostí.
Pro potvrzení rozsudku soudu prvního stupně bylo však pro soud odvolací rozhodující, že předmětný majetek A. W. byl konfiskován podle dekretu presidenta republiky č. 108/45 Sb. V pozemkové knize byl v této souvislosti poznamenán vklad vlastnického práva na základě výměru rady krajského národního výboru ze dne 18. 5. 1956, zn. Fin 2765/56, a vyhlášky ministerstva financí č. 303 pro československý stát – se správou národním výborem v Ž. Podle administrativní dohody o převodu správy národního majetku ze dnů 2. 4. a 29. 7. 1959 byl poznamenán (při vlastnickém právu československého státu) pod položkou 134 převod operativní správy ze správy Místního národního výboru v Ž. na Československé státní dráhy – P. dráhu. České dráhy později převedly předmětné nemovitosti do vlastnictví žalované společnosti. Odvolací soud odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu – stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, podle něhož nárok na majetek získaný státem konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními bylo možné získat na základě restitučních předpisů jakožto předpisů speciálních, čímž byla současně vyloučena možnost uplatnit tato práva podle obecných právních předpisů (zejména určovací žalobou).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, ve kterém tvrdili, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Toto tvrzení opírali o neprovedení žalobci navrhovaných důkazů, zejména spisu bývalého KNV v P. zn. Fin 2765/56. Zpochybňovali též konfiskaci majetku A. W., a to formálními nedostatky listiny KNV v P. ze dne 18. 5. 1956. Dovolatelé též namítali, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to především na posouzení otázky oprávněnosti konfiskace předmětného majetku provedené na základě dekretu č. 108/1945 Sb. Podle dovolatelů též napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a současně rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou jeho výroku IV. a V. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání písemně vyjádřil. Tvrdil, že dovolání není důvodné, neboť jeho podstatou jsou skutkové námitky, které při hodnocení důkazů jednotlivě a ve vzájemné souvislosti nemohou obstát, a které nemohou být vnášeny do dovolacího řízení.
Vyjádření k dovolání podala též vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice tvrdila, že na požadovaném určení nemají žalobci naléhavý právní zájem. Nesouhlasila s námitkami žalobců a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení před dovolacím soudem. Z podání vedlejší účastnice též vyplynulo, že tato nabyla předmětné nemovitosti od žalované společnosti, a to kupní smlouvou ze dne 30. 4. 2008.
Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.) a dovolateli opřeno o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., přičemž dovolací důvody, uplatněné v celém rozsahu podle §241a odst. 2, 3 o. s. ř., mohly být posouzeny jen v případě oprávněně tvrzené přípustnosti dovolání.
V projednávané věci je však nutno zdůraznit, že přípustnost dovolání lze dovozovat pouze z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku. Tvrzení dovolatelů, že šlo o různé posouzení téhož právního vztahu odvolacím soudem, zde není důvodné, neboť v konečném důsledku (výroku soudu) byl uplatňovaný nárok žalobci zamítnut; jinými slovy řečeno, meritorně nedošlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně. Obdobně nelze hovořit o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak činí dovolatelé, neboť původním rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 12. 5. 2003, č.j. 8 C 232/2001-104, byla žaloba na určení zamítnuta. Kasace tohoto rozsudku odvolacím soudem (9. 10. 2003), opřená o procesní důvody, navíc na konečné rozhodnutí ve věci (zamítnutí žaloby) neměla žádný vliv. Nedošlo tak ke změně ve věci samé oproti dřívějšímu rozsudku proto, že by byl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, jak to má na mysli shora uvedené ustanovení (o tzv. skryté diformitě) §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. (účinného do novely č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Taková právní otázka není v podaném dovolání (včetně jeho doplnění) výslovně vymezena, a proto nelze po dovolacím soudu žádat, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v §242 o. s. ř. (a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků).
Dovolatel podal dovolání též proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo vycházet ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Tento dovolací důvod může být však použit jen tehdy, vyplývá-li přípustnost dovolání z §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (viz text odst. 3 citovaného ustanovení). Způsobilým dovolacím důvodem není tam, kde přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). A právě o tuto procesní situaci zde šlo, neboť nižší instance rozhodly obsahově shodně.
Z hlediska hmotněprávního posouzení věci se přesto jeví vhodným zdůraznit následující skutečnosti, jež byly relevantní pro právní posouzení věci, a to :
Nemovitosti zapsané ve vložce č. 37 pozemkové knihy pro k.ú. Ž., tj. stavební parcela č.k. 153/1 s domem č.p. 41 stavební parcelou č.k. 153/2 s domem č.p. 252, které byly v knihovním vlastnictví A. a R. W. každého jednou polovinou, byly podle §1 odst. 1 č. 2 dekretu č. 108/45 Sb. konfiskátem. Výměrem Krajského národního výboru ze dne 18. 5. 1856 byl svěřen majetek podle vyhlášky č. 303/1952 Ú.l. do správy Místního národního výboru v Ž.
H. L. uplatňovala podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, svůj restituční nárok ke shora uvedeným nemovitostem, avšak podle Krajského soudu v Plzni jakožto odvolacího soudu v dané věci, který potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně rozsudkem sp. zn. 12 Co 621/96 ze dne 17. 10. 1996, nebyla shledána jako oprávněná osoba, neboť po smrti svého manžela A. W. uzavřela v roce 1952 další manželství a nebyla tedy vdovou po původním vlastníkovi (a neprokázala, že je závětní dědičkou - a to ani v rámci obnovy řízení, které probíhalo u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 9 C 28/97).
Rozhodné pro projednávaný nárok je, že předmětné nemovitosti přešly fakticky na stát bez ohledu na to, zda konfiskační výměr okresního národního výboru jakožto předpoklad pro přechod vlastnictví byl skutečně vydán. Pak by bylo ovšem nutné právně kvalifikovat způsob, jímž došlo k převzetí předmětných nemovitostí ze sféry faktického užívání fyzických osob, jako odnětí věci státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. či §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. (tedy restitučních zákonů). Bylo poté na duplicitně zapsaných vlastnících (jejich právních nástupcích), aby se domáhali nápravy podle citovaných restitučních zákonů vůči příslušnému státnímu orgánu (případně soudní cestou). Pokud tuto možnost nevyužili, nemohou již nyní oprávněně „dohánět“ absenci restitučního postupu žalobou skrze obecné občanskoprávní předpisy.
Judikatura Nejvyššího soudu je v tomto ohledu nyní konstantní. K právní otázce nepřípustného souběhu restitučních a obecných předpisů při uplatňování vlastnických nároků viz zejména rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a návazně i stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05. K tomu, že neexistence smlouvy či jiného právního titulu při převzetí (odnětí) věci státem znamená restituční důvod podle výše citovaných ustanovení obou hlavních restitučních zákonů, lze poukázat např. na rozsudky NS sp. zn. 3 Cdon 503/96 (R 9/98), 22 Cdo 615/2002 (Soubor rozhodnutí NS, C 1839), rozsudek velkého senátu NS sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 (R 72/2006).
Nižší instance tedy nepochybily, jestliže posoudily věc po stránce právní v souladu též s výše uvedenou judikaturou. Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. , a proto dovolací soud dovolání žalobců odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř.
Žalovaný má podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady náleží za vyjádření k dovolání, posuzované podle vyhlášky 484/2000 Sb. Podle §5 písm. b/ a §7 písm. d/ citované vyhlášky představuje odměna za jeden úkon při tomto druhu řízení částku 20.000,- Kč a částku 6.000,- Kč. Tyto částky však musely být podle §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 téže vyhlášky dvakrát redukovány na polovinu, neboť šlo o jeden úkon v řízení a dovolání bylo odmítnuto. Tedy odměna ve výši 6.500,- Kč plus 300,- Kč režijního paušálu. S přičtením 19% DPH představuje odměna zástupce žalované a tím i náklady řízení tohoto účastníka částku 8.092,- Kč. S ohledem na skutečnost, že vedlejší účastník ve sporu podporoval žalovaného, přiznal soud rovněž vedlejšímu účastníku vůči žalobcům náhradu nákladů řízení ve stejné výši, jak je založena jeho písemným vyjádřením k dovolání podaným advokátkou.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. listopadu 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu