ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3979.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3979/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovoláních dovolatelů: 1. M. č. P. 4, zastoupené advokátkou, 2. B. d. B.-P., zastoupeného advokátkou, 3. Ing. I. V., zastoupeného advokátem, a 4. Hl. m. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 4. 5. 2009, sp. zn. 24 Co 299/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 25/2005 (žalobců: A/ M. č. P. 4, zastoupené advokátkou, B/ B. d. B.-P., zastoupeného advokátkou, C/ T. s. k. hl. m. P., zastoupené advokátkou, a dalších účastníků řízení: I. Ing. I. V., zastoupeného advokátem, II. České republiky – Ú. pro z. s. ve v. m., III. P. f. ČR, o určení vlastnictví podle zákona č. 229/1991 Sb., za účasti vedlejších účastníků řízení /na straně žalobců/: a/ D. p. hl. m. P., a. s., a b/ Hl. m. P., zastoupeného advokátem), takto:
I. Dovolání dovolateů směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu
(ze 4. 5. 2009, sp. zn. 24 Co 299/2008 Městského soudu v Praze), jímž byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 14. 5. 2008, čj. 28 C 25/2005-89) ve věci samé, se zamítají.
II. Dovolání dovolatelů směřující proti výrokům uvedeného rozsudku odvolacího soudu, jimiž byly potvrzeny výroky uvedeného rozsudku soudu prvního stupně ve věci, se odmítají.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 26. 1. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 4. 5. 2008, čj. 28 C 25/2005-89. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby bylo soudem určeno, že Ing. I. V. není vlastníkem pozemků parc. č. 1651/2 (o výměře 19 m2), parc.
č. 1651/3 (o výměře 618 m2), parc. č. 1651/6 (o výměře 89 m2), parc .č. 1651/5
(o výměře 149 m2), parc .č. 1651/6 (o výměře 124 m2), parc .č. 1651/7 (o výměře 55 m2) a parc. č. 1651/8 (o výměře 66 m2) v katastrálním území P. (obec Hl. m. P.), zapsaných na listech vlastnictví č. 23 a č. 976 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu P.-m.; v uvedeném rozsudku soudu prvního stupně bylo také vysloveno „rovněž se zamítá eventuální petit ve znění žaloby 12 C 77/2005 ze dne 7. 3. 2005“. Žalobcům M. č. P. 4, B. d. B.-P. a T. s. hl. m. P. a vedlejším účastníkům řízení na straně žalobců D. p. hl. m. P. a Hl. m. P. bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili účastníku řízení Ing. I. V. na náhradu nákladů řízení 4.450,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobcům M. č. P. 4, B. d. B.-P. a T. s. hl. m. P. a vedlejším účastníkům řízení D. p. hl. m. P. a Hl. m. P. bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili České republice – Ú. pro z. s. ve v. m. na náhradu nákladů řízení 4.400,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo rozhodnuto, že žalobci M. č. P. 4, B. d. B.-P. a T. s. k. hl. m. P. a vedlejší účastníci řízení D. p. hl. m. P. a Hl. m. P. i vedlejší účastník řízení P. f. ČR nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců M. č. P. 4 a B. d. B.-P. a vedlejších účastníků řízení D. p. hl. m. P. a Hl. m. P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 4. 5. 2009, sp. zn. 24 Co 299/2008, tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku (označeném I.), žalobě vyhovujícím, změněn jen tak, že bylo určeno, že Ing. I. V. není vlastníkem pozemků parc. č. 1651/4, parc. č. 1651/7 a parc .č. 1651/8 v katastrálním území P. a že se „v tomto rozsahu nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P. z 26. 11. 2004, čj. PÚ 628/97“; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzen. Stejně tak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích označeným III. a IV. (ohledně nákladů řízení). Ve výroku (označeném II.) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci a vedlejší účastníci řízení na straně žalobců jsou povinni zaplatit účastníku řízení Ing. I. V. na náhradu nákladů řízení 3.276,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalobci a vedlejší účastníci řízení jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně účastníku řízení Ing. I. V. na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.798,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto o tom, že žalobci a vedlejší účastníci řízení na straně žalobců, jakož i účastníci řízení P. f. ČR a Ministerstvo financí (nyní Ú. pro z. s. ve v. m.) nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí především uváděl, že žalobci (M. č. P. 4, B. d. B.-P. a T. s. k. hl. m. P.) jsou povinnými osobami podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. v tomto řízení podle páté části občanského soudního řádu, kteří se jednak domáhali určení, že účastník řízení Ing. I. V. není vlastníkem pozemků uvedených v žalobě žalobců, a jednak se domáhali toho, aby soud rozhodl, že se rozsudkem soudu nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu P. z 26. 11. 2004, čj.
PÚ 628/97. Žalobce B. d. B.-P. navíc uplatnil eventuální žalobní petit (jak byl uveden v jeho žalobě ze dne 7. 3. 2005, původně vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 77/2005). Odvolací soud konstatoval, že žaloby všech tří žalobců směřovaly proti stejnému rozhodnutí správního orgánu, takže byly ve smyslu ustanovení §250b odst. 1 občanského soudního řádu projednány společně (v právní věci sp. zn. 28 C 25/2005 Obvodního soudu pro Prahu 4).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně (byl toho názoru, že pozemkový úřad v řízení před ním probíhajícím, jež předcházelo řízení soudnímu, správně dovodil, že v daném případě jsou dány podmínky pro vydání předmětných pozemků ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. (když tyto pozemky trvale neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny, neboť pozemky tu byly vyvlastněny pro stavbu obytných domů, nikoliv pro stavbu garáží, jež jsou nyní na nich převážně vybudovány).
Odvolací soud doplnil dokazování konstatováním rozhodnutí odboru výstavby Obvodního národního výboru z 18. 2. 1960, čj. výst.3102/2-59-15-Dk, o vyvlastnění pozemků a rozhodnutím komise výstavby Obvodního národního výboru P. 4
z 8. 8. 1960, čj. výst.17956/60-4/3, o odvolání proti vyvlastnění předmětných pozemků, z nichž vyplývá, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, ve prospěch Generálního investora Ústředního národního výboru hl. m. P., bylo vydané za tím účelem, aby byly použity pro stavbu obytných domů v sídlišti v P. 4 v J. ulici, přičemž za vyvlastnění byla poskytnuta náhrada.
Odvolací soud se především zabýval tím, zda je v tomto případě dán restituční titul uvedený v ustanovení §6 odst. 1 pím. m) zákona č. 229/1991 Sb. (tj. zda došlo k vyvlastnění za náhradu a zda nemovitosti slouží či neslouží účelu, pro který byl uplatněn) a zda vydání předmětných pozemků nebrání jejich zastavěnost ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Z výsledků zjištění v tomto řízení vyplynulo, že na vyvlastněných pozemcích se v daném případě nachází
i autobusová zastávka, část řadových garáží, dále se stavbou související manipulační plocha, přístup ke garážím, přístup do domu na sousedním pozemku, vstup do nebytových prostor v domě vybudovaném na sousedním pozemku a také zeleň. Odvolací soud tedy dovozoval, že „předmětné pozemky byly vyvlastněny pro účely stavby obytných domů, avšak obytné domy se na některých z těchto pozemků nenacházejí, takže trvale neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny. Je tu tedy naplněn restituční titul uvedený v §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Pokud pak šlo o to, zda vydání pozemků tu nebrání jejich zastavěnost (§11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), odvolací soud dovozoval, že základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení je to, zda určitá část pozemku je zastavěna stavbou; přitom odvolací soud zdůrazňoval i to, že v zákoně nejsou jako důvody nevydání pozemků okolnosti, že pozemky se nacházejí v areálu sídlišť nebo jiných souborů staveb; odvolací soud ještě dodával, že institut překážek ve vydávání pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě je institutem stanovujícím jen výjimky z účelu restitucí, jehož důvodem je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, které v určitém případě převazují nad účelem restituce a restitučním nárokem na vydání původních pozemků oprávněným osobám; ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nelze interpretovat příliš extenzívně.
Odvolací soud proto shodně se závěrem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nebrání vydání pozemků parc. č. 1651/3, parc. č. 1651/5 a parc .č. 1651/6 v katastrálním území P., na kterých se nachází zeleň, respektive kanalizace a teplovod umístěný pod povrchem země (to se týká např. pozemku parc. č. 1651/3 v katastrálním území P.); rovněž čekárna pro cestující autobusů, umístěná na pozemku parc. č. 1651/2 nebrání vydání tohoto pozemku oprávněné osobě ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě.
Pokud však šlo o pozemky parc. č. 1651/4, parc. č. 1651/7 a parc. č. 1851/8 v katastrálním území P., odvolací soud narozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že vydání těchto pozemků brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Na pozemku parc. č. 1651/8 v katastrálním území P. se nachází část stavby řadových garáží, takže jde o pozemek zastavěný a nelze jej vydat oprávněné osobě; pozemek parc. č. 1651/7 v katastrálním území P. slouží jako manipulační plocha ke garážím na sousedním pozemku a jako přístup do přízemní části těchto postavených garáží (do nichž se jinak nelze dostat), tj. jde o plochu nezbytně nutnou k provozu garáží, a proto i tento pozemek nelze vydat ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Na pozemku parc. č. 1651/4 se nachází přístupová cesta pro pěší k pozemku parc. č. 1652, přes který je přístup k nebytovým prostorám v domech postavených na pozemcích parc. č. 1606 a parc. č. 1605, a pozemek parc. č. 1651/4 zajišťuje i přístup ke garážím na sousedním pozemku; jde tedy o plochu nezbytně nutnou pro okolní stavby, která nemůže být vydána ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně posledních třech uváděných pozemků tak, že tyto pozemky vydat nelze.
Ohledně rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení odvolací soud uváděl, že došlo-li ke změně rozhodnutí ve věci samé, bylo nutno provést změnu
i nákladového výroku (označeného II.) rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §220 a §224 odst. 2 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem a poukazem na ustanovení §142 odst. 2 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 17. 6. 2009 doručen žalobkyni M. č. P. 4 a žalobci B. d. B.-P. a dne 16. 6. 2009 účastníku řízení Ing. I. V. i vedlejšímu účastníku řízení Hl. m. P.; dovolání ze strany těchto uvedených účastníků řízení bylo podáno ze strany žalobců M. č. P. 4 a B. d. B.-P. dne 13. 8. 2009 u Obvodního soudu pro Prahu 4 a dne 18. 8. 2009 bylo předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 4 ze strany účastníka řízení Ing. I. V. a v pondělí dne 18. 8. 2009 bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 ze strany vedlejšího účastníka řízení Hl. m. P., tedy ve všech uvedených případech ve lhůtě podle ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 občanského soudního řádu).
Dovolávající se M. č. P. 4 navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku označeném I., věta druhá, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně pozemku parc. č. 1651/6 v katastrálním území P. a ohledně zamítnutí eventuálního žalobního petitu, a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází z nesprávných skutkových zjištění. Tato dovolatelka namítala, že pozemek parc. č. 1651/6 v katastrálním území P. je zastavěn částí domu čp. 788 (jeho rampou), tedy stavbou reálnou ve smyslu občanskoprávním; pozemek bezprostředně souvisí se stavbou domu čp. 788/76 a je nezbytně nutný k provozu této stavby. U tohoto pozemku jde tedy o pozemek zastavěný ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. a u tohoto pozemku byl zachován i účel jeho vyvlastnění. Nejsou tu tedy důvody k jeho vydání oprávněné osobě.
Dovolávající se B. d. B.-P. ve svém dovolání navrhovalo totéž co dovolávající se M. č. P. 4, a to z týchž důvodů přípustnosti tohoto dovolání a z týchž dovolacích důvodů.
Dovolatel Ing. I. V. navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v tom výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a o výrocích o nákladech řízení týkajících se tohoto dovolatele. Své dovolání pokládá uvedený dovolatel za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu soudního spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel Ing. I. V. uváděl, že odmítá tu část rozhodnutí odvolacího soudu, kterou bylo určeno, že on není vlastníkem pozemků parc. č. 1651/4, parc. č. 1651/7 a parc. č. 1651/8 v katastrálním území P. Dovolatel v této souvislosti zdůrazňoval, že podle výsledků zjištění v tomto soudním řízení na žádné z předmětných parcel nedošlo k výstavbě obytných domů, tyto domy byly vystavěny na jiných parcelách a toto vystavění domů nelze vztahovat na jiné pozemky, na kterých nebyly vybudovány. Dovolatel Ing. V. poukazoval na to, že ohledně pozemku parc. č. 1651/8 jde o pozemek, na nějž nesporně zasahuje stavba družstevních řadových garáží; taková stavba však nikdy nebyla povolena, platně zkolaudována a tudíž jde o tzv. černou stavbu. Pokud jde o pozemek parc. č. 1651/7 v katastrálním území P., tento pozemek stíhá osud sousední parcely č. 1651/8 v katastrálním území P.; jde o plochu nezbytně nutnou pro okolní stavby, ale nezastavěnou; dovolatel Ing. V. je tedy přesvědčen o tom, že ani u pozemku parc. č. 1651/7 i u pozemku parc. č. 1651/8 není žádná překážka, bránící jejich vydání. Ohledně pozemku parc. č. 1651/4 v katastrálním území P. (podle názoru soudu s údajnou přístupovou cestou na sousední pozemky) dovolatel poukazoval na to, že neudržovaná pěšina přes pozemek parc. č. 1651/4 není hlavní přístupovou komunikací na sousední pozemky; např. na pozemek parc. č. 1652 je totiž hlavní přístup z boční ulice „Nad C.“ a ke garážím na sousedním pozemku je přímý přístup z přiléhající ulice D. a také po veřejné vyasfaltované a udržované cestě – spojnici od ulice J. Dovolatel Ing. V. posléze poukazoval na to, že rozhodnutí odvolacího soudu vytváří naprosto absurdní stav, kdy restitučně vydané pozemky jsou odděleny – doslova přetnuty – pozemkem parc. č. 1651/4, který podle odvolacího soudu nesmí být vydán; žalobci uplatněný nárok směřující k nevydání pozemku parc. č. 1651/4 představuje pouze šikanózní útok na oprávněné zájmy dovolatele Ing. I. V. Tento dovolatel je tedy přesvědčen, že v daném případě nejsou žádné zákonné překážky bránící vydání pozemků parc. č. 1651/4, parc. č. 1651/7 a parc. č. 1651/8 v katastrálním území P. Dovolatel Ing. I. V. připomínal, že svá restituční práva uplatnil již v roce 1991:, kvůli stále probíhajícímu řízení však nemá faktickou možnost řádně užívat pozemky, o něž jde v tomto řízení.
Dovolávající se vedlejší účastník řízení Hl. m. P. navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích označených I., věta druhá, a II. a III. a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu; jako dovolací důvod tento dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Dovolatel především namítal, že v daném případě není dán restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., neboť předmětné pozemky slouží trvale k účelu, pro které byly vyvlastněny, tj. pro stavbu obytných domů v sídlišti „J.“; i toto sídliště je třeba chápat jako celek zahrnující nejen obytné objekty, ale také objekty občanské
a technické vybavenosti, jakož i zahrnující plochy, které jsou mezi těmito objekty, pokud v rámci sídliště plní nějakou konkrétní funkci (srov. usnesení Ústavního soudu ČR ze 17. 2. 2005, I.ÚS 159/03). Dovolatel tu také namítal, že neexistují překážky zastavěnosti podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.; pozemky, o něž jde v tomto řízení, jsou zastavěny podle původního účelu, pro nějž byly vyvlastněny. Dovolávající se Hl. m. P. má za to, že vydání pozemků „obecně užívaných“ a obnovování vlastnických vztahů k nim ze strany oprávněných osob je tu v rozporu s účelem zákona č. 229/1991 Sb., tedy zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě.
Ve vyjádření účastníka řízení P. f. ČR k dovolání žalobců M. č. P. 4 a B. d. B.-P. a vedlejšího účastníka řízení Hl. m. P. bylo uvedeno, že by rozsudek odvolacího soudu ze 4. 5. 2009 (sp. zn. 24 Co 299/2008 Městského soudu v Praze) měl být zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. P. f. ČR uváděl: „Žalobci M. č. P. 4 a B. d. B.-P. učinili podání u věcně nepříslušného soudu. Vedlejší účastník řízení Hl. m. P. učinil podání svého dovolání opožděně, tj. po lhůtě uvedené v §240 občanského soudního řádu. Z podání účastníka řízení Ing. I. V. je zřejmé, že jeho dovolání bylo vypracované 12. 8. 2009, avšak podací razítko soudu na stejnopise, zaslaném P. f. ČR, chybí, takže se nelze vyjádřit k zachování lhůty podle §240 občanského soudního řádu“. P. f. ČR je tedy toho názoru, že u dovolání žalobců a vedlejšího účastníka řízení Hl. m. P. nejsou splněny podmínky pro podání dovolání a dovolání dalšího účastníka řízení Ing. I. V. není důvodné. P. f. ČR ještě dodával, že „v uvedené právní věci se jedná o pozemky, které tvoří ucelený urbanistický celek sídliště J. v M. č. P. 4 a pozemky jako nástupní ostrůvek městské dopravy, místní komunikace, zeleň mezi obytnými domy plní konkrétní funkci v rámci sídliště, bezprostředně souvisí se stavbami obytných domů, jsou nezbytně nutné k provozu těchto domů a nelze je vydat“.
V daném případě jde o přípustná dovolání dovolatelů (s potřebnými náležitostmi dovolání), pokud směřují proti výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci neboť proti takovému pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Pokud některá z podaných dovolání směřují proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo nutno posoudit přípustnost těchto dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 28 C 25/2005 Obvodního soudu pro Prahu 4), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 4. 5. 2009 (sp. zn. 24 Co 299/2008 Městského soudu v Praze) řešil některou konkrétní právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Při rozhodování
o těch částech dovolání, jejichž přípustnost bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 bylo třeba ještě posoudit, zda uvedené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo některou právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo zda odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V dovoláních dovolatelů (M. č. P. 4, B. d. B.-P., Ing. I. V. a Hl. m. P.) byly uplatněny jako dovolací důvody ty, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu soudního spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu), tehdy, jestliže (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. V občanském soudním řízení nejsou vadná nebo nesprávná skutková zjištění sama
o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů stanovených jako dovolací důvod v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak vyplývalo z odůvodnění jeho rozsudku ze 4. 5. 2009 (sp. zn. 24 Co 299/2008 Městského soudu v Praze) zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m/ zákona č. 229/1991 Sb.
a podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona (ve smyslu ustanovení §4 téhož zákona) vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich část nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu vlastnictví státu nebo jiné právnické osobě zastavěn. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991 a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně souvisí a je nezbytně nutná k provozu stavby.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 28. 2. 2006, III. ÚS 575/05 (uveřejněném jako usnesení č. 1 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR( byly zaujaty právní závěry: Navrácení majetku původním vlastníkům, případně jejich právním nástupcům, představuje legitimní cíl ochrany právních vztahů a socio-ekonomického vývoje společnosti. Restituční předpisy je třeba vykládat tak, aby při orientaci na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ovšem nevznikaly nové, nepřiměřené křivdy.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV ÚS 176/03 (uveřejněném pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo, že institut překážek vydání nemovitostí podle §11 zákona č. 229/1991 Sb. je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí. Při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů, jež jsou svou povahou vztahy majetkoprávními (občanskoprávními). Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech nelze podřizovat pojmům obsaženým v jiných předpisech či odvětvích veřejného práva, např. práva stavebního.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, I. ÚS 754/01 (uveřejněném pod
č. 123 ve svazku 31 Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že restituční zákon
č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v §11, pozemky se nevydávají.
Z uvedených ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z publikovaných právních závěrů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřují dovolání dovolatelů v tomto případě.
Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného předpisu, nebo že by si aplikované právní předpisy nesprávně vyložil. Přípustná dovolání (podle §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), podaná v této právní věci dovolateli, proto neshledal dovolací soud důvodnými ve smyslu ustanovení §241a odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu. Tato dovolání byla tedy dovolacím soudem zamítnuta podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Nemohl také dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozhodnutím ze 4. 5. 2009 (sp. zn. 24 Co 299/2008 Městského soudu v Praze) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacím soudem (s přihlížením i k publikovaným právním závěrům Ústavního soudu ČR). V důsledku toho pak v daném případě byla uplatněna i dovolání, u nichž nebyly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Tato dovolání tedy musel dovolací soud odmítnout podle ustanovení
§243b odst. 5a §218 písm. c) občanského soudního řádu jako dovolání nepřípustná.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a zbývajícím účastníkům tohoto řízení (tj. T. s. k. hl. m. P., D. p. hl. m. P. a České republice – Ú. pro z. s. ve v. m.) v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. listopadu 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu