ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3985.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3985/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) A. H. a b) H. H., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) F. B. a 2) I. B., zastoupeným advokátkou, o částku 400.872,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 12/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2009, č. j. 17 Co 287/2008 – 310, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovoláním proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 5. 2008, č. j. 3C 12/2008 – 273, jako první rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustným však podle uvedeného ustanovení není, neboť dovolateli vznesené námitky a otázky nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Konkrétně dovolatelé v dovolání ze dne 20. 8. 2009 namítali, že
rozsudek odvolacího soudu je nejasný a chaotický, když z jeho některých částí není zcela jasné, se kterými právními názory se soud ztotožnil a které naopak odmítl, což činí rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Dovolatelé své obsáhlé dovolání shrnuli do následujících otázek, které dle jejich názorů mají po právní stránce zásadní právní význam:
Zda je k platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor podle ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“) zapotřebí předchozí souhlas a zda jeho nedostatek způsobuje absolutní neplatnost smlouvy?
Který orgán je k vydání takového souhlasu příslušný?
Zda je takový souhlas správním rozhodnutím a jaké musí mít náležitosti?
Zda musí souhlas jednoznačně identifikovat strany budoucího smluvního vztahu?
Jaký je okruh oprávněných žadatelů o takový souhlas?
Zda je u souhlasu fikcí nutno, aby podaná žádost jednoznačně identifikovala strany budoucího smluvního vztahu?
Zda může souhlas nastat fikcí, pokud žádost byla podána neoprávněnou osobou, nebo pokud neobsahuje jednoznačnou identifikaci stran budoucí nájemní smlouvy či jednoznačnou identifikaci pronajímaného prostoru?
K námitce ad a) týkající se nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu
Rozhodnutí odvolacího soudu není sice zcela srozumitelné, nicméně se není možno ztotožnit s názorem dovolatelů, že by rozsudek odvolacího soudu byl natolik nejasný a chaotický, že by byl nepřezkoumatelný. Z rozsudku lze vyložit, ze kterých skutkových zjištění soud vycházel, se kterými právními názory se soud ztotožnil a které naopak odmítl.
Odvolací soud tak vycházel z prokázaných skutečností, že Městský úřad ve Vyškově – odbor služeb na schůzi městské rady konané dne 3. 12. 1992 doporučil Městské radě vyhovět žádosti žalovaného týkající se prodloužení nájemní smlouvy na nebytové prostory. Městská rada na této schůzi následně žádost žalovaného usnesením schválila. Odvolací soud se dále zabýval platností smlouvy. Smlouva dle jeho názoru byla platně uzavřena jednak proto, že souhlas podle ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. byl dán výše zmíněným usnesením rady města, navíc dle názoru odvolacího soudu by ani případná absence souhlasu nezpůsobovala neplatnost nájemní smlouvy.
K otázce ad b) týkající se absolutní neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu absence souhlasu podle ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb.
Podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. se nebytové prostory pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny. Místnosti určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu národního výboru. Pokud národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti o věci nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen.
Podle §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. pokud je smlouva uzavřena bez souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle odstavce 3, je neplatná.
Judikatura Nejvyššího soudu byla sjednocena rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002 (publikovaném ve Sb. r. s., číslo sešitu 1/2005, označ. ve Sbírce 7/2005; v Soudní judikatuře, číslo sešitu 4/2004, ozn. ve SJ 68/2004). Podle citovaného rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia NS náležitostí právního úkonu je mimo jiné i dovolenost jeho předmětu, tj. požadavek, aby právní úkon neodporoval zákonu, zákon neobcházel a nepříčil se dobrým mravům, jinak jde o právní úkon absolutně neplatný (§39 obč. zák.). Dovolenost předmětu právního úkonu je přitom nutno posuzovat podle právního stavu, jaký zde byl v době, kdy byl právní úkon učiněn. Okolnost, že následně došlo ke zrušení či změně obecně závazného právního předpisu, s nímž byl právní úkon v rozporu, nemůže vést k odstranění následků stanovených v §39 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 3, C 266, str. 75 a násl.). Účinky absolutní neplatnosti právního úkonu totiž působí definitivně a neplatnost trvá, i když z hlediska následné právní úpravy by zde důvod neplatnosti nebyl. Velký senát NS dále uzavřel, že smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená (před 3. 12. 1999) bez předchozího souhlasu obecního úřadu, je absolutně neplatná (§3 odst. 2, věta druhá a třetí, odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., §39 obč. zák.). Okolnost, že uvedené ustanovení zákona č. 116/1990 Sb., vyžadující tento souhlas pod sankcí neplatnosti nájemní smlouvy, bylo zrušeno zákonem č. 302/1999 Sb., nemůže vést k odstranění právních následků, jež v důsledku nesplnění této náležitosti nastaly.
Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 104/04, je citovaný rozsudek velkého senátu založen na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním a rovněž teoreticky akceptovatelném koherentním základě…
Odvolací soud vycházel při posuzování absence souhlasu obecního úřadu z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1364/2001, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 718/2003, v nichž dovolací soud dospěl k závěru, že posouzení smlouvy o nájmu nebytových prostor jako neplatné pro nedostatek předchozího písemného souhlasu obecního úřadu podle ust. §3 odst. 2 a 4 zákona č. 116/1990 Sb. je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků občanskoprávních vztahů. Ačkoliv odvolací soud opřel svou argumentaci o rozhodnutí, jež ve své podstatě byla nahrazena výše zmíněným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002, rozhodl přesto s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu ČR a Ústavného soudu správně.
Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 290/03 vytkl Nejvyššímu soudu přílišný formalismus. Dle Ústavního soudu nelze souhlasit s tím, že by byl tento souhlas nutný i v případě, že je to právě obec, která vystupuje na straně pronajímatele, a to proto, že akceptací takového právního názoru by Ústavní soud v rozporu s tím, co má za povinnost chránit, podporoval přepjatý právní formalismus vylučující ve svých důsledcích ústavně konformní výklad obyčejného práva, přičemž výlučně takovýto výklad naplňuje jeden ze stěžejních principů demokratického právního státu. Opačný právní názor Nejvyššího soudu jím vyslovený v citovaném rozsudku považuje Ústavní soud za zcela absurdní a vymykající se chápání práva jakožto prostředku k nalezení spravedlnosti, a nikoli prostředku k zatemnění toho, co jest (nebo by alespoň mělo být) uživatelům práva (v dané věci účastníkům občanskoprávního vztahu vzešlého z nájemní smlouvy), byť v základních rysech úpravy natolik jasné, aby pokud možno mezi nimi ke sporům nedocházelo, a pokud pak ke sporu dojde, mohlo přivodit uplatněním výlučně formální obezličky ztrátu povinnosti jednoho z účastníků smlouvy dle smlouvy plnit.
Na nález Ústavního soudu reaguje i aktuální judikatura Nejvyššího soudu ČR (srov. rozsudek NS ČR ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3233/2006; usnesení NS ČR ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1731/2006), dle které v případě, že pronajímatelem nebytových prostor byla obec, bylo by přepjatým formalismem vyžadovat ještě její předchozí souhlas s uzavřením nájemní smlouvy ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., neboť by se jednalo o nadbytečnou ochranu „pronajímatele“.
Je možno poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 10.06.2005, sp. zn. I.ÚS 625/03, dle kterého základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s ním spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Neplatnost smlouvy má být tedy výjimkou, nikoliv zásadou. Tento výkladový argument přesahuje český právní řád, prolíná se právními řády západní právní kultury a má charakter obecného principu právního. Není tedy ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu vyvěrajícími z čl. 1 Ústavy taková praxe, kdy obecné soudy preferují zcela opačnou tezi upřednostňující výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.
Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud, ačkoliv své rozhodnutí opřel o odklizenou judikaturu, meritorně rozhodl správně, když dospěl k závěru, že ani případná absence souhlasu dle ust. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. by nezpůsobovala neplatnost nájemní smlouvy.
K otázce ad c) až h) týkajících se náležitostí souhlasu podle ust. §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.
Jak bylo objasněno výše, v případě, že pronajímatelem nebytových prostor byla obec, bylo by přepjatým formalismem vyžadovat ještě její předchozí souhlas s uzavřením nájemní smlouvy ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., neboť by se jednalo o nadbytečnou ochranu „pronajímatele“.
Vyřešení právních otázek vztahujících se k souhlasu podle ust. st. §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. je tak v posuzovaném případě, kdy souhlas není nutný, zcela irelevantní a Nejvyšší soud se jimi v souladu se zásadou hospodárnosti nezabýval.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz .
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření žalovaného k němu jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu