ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.40.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 40/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Z. d. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 820.693,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 1157/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2007, č. j. 12 Co 66/2006-55, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2007, č. j. 12 Co 66/2006-55, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 10. 2005, č. j. 14 C 1157/2003-34, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 6. 2007, č. j. 12 Co 66/2006-55, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 18. 10. 2005, č. j. 14 C 1157/2003-34, kterým byla zamítnuta žaloba, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku ve výši 820.693,60 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 22. 11. 1993 byla uzavřena mezi účastníky dohoda o vypořádání restitučních náhrad, v níž se žalovaný zavázal, že pokud jde o zhodnocení budov podle znaleckého posudku a zůstatek nároku za nevyčerpaný mrtvý inventář a zásoby, budou tyto peněžité nároky v zůstatku 1.546.309,- Kč vypořádány rovnoměrně během tří let, a to v letech 1994 až 1996, přičemž každý rok bude uhrazena jedna třetina. Vzal za prokázané, že pohledávka měla být uhrazena do konce roku 1996 a neuhrazena ke dni 31. 12. 1993 zůstala částka 820.693,60 Kč, představující dosud neuhrazené částky, když ostatní byly v uvedené době uhrazeny. Podle odvolacího soudu podstatou sporu byla otázka, zda shora uvedenou dohodu jako dvoustranný právní úkon je možno považovat za uznání dluhu ve smyslu §110 odst. 1 o.z. či zda je důvodná námitka promlčení vznesená žalovaným, podle něhož je nutno věc posuzovat podle §101 odst. 1, §103 o.z., to znamená, že jde o nárok, který se promlčuje ve tříleté promlčecí lhůtě, v dané věci od 31. 12. 1996 do 31. 12. 1999. Odvolací soud odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. Cdo 995/2002 (správně ze dne 23. 1. 2003, sp.zn. 28 Cdo 995/2002). Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k uznání práva žalovaným v souladu s §110 odst. 1 věta druhá o.z. a právo žalobkyně se promlčelo ve třech letech, tedy ke dni 31. 12. 1999.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (oběma výrokům) podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu, že dohodu o vypořádání restitučních nároků uzavřenou mezi účastníky dne 22. 11. 1993 nelze považovat za uznání dluhu ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 o. z. Namítala, že v dohodě ze dne 22.11.1993 žalovaný uznal výši dosud neuhrazených restitučních náhrad i co do důvodu a dohodl se na prodloužení lhůty jejich splatnosti, přičemž k tomuto dni zůstatek nároku činil 1.546.309,- Kč a byl mezi účastníky nesporný. Dovolatelka považovala rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Dále namítala, že ohledně nákladů odvolacího řízení jsou u ní dány důvody podle §150 o. s. ř., a to i pokud by jejímu dovolání ve věci samé nebylo vyhověno. Vytýkala odvolacímu soudu nesprávný odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. Cdo 995/2002 (správně ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002). Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje formální náležitosti vyžadované zákonem, a dospěl k závěru, že napadá rozsudek odvolacího soudu, který po právní stránce má zásadní význam, a že tedy je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Právní závěry odvolacího soudu proto přezkoumal věcně, v rámci dovolacích důvodů, pokud se týkají daného právního vztahu. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle závěrů odvolacího soudu nelze dvoustranný právní úkon uzavřený mezi účastníky považovat též za jednostranný právní úkon, jímž je uznání dluhu. Odvolací soud v tomto směru sice správně dovodil, že podstatou posouzení odvolání je okolnost, zda dohodu uzavřenou v této věci jako dvoustranný právní úkon je možno považovat za uznání dluhu ve smyslu §110 odst. 1 o. z., s čímž souvisí důsledky případného promlčení nároku, jeho konečné závěry však nelze zcela bez výhrad přijmout.
Dovolací soud v tomto směru poukazuje na obecné ustanovení §34 o.z., podle něhož právní úkon se posuzuje podle jeho obsahu (srov. §35 odst. 1 až 3 o. z.). K tomu přistupuje hodnocení plynoucí z ustanovení §488 a násl., najmě ustanovení §491 odst. 1 až 3 o.z. Vůdčím principem je přitom promítnutí zásad smluvní autonomie, z čehož plyne, že účastníci mohou upravit svá práva a povinnosti bez ohledu na označení právního úkonu, rozhodující je jejich vůle a zamýšlené účinky ze smluvního ujednání plynoucí. Proto nezbývá než dovodit, že obsahem i dvoustranného smluvního vztahu může být jednostranný závazek povinné strany k uznání závazku ze smluvního ujednání plynoucího, s účinky podle §110 o.z. vztahujících se k promlčení.
Vzhledem k povaze právního vztahu mezi účastníky přicházejícího do úvahy je třeba připomenout závěry plynoucí z rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak byly vyjádřeny kupříkladu v rozsudku ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1266/2002, v němž dovolací soud vyslovil, že při posouzení promlčení nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a vzít v úvahu nejasnosti, které provázely uplatňování nároků podle zákona o půdě a způsob jejich vypořádávání. Nešlo o obvyklé a ustálené právní vztahy, jaké jsou známy z klasických forem občanského práva hmotného, důraz byl kladen na dohodu účastníků, a vypořádání se často realizovalo nesnadno a v dlouhých časových termínech. To se týká případů, kdy povinné osoby nárok uznávaly a jednaly s oprávněnými osobami, dále o formě náhrady, jež v době transformace právnických osob často nebyla od počátku jasná, a přesunů majetku zemědělských organizací a množství restitučních nároků, jakož i změn zákona o půdě. To vede i k posunu v právním hodnocení počátku subjektivní promlčecí lhůty u takových nároků. Rovněž může z dohody účastníků (výslovně i mlčky, s ohledem na podmínky vzniku nároku) vyplynout i pozdější doba plnění, pokud např. nárok oprávněné osoby závisí na rozhodnutí pozemkového úřadu. Analogicky postupoval dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 29. 10. 2004, sp.zn. 28 do 1677/2004 a ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2807/2005. Dále v rozsudku ze dne 18. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2786/2000 dovolací soud zaujal názor, že při posuzování námitky promlčení, uplatněné oprávněnou osobou, je namístě zkoumat, zda nejde o výkon práv v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.( viz též nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95).
Hodnoceno tedy z hlediska dosavadních závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohl dovolací soud spolehlivě dospět k závěru o správnosti posouzení věci odvolacím soudem zaujatým v této věci. Zdůrazňuje se proto, že žádnému z ustanovení platného práva se nepříčí závěr, podle něhož obsahem dvoustranného úkonu by nemohl být rovněž jednostranný závazek povinné osoby k uznání dluhu, stejně tak jako zohlednění toho, zda a nakolik se povinná osoba chovala tak, že zakládala důvod k očekávání oprávněné osoby, že svým úkonem na sebe vzala nejen závazek k úhradě dluhu, ale rovněž tak učinila úkon směřující k uznání takto založeného svého závazku.
Dovolací soud proto za použití §243b odst. 1 o.s.ř. přistoupil ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (případně pro odvolací soud) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nelze podat opravný prostředek.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu