ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4117.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4117/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelů : 1) H. M. T. D., 2) J. T. C., 3) I. A. G. – L., 4) E. S. M. J., 5) J. Z. F. M. J., 6) A. M. D. J., 7) M. M., 8) R. M., 9) A. – M. J. M., 10) A. M., 11) A. A. S., 12) C. E. S. – K., 13) J. S. – M., 14) Z. S., 15) A. S., 16) T. S., 17) P. M. S., 18) Ch. S., a 19) J. – M. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 9. 6. 2009, sp. zn. 20 Co 758/2008 (žalobců – shora uvedených dovolatelů, zastoupených advokátem, proti žalovaným : A) T. H., a. s. (v konkurzu), a B) R. D., zastoupeným advokátem, a JUDr. M. P., advokátem, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 1514/2000, o určení vlastnictví k nemovitostem, takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 27. 12. 2000, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 5. 5. 2008, č. j. 6 C 1514/2000-278. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo soudem určeno, že A. L. S. byl do své smrti 10. 3. 1982 vlastníkem budovy čp. 91, pozemku parc. č. 17/1, budovy čp. 92, pozemku parc. č. 17/2 a pozemku parc. č. 130 v katastrálním území V. n. D., zapsaných na listech vlastnictví č. 191 a č. 798 u Katastrálního úřadu ve Z. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované akciové společnosti T. H. 17.841,50 Kč a žalovanému R. D. 10.750,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a to na úhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 9. 6. 2009, sp. zn. 20 Co 758/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Znojmě z 5. 5. 2008, č. j. 6 C 1414/2000-275, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované akciové společnosti T. H. (v konkurzu) 15.257,- Kč na úhradu nákladů odvolacího řízení a žalovanému R. D. 21.805,- Kč na úhradu nákladů odvolacího řízení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců nemůže obstát.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo občanské soudní řízení o určení vlastnického práva právního předchůdce žalobců A. L. S. k nemovitostem (a to ke dni jeho úmrtí), vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 1516/2000. V souvislosti s tímto řízením rozhodoval o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR z 10. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2158/2007, kterým bylo rozhodováno o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 23. 1. 2007, sp. zn. 20 Co 273/2006, i rozsudku Okresního soudu ve Znojmě, č. j. 6 C 1516/2000-475, Ústavní soud ČR. Ve svém usnesení především vyslovil právní názor, že žalobci žalobou o určení vlastnického práva nemohou obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Odvolací soud měl za to, že i pro toto soudní řízení (sp. zn. 6 C 1514/2000 Okresního soudu ve Znojmě) vyplývá ze závěrů Ústavního soudu ČR, že tu není u žalobců dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jakož i nedůvodnost námitek žalobců, že v této právní věci jsou přiznávány restitučním předpisům bez dalšího konfiskační účinky a je tak porušována mezinárodně zaručená ochrana vlastnického práva, když toto právo není upřednostňováno před právními předpisy restitučními.
Odvolací soud poukazoval i na své předchozí právní závěry, vyjádřené v jeho rozhodnutí z 22. 4. 2008, sp. zn. 20 Co 690/2007, že i v této restituční věci, týkající se nemovitostí, podléhajících revizi první pozemkové reformy, je třeba mít na zřeteli, že tu bylo v pravomoci státu, aby s přihlédnutím k cíli, který byl vydáním restitučních předpisů sledován (tj. zmírnění některých majetkových křivd), vymezil okruh vztahů, do kterých lze zpětně zasahovat s tím, že ostatní je ponecháno ve stavu, v jakém právní vztahy byly v době přijetí restitučních norem.
Vzhledem k námitkám žalobců, že v pozemkové knize pro katastrální území V. n. D. nebyla ani zapsána poznámka, že majetek A. L. S. podléhá revizi první pozemkové reformy, dále že již rozhodnutím S. p.o ú. v P. ze 6. 4. 1925 (potvrzeného rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 29. 1. 1948) byly nemovitosti, o něž jde i v tomto řízení, vyloučeny ze záboru na základě ustanovení §3 písm. a) záborového zákona č. 215/1919 Sb. a že tedy stát nemohl nemovitosti nabýt v daném případě v rámci revize první pozemkové reformy, a proto, podle názoru žalobců, k převodu vlastnického práva na stát nemohlo dojít, takže stát drží tyto nemovitosti bez právního důvodu, odvolací soud poukazoval i na to, že ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) upravovalo postup restituentů i v případech, kdy stát drží majetek restituentů bez právního důvodu a nestal se vlastníkem těchto nemovitostí.
Protože tedy soud prvního stupně při zamítnutí žaloby žalobců správně poukazoval na to, že žalobci měli v daném případě postupovat podle restitučních předpisů, odvolací soud (vzhledem i k dalším shora jím uváděných okolnostem) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 484/2006 Sb. (ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb.).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 30. 6. 2009 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Okresního soudu ve Znojmě v pondělí 31. 8. 2009, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 občanského soudního řádu).
Žalobci měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu), neboť jejich dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo zásadní právní otázku v této právní věci v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelé především poukazovali na skutkový stav této právní věci, v níž jsou žalobci právními nástupci A. Z. L. S. (který zemřel 10. 3. 1982), jenž byl před válkou (1939-1945) knihovním i faktickým vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení; tyto nemovitosti byly za války německými okupačními orgány zkonfiskovány a byly převedeny na říšskoněmecké státní občany W. a L. A. A. Z. L. S. se však po válce domohl podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. u soudu vyslovení neplatnosti konfiskace i trhové smlouvy o převodu nemovitostí na W. a L. A. Česko-slovenskými správními orgány mu však nebylo umožněno ujmout se znovu držby těchto nemovitostí. Pokusy o konfiskaci nemovitosti podle poválečných dekretů prezidenta republiky skončily pro stát neúspěšně a proces revize pozemkové reformy v rámci druhé pozemkové reformy nebyl dokončen až do stádia vyvlastnění. A. Z. L. S. tedy až do své smrti (10. 3. 1982) nepozbyl vlastnictví k nemovitostem, uváděným nyní v žalobě žalobců, a jejich vlastnictví stát nenabyl. Když soudy v ČR odmítly i projednat dědictví po A. Z. L. S. s tím, že žádný zájem nemovitý majetek v ČR ke dni své smrti nezanechal, podali žalobci u Okresního soudu ve Znojmě (pod sp. zn. 6 C 1514/2000) tuto žalobu o určení, že uvedený zůstavitel byl ke dni své smrti (10. 3. 1982) vlastníkem nemovitostí v katastrálním území V. n. D., okres Z., o něž jde nyní v tomto řízení.
Podle názoru dovolatelů bylo nutno vyřešit v tomto soudním řízení jednak právní otázku, zda tu žalobci mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení (ve smyslu práva na spravedlivý proces, zaručený Listinou základních práv a svobod), když tu nemají jiný procesní prostředek ochrany svých majetkových práv a toto jimi navrhované určení vlastnického práva jejich právního předchůdce, trvající v době jeho úmrtí, může být nepochybně podkladem pro řízení o projednání dědictví. Bylo tu také nutno v tomto soudním řízení vyřešit i další závažnou otázku, zda totiž restituční zákony vylučují možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů v případě, kdy není dán vztah speciality restitučních předpisů vůči předpisům obecným, když totiž vlastník, do jehož vlastnického práva bylo a je neoprávněně zasahováno, či jeho právní nástupci, nejsou tzv. oprávněnými osobami ve smyslu restitučních předpisů, protože nemají české státní občanství.
Podle názoru dovolatelů odvolací soud pochybil při svém posuzování této právní věci těmito svými závěry :
1. nesprávně posoudil, že žalobcům nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, třebaže žalobci nemají k dispozici jiný právní prostředek ochrany svých majetkových práv;
2. nesprávně dospěl k závěru, že bylo-li právo omezeno či odňato způsobem, který je uveden jako restituční skutková podstata v restitučních předpisech, nelze nárok na ochranu vlastnictví (nárok na určení vlastnického práva) uplatňovat podle obecných předpisů, i když v souzené věci nejsou dány subjektové předpoklady aplikace restitučních předpisů;
3. nesprávně odvolací soud interpretoval restituční předpisy jako normy konfiskační, když zcela vyloučil možnost domáhat se ochrany k nemovitostem podle obecných předpisů; tato interpretace je podle názoru dovolatelů v rozporu s Listinou základních práv a svobod i s mezinárodní Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod i s Dohodou ČSFR a Francie (účinnou od 27. 9. 1991), chránící nemovitý majetek A. Z. L. S., respektive žalobců – francouzských státních občanů;
4. nesprávně odvolací soud svým posouzením této právní věci popřel princip kontinuity českého právního řádu a popřel tak diskontinuitu formálního práva, k níž tu po 1. 1. 1990 došlo.
Ve vyjádření žalovaného R. D. k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když totiž odvolací soud svým rozsudkem napadeným dovoláním vycházel z úplného skutkového zjištění ohledně projednávané právní věci, a také jeho právní závěry jsou správné. Nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, spadaly do okruhu nemovitostí podléhajících revizi pozemkové reformy na základě zákona č. 142/1947 Sb.; převzetí majetku státem na základě správně právních aktů tu nelze napadat formou žaloby v občanském soudním řízení podle obecných předpisů bez zřetele na předpisy restituční. V průběhu jednání o realizaci pozemkové reformy podle zákona č. 46/1948 Sb. došlo tu k převodu zámku ve V. n. D. i všech přilehlých nemovitostí na stát, takže je nedůvodné tvrzení žalobců, že jejich právní předchůdce A. S. byl ke dni svého úmrtí (10. 3. 1982) vlastníkem nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Podle názoru žalovaného R. D. nelze se tu dovolávat mezinárodní dohody mezi ČSFR a Polskou republikou (viz. č. 4/1959 Sb.), když podle této dohody jsou jí právě vypořádány a zlikvidovány všechny závazky, které vyplynuly ze znárodňovacích, vyvlastňovacích i jiných zákonných předpisů odnímajících nebo omezujících vlastnické právo. Žalovaný R. D. má i za to, že opodstatněně v tomto soudním řízení uplatnil i námitku vydržení ohledně nemovitostí jím držených.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatele některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 1514/2000 Okresního soudu ve Znojmě), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 9. 6. 2009, sp. zn. 20 Co 758/2008 Krajského soudu v Brně, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, v řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, popřípadě s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce původního vlastníka, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení právních předpisů restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů ) : „Žalobu o určení vlastnického práva, nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době po i před 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Rovněž tu bylo uvedeno, že poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před více jak šedesáti lety, by tak byla narušena i právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st.21/05 (uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s ustanoveními zákonů č. 229/1991 Sb. a č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelů, ani právní otázku, jež by byla rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelů přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovaným Romanem Dvořákem na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §226 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů uvedenému žalovanému nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, obsahujícímu v podstatě to, co bylo uvedeným žalovaným uplatněno a vyjádřeno již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr.Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu