ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4264.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4264/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele H., akciové společnosti, zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 26. 6. 2008, sp. zn. 8 Co 1131/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 304/2005 (žalobce H., zastoupeného advokátem, a dalších účastníků řízení /podle páté části občanského soudního řádu/: 1. L. B., a 2. Z. B., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalující akciové společnosti, podané u soudu 27. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 29. 2. 2008, č. j. 5 C 304/2005-71. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalující akciové společnosti, domáhající se, aby bylo určeno, že akciová společnost H. je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 15/1 (o výměře 3572 m2) v katastrálním území T. (obec S.), zapsaného nyní na listu vlastnictví č. 447 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. (katastrální pracoviště T.); žalující akciová společnost uplatňovala zároveň žalobní návrh, aby rozsudkem soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR – Pozemkového úřadu v J. z 26. 10. 2005, č. j. PÚ 1966/05-447/FIS. Žalující akciové společnosti bylo uloženo zaplatit účastníkům řízení L.. B. a Z. B. na náhradu nákladů řízení 5.198,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni a. s. H. byl vrácen soudní poplatek částkou 500,- Kč.
O odvolání žalující akciové společnosti proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 26. 7. 2008, sp. zn. 8 Co 1131/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci z 29. 2. 2008, č. j. 5 C 304/2005-71, potvrzen. Žalující a. s. H. bylo uloženo zaplatit účastníkům řízení L. B. a Z. B. na náhradu nákladů řízení odvolacího částku 3.550,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru o věcné správnosti odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně a tím i o nedůvodnosti podaného odvolání žalobkyně.
Odvolací soud především konstatoval, že žaloba žalující akciové společnosti byla v této právní věci podána včas podle ustanovení §247 občanského soudního řádu a v této žalobě bylo tvrzeno, že rozhodnutím správního orgánu (Pozemkového úřadu v J. z 26. 10. 2005 (č. j. PÚ 1966/05-447/FIS), jímž bylo rozhodnuto podle §13 odst. 5 zákona č. 139/2002, o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, že L. B. a Z. B. jsou polovičními spoluvlastníky pozemku parc. č. 15/1 v katastrálním území T., byla žalující dotčena ve svém vlastnickém právu. Žalující akciová společnost nabyla uvedený pozemek smlouvami z 29. 8. 1996 a ze 4. 9. 1996 od M. S. a P. S., jako právních nástupců L. a M. S. – původních přídělců pozemků; žalobkyně uváděla, že nevěděla o zápisu vlastnictví L. B. a Z. B. v katastru nemovitostí ohledně něhož pozemku. Naproti tomu L. B. a Z. B. nabyli vlastnictví téhož pozemku, jak byl uvedeno v žalobě žalobkyně, na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu v J. z 30. 3. 2000, č. j. PÚ 1226/00-5/FIS, které nabylo právní moci 28. 7. 2000, a také oni byli zapsání v katastru nemovitostí jako vlastníci pozemku, o nějž jde v tomto soudním řízení. Duplicitní zápis v katastru nemovitostí nebyl odstraněn dohodou osob, jichž se zápis týkal, a proto bylo vydáno rozhodnutí Pozemkového úřadu v J. z 26. 10. 2005, č. j. PÚ 1966/05-447/FIS, vydaném podle ustanovení §13 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb.
Odvolací soud díle vycházel ze zjištění, že pozemek, o nějž jde v tomto řízení, byl zkonfiskován původním vlastníkům L. a R.B. podle dekretu č. 12/1945 Sb. a následně byl předběžnou přídělovou listinou Národního pozemkového fondu z 26. 10. 1950 přidělen do vlastnictví manželů L. a M. S., kteří se však prohlášením z 18. 4. 1961 vzdali přídělu uvedeného pozemku i dalších pozemků. Ideální polovina pozemku parc. č. 15/1 v katastrálním území T. byla (přes uvedené vzdání se přídělu) předmětem projednání dědictví (u Státního notářství v J. pod sp. zn. D 651/76 a sp. zn. 2 D 890/89) a další ideální polovina pozemku byla předmětem darování darovací smlouvou z 26. 1. 1987 (uzavřenou mezi darujícím F. S. a obdarovanou M. S.), jež byla registrována bývalým Státním notářstvím v J. pod sp. zn. R I 898/87.
Odvolací soud vycházel také z toho, že synové původních vlastníků L. a M. B.– L. a Z. B. uplatnili dne 28. 12. 1992 návrh na vrácení pozemku, o nějž jde v tomto soudním řízení, a to u P.. Ve správním řízení vycházel správní orgán z toho, že vzdání se přídělu pozemků L. a M. S. ze dne 18. 4. 1961 „způsobilo, že všechny další právní úkony následně učiněné (ať už jde o projednání dědictví po zemřelých přídělcích pozemku parc. č. 15/1 v katastrálním území T. nebo následující darování tohoto pozemku) nemohly vyvolat převod vlastnictví na další osobu, když tu převádějící nebyl vlastníkem. Rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým byli L. B. a Z. B. určeni vlastníky mimo jiné i předmětného pozemku, jako osoby oprávněné;toto rozhodnutí bylo potvrzeno i rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích z 12. 7. 2007, č. j. 10 Ca 2002/2000-28.
Pokud šlo o převod pozemku ze strany P. a M. S. na akciovou společnost H. v roce 1996, přistoupili k němu převádějící P. a M. S. jako právní nástupci L. a M. S., třebaže tito jejich právní předchůdci již nebyli (po vzdání se přídělu pozemku) vlastníky pozemku, o nějž jde v tomto soudním řízení, a proto tu na základě kupní smlouvy nepřešlo vlastnické právo k předmětnému pozemku na žalující akciovou společnost. Pozemek byl od roku 1961 přídělci opuštěn a přenechán k hospodaření státnímu statku a ani poté na předmětném pozemku právní nástupci L. a M. S. nehospodařili. Nebylo tu možné ani podle názoru odvolacího soudu dovodit po projednání dědictví po zemřelém L. S. (v roce 1962) ani držbu předmětného pozemku, ani dobrou víru držitele. P. a M. S. také neuplatnili restituční nárok na vydání pozemku, o nějž jde v tomto řízení.
Právní nástupci L. a R. B. – L. B. mladší a Z. B. byli pak úspěšní v restitučním řízení (v němž bylo zjištěno, že původní vlastníci L. a R. B. po konfiskování jejich majetku v roce 1945 jako osobám německé národnosti bylo československé státní občanství navráceno) a rozhodnutím Pozemkového úřadu v J. z 30. 3. 2000 bylo určeno, že L.B. a Z. B. (jako oprávněné osoby podle §2 odst. 2 písm. c/ zákona č. 243/1992 Sb.) jsou vlastníky mimo jiné i pozemku parc. č. 15/1 (nyní parc. č. 274) o výměře 3.572 m2.
Za uvedených okolností dospěl odvolací soud k výsledném právnímu závěru, že tu M. S. a P. S. (právní nástupci původních přídělců pozemků L. a M. S.) nebyli v době uzavírání kupních smluv (dne 28. 8. 1996 a dne 4. 9. 1996) vlastníky pozemku parc. č. 15/1 v katastrálním území T. a proto se na základě tohoto právního úkonu nemohla stát vlastnicí tohoto pozemku žalující akciová společnost H.
Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu včetně rozhodnutí o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s tím, že úspěch účastníků řízení L. B. a Z. B. v odvolacím řízení s sebou nese povinnost žalující akciové společnosti nahradit těmto dalším účastníkům řízení (srov. §250a odst. 1 občanského soudního řádu) náklady této fáze řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující akciovou společnost v řízení zastupoval, dne 1. 8. 2008 a dovolání ze strany této žalující bylo předáno na poště dne 23. 9. 2008 k doručení Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který se zabývá otázkou zásadního právního významu. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu, že svým rozhodnutím uzavřel projednávanou právní věc „čistě na procesně formálních principech“; odvolací soud totiž odmítl zabývat se meritorními otázkami, a to předně posouzením základní prejudiciální otázky, zda tu došlo platně ke vzdání se přídělu pozemků či nikoliv. Podle názoru dovolatelky „otázka ztráty či zachování vlastnictví původních přídělců pozemků nebo opětovné vydržení vlastnictví k původně přiděleným pozemkům je nutné řešit vždy, jedná-li se o duplicitu“ zápisů vlastnictví v katastru nemovitostí. V daném případě nešlo pouze o přezkum správnosti rozhodnutí o přechodu (změně) vlastnických práv, tedy o rozhodnutí o založení nových práv, odlišných od dosavadního stavu, ale šlo tu o duplicitu vlastnictví.
Dovolatelka vytýkala dále odvolacímu soudu, že uzavřel bez dalšího spor s tím, že v tomto případě nelze aplikovat obecné právní předpisy, když žalující akciová společnost či její právní předchůdce měl postupovat podle zákona o půdě, tedy dbát o to, aby byl uplatněn restituční nárok ohledně pozemku, o něž jde v tomto řízení; přitom se „soud nezabýval tím, zda právní předchůdci účastníků kupní smlouvy z roku 1996 objektivně takový nárok uplatnit mohli či nemohli“. O meritu věci tu vlastně nebylo soudem rozhodováno.
Dovolatelka měla za to, že se soudy v daném případě „v rámci posouzení prejudiciální otázky ze své pozice již posoudili i to, kdo má vlastnický titul a kdo jej neměl“. Bez vlastního zkoumání tu soudy převzaly právní názor a závěry správního orgánu, že právní předchůdci žalující akciové společnosti (tj. osoby, které na ni pozemek převedly) pozbyli vlastnické právo dříve, než k převodu pozemku kupní smlouvou z roku 1996 došlo.
Podle názoru dovolatelky nemohly osoby, které na žalobkyni pozemek převedly postupovat podle restitučních předpisů (podle zákona o půdě), když v době pro uplatnění takového nároku nebyly jako výluční vlastníka pozemku oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. a k žádosti o vydání nemovitosti tu nebyl důvod podle §6 odst. 1 písm. p) téhož zákona. Nešlo tedy o případ, kdy restituent z nějakého subjektivního důvodu restituční nárok neuplatnil, ač mohl, anebo že by byl restituent v restitučním řízení neúspěšný.
Dovolávající se akciová společnost je přesvědčena, že postupem soudů v daném případě byla porušena práva žalobkyně ve smyslu článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka také pokládá za nesprávný právní názor odvolacího soudu, že pro rozhodování správních orgánů za situace nepochybné duplicity vlastnictví k nemovitosti podle zápisů v katastru nemovitostí je údajně rozhodné, kdo z účastníků sporu byl prvním, kdo o vlastnictví přišel. Dovolatelka má za to, že podstatné je to, jak měla být vzniklá majetková křivda co nejšetrněji napravena. „Stát mohl a měl za sporný majetek poskytnout L. B. a Z. B. náhradu způsobem předpokládaným zákonem o půdě a ne řešit věc novou křivdou, kterou pak již nelze pro prekluzi případných restitučních lhůt jakkoli napravit.
Pokud jde o právo právních předchůdců žalující akciové společnosti a ji samotné dovolateka připomínala, že na základě článku 11 Listiny základních práv a svobod a §123 občanského zákoníku je vlastnické právo absolutně chráněno. Nelze dodatečně na základě později vzniklých okolností zrušit dříve v dobré víře a pravoplatně nabyté vlastnictví; takový postup je nutno pokládat za protiústavní.
Ve vyjádření účastníků řízení L. B. a Z. B. k dovolání dovolávající se akciové společnosti H. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. V daném případě je třeba pokládat za rozhodující, že v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 vzniklou majetkovou křivdu lze napravit jen za podmínek uvedených restitučních předpisech a nikoli domáháním se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů – vlastnickou žalobou či formou určení vlastnického práva.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo nutno v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, podle nichž je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo řešil-li odvolacího soud právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 304/2005 Okresního soudu v Jindřichově Hradci), že by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 26. 6. 2008 (sp. zn. 8 Co 1131/2008 Krajského soudu v Českých Budějovicích) některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání tu bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Z rozsudku odvolacího soudu z 26. 6. 2008 (sp. zn. 8 Co 1131/2008 Krajského soudu v Českých Budějovicích) vyplývá, že tuto právní věc, v níž šlo o žalující akciovou společností uplatněný žalobní návrh na určení vlastnictví, byla odvolacím soudem posouzena podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravovaly některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 93/1992 Sb.) i s ustanoveními zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 26. 6. 2008 poukazoval jmenovitě na to, že účastníci tohoto soudního řízení (které probíhalo podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu) L. B. a Z. B. byli v restitučním řízení úspěšní, když v rozhodnutí Pozemkového úřadu v J. ze dne 30. 3. 2000 bylo určeno, že právě L. B. Zd. B., jako oprávněné osoby podle §2 odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., jsou vlastníky mimo jiné i předmětného pozemku, totiž pozemku parc. č. 15/1 (parc. č. 274 nyní podle katastru nemovitostí) v katastrálním území T.“. „M. S. a P. S. neuplatnili nárok na pozemek parc. č. 15/1 (o výměře 3.572 m2) v katastrálním území T. (obec S. n. L.), a to ani před uzavřením kupních smluv z 28. 8. 1996 a ze 4. 9. 1996 s právní předchůdkyni (akciovou společností) nynější žalující akciové společnosti H.“, ale ani později.
Za těchto uvedených okolností se tedy soudy obou stupňů v daném případě zabývaly závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky s upravenými předpisy restituční povahy (zejména s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, popřípadě s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce původního vlastníka, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo/22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li nárok uplatnit, popřípadě jej bezúspěšně uplatnila, podle ustanovení předpisů restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát v době před i po 25. 2. 1948 konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu v těchto případech by byla narušena právní jistota osob, které nabyli pak věci od státu nebo od předchozího vlastníka.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05 uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb., byl zaujat u výkladový uzávěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, a v němž vycházel v podstatě z týchž právních závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s stanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla v rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo proto možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního přepisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených účastníky řízení L. B. a Z. B. na vyjádření k dovolání dovolávající se akciové společnosti H., použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů uvedeným účastníkům řízení nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci a také k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího stručně to, co uvedení účastníci řízení uváděli již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. listopadu 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu