ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4393.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4393/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. č. P. 6, zastoupené advokátem, b) hl. m. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) M. J., 2) Ing. A. P., 3) L. B., všechny zastoupeny advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 1/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2008, č .j. 62 Co 415, 480, 481/2007-253, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora uvedeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 22. 9. 2005, č. j. 19 C 1/2002-191, ve znění doplňujících rozsudků ze dne 14. 4. 2006, č. j. 19 C 1/2002-211, a ze dne 16. 2. 2007, č.j. 19 C 1/2002-228, a ve znění opravného usnesení ze dne 21. 5. 2007, č. j. 19 C 1/2002-239, kterými bylo určeno, že vlastníkem domu č.p. 719 postaveném na pozemku p.č. 592, a dále pozemků p.č. 592 a p.č. 593 v k.ú. S., je hl. m. P . Ve výroku II. bylo soudem prvního stupně určeno, že M. č. P. 6 má ve svěřené správě nemovitosti ve vlastnictví hl. m. P., a do dům. č.p. 719, který je postaven na pozemku p.č. 592 a pozemky p.č. 592 a p.č. 593 v k.ú. S . Ve výrocích o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc v uvedeném rozsahu vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž předmětné nemovitosti původně vlastnila M. B., která je trhovou smlouvou ze dne 19. 2. 1958 chtěla převést na M. a J. J . K této smlouvě však nebyl udělen souhlas příslušným orgánem podle dříve platného zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a pronájmech zemědělské a lesní půdy, a proto nedošlo k převodu vlastnického práva na manžele J . Uvedené nemovitosti přešly darovací smlouvou v roce 1963 z M. B. na stát. Právní předchůdci žalovaných požádali dne 16. 8. 1991 o vydání těchto nemovitostí a jako osobám oprávněným podle §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jim byly nemovitosti vydány. Na základě dohody o vydání věci bylo manželům J. zapsáno vlastnické právo do katastru nemovitostí.
Odvolací soud při právním posouzení věci dospěl k závěru, že výzvu k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. učinili J. a M. J. dne 16. 9. 1991, tj. po nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku Č. r. do vlastnictví obcí. V té době nemohl již B. p. v P. 6 uzavřít dohodu o vydání věci, neboť povinnost k vydání věci přešla podle citovaného zákona ze státu na obec. Mezi B. p. v P. 6 a hl. m. P., popř. M. č. P. 6 nebyl smluvní vztah, který by jej opravňoval k uzavírání dohod o vydání věci i poté, co vlastnictví nemovitostí přešlo ze státu na obec. J. J. a M. J. nebyli oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., neboť v žalobě uvedené nemovitosti přešly do vlastnictví státu z jejich původní majitelky M. B., a nikoliv z manželů J . Dohoda o vydání věci ze dne 18. 9. 1991 je podle odvolacího soudu neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku, neboť nemovitosti byly vydány osobám, které nebyly osobami oprávněnými podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Smlouva trhová, kterou uzavřeli dne 19. 2. 1958 manželé J. s M.B., se nestala platnou a účinnou, neboť k její účinnosti bylo zapotřebí jejího schválení odborem výstavby bývalého Obvodního národního výboru v P.6 podle zákona č. 65/1951 Sb., který nebyl udělen. Na tomto závěru nemůže podle odvolacího soudu nic změnit ani skutečnost, že jmenovaní zaplatili M. B. za předmětné nemovitosti kupní cenu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jež opíraly o nesprávné právní posouzení věci soudem. Dovolatelky vymezily otázku zásadního právního významu spočívající v tom, zda převod nemovitostí, k němuž nebyl dán souhlas obvodního národního výboru vyžadovaný zákonem č. 65/1951 Sb., je platným právním úkonem, pokud na základě této smlouvy byla zaplacena kupní cena a pokud došlo později ke změně právní úpravy v tom smyslu, že již nebyl předmětný souhlas k převodu nemovitosti vyžadován. Navrhly, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce b) se k podanému dovolání vyjádřil. Označil je za nepřípustné a navrhl, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalované podaly prostřednictvím advokáta dovolání včas. Dovolání mohlo být vzhledem ke shodě rozsudků nižších instancí přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatelky mimo jiné odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 122/2001, podle kterého v případě nepožádání o souhlas ONV k převodu nemovitostí podle zákona č. 65/1951 se stává smlouva o převodu nemovitostí účinnou k 1. 4. 1964, tj. ke dni nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který již souhlas ONV ke smlouvě nevyžadoval. V projednávaném případě je ovšem skutková situace jiná. Účastníci trhové smlouvy ze dne 19. 2. 1958 požádali příslušný orgán o předmětný souhlas, ten jim však dán nebyl (viz rozhodnutí odboru výstavby ONV P. 5 ze dne 22. 6. 1959 a rozhodnutí Rady Ústředního národního výboru hl. m. P. ze dne 1. 12. 1959). Účastníci smlouvy tedy od počátku věděli, že převod nemovitostí jim nebyl schválen. Tvrzení, že předmětná smlouva nabyla účinnosti k 1. 4. 1964 Sb. není v tomto případě relevantní, neboť předmětné nemovitosti přešly ke dni 1. 7. 1963 do vlastnictví státu. Smlouva tak nemohla nabýt účinnosti později, neboť nemovitosti se již nenacházely ve vlastnictví M. B .
Neposkytnutí souhlasu podle zákona č. 65/1951 Sb. k předmětné smlouvě by bylo možné posuzovat jako perzekuční důvod podmíněný dobou. Lze se jen domýšlet, že skutečným důvodem byla existence sedmi bytových jednotek v domě a tedy snaha o jeho správu prostřednictvím státního (bytového) podniku. I přes hraniční momenty spočívající v možné perzekuci s následným převodem nemovitostí na stát je však třeba pohlížet na manžele Jirsovy jako na osoby, které nebyly osobami oprávněnými ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. To vyplývá zejména ze skutečnosti, že od samého počátku věděli (viz výsledky dokazování), že předmětný souhlas k původní převodní smlouvě nebyl příslušným státním orgánem poskytnut, a tudíž k převodu vlastnictví nemohlo dojít.
S ohledem na výše uvedené nebylo možné dovodit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Odmítnutí dovolání založilo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo žalobce b) na náhradu nákladů řízení o dovolání. Dovolací soud však alespoň v rámci dovolacího řízení využil oprávnění daného ustanovením §150 o. s. ř. (důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající zde v okolnostech daného případu) a náhradu nákladů žalobci b) v tomto řízení nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. prosince 2009
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu