ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4681.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4681/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. e. z., s. p. v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti žalované Ing. H. Z., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 148/2003, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2008, č. j. 37 Co 462/2005-137, takto:
Dovolání žalobce se odmítá.
Dovolání žalované se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem shora uvedeným změnil část prvního výroku rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 7. 7. 2005, č.j. 4 C 148/2003-116, tak, že určil právo hospodaření žalobce k pozemku p.č. 499/9 – ostatní plocha o výměře 1312 m2, zapsaného na LV č. 3153 pro obec a k.ú. B. Ve zbývající části prvního výroku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobce byl zavázán nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 20.450,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž se žalobce domáhal určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků p.č. st. 3929/1 zastavěná plocha o výměře 631 m2 a pozemku p.č. 499/9 ostatní plocha o výměře 1312 m2, zapsaných na LV č. 3153 pro obec a k.ú. B., a dále se domáhal určení, že žalobce má právo hospodařit s těmito pozemky. Žaloba na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům ve prospěch České republiky byla zamítnuta z důvodu absence naléhavého právního zájmu na straně žalobce. Soud prvního stupně v této souvislosti odkázal mimo jiné na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 1996, sp. zn. II. Odon 4/96, podle kterého není státní podnik oprávněn jednat v občanském soudním řízení za stát a nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že stát je vlastníkem; může se pouze domáhat určení, že státní podnik má ke sporným věcem právo hospodaření. V další části byl původně zamítavý rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn, neboť podle odvolacího soudu způsob, jakým byl vymezen majetek - k němuž náleželo právo hospodaření žalobci ke dni jeho vzniku – byl dostatečně určitý nato, aby z něj šlo dovodit, že k pozemku p. č. 499/9 v k.ú. B. náleží žalobci právo hospodaření. A to na rozdíl od práva hospodaření k pozemku p.č. st. 3929/1 v k.ú. B., kdy podle odvolacího soudu v řízení tvrdil žalobce takové skutečnosti, které žalovaný nárok vyvracely.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná - do části pro ni nepříznivé - dovolání. Dovolatelka tvrdila, že odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrdila také, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil zejména v souvislosti se svým rozhodováním o skutečnostech, které nebyly předmětem dokazování před soudem prvního stupně. Odvolací soud tak podle dovolatelky změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by měl k dispozici potřebný skutkový podklad. Podle dovolatelky též absentuje v rozhodnutí odvolacího soudu vlastní meritorní právní posouzení věci, řeší se jen aktivní věcná legitimace žalobce. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti dovolání žalované podal žalobce vyjádření. Nesouhlasil s tvrzeními žalované a navrhl, aby dovolací soud toto dovolání odmítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání též žalobce. Shledal přípustnost dovolání s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř., neboť podle žalobce soud řešil právní otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena a navíc tuto otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem. Tvrdil, že soudy nesprávně vyhodnotily předložené důkazy a vyvodily z nich nesprávné skutkové závěry. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci vzniklo právo hospodaření k pozemku p. č. 499/9 v k.ú. Blansko, tak na základě stejných skutečností a důkazů je třeba dospět k závěru, že toto právo vzniklo i ohledně parcely st. p.č. 3929/1 v k.ú. B. Žalobce navrhl, aby v části druhého výroku bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce podala žalovaná písemné vyjádření. Tvrdila, že dovolání žalobce směřuje proti skutkovým závěrům odvolacího soudu, a proto navrhla jeho odmítnutí.
Dovolání žalované bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání bylo přípustné, neboť nižší instance rozhodly o meritu věci ve vztahu k dovolatelce odlišně (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Dovolání žalobce bylo též podáno ve lhůtě a prostřednictvím advokáta; bylo opřeno o tvrzenou přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu obsaženou v napadeném rozsudku.
K dovolání žalobce :
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. (účinného do novely č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázka se dá pokládá za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 2503). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 22 Cdo 604/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111).
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23, str. 203 a násl.). Jestliže taková právní otázka není v dovolání jasně a výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum ne dosti limitovanou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s jeho přezkumnými oprávněními, danými v §242 o. s. ř. - a v důsledcích i v rozporu se zásadou rovnosti účastníků.
Zmíněný zásadní právní význam navíc nemůže být napadenému rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro něj určující) dovolacím soudem přiznán, jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkových základem je však dovolací soud – jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem „skutkovým“ resp. nalézacím – vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení, včetně komentářů zejména k §243a o. s. ř.).
K dovolání žalované :
Jeho závěr trpí stejnou argumentační vadou, jako je tomu u dovolání žalobce. Kromě toho jsou tvrzení žalované poněkud konfúzní, neboť se v nich směšuje dovolací důvod podle nyní citovaného ustanovení (procesní vada) a další dovolací důvod spočívající v nesouladu skutkových zjištění (chybí opora v dokazování), aniž by následovalo vysvětlení v konkrétní rovině.
Nicméně podstatou dovolání je tvrzení dovolatelky o neexistenci (neprokázání) vyvlastnění předmětných pozemků právním předchůdcům žalované – a naopak o jejím vlastnictví pozemků na základě darovací smlouvy ze dne 23. 10. 1991 (dar od rodičů, s jejich tvrzenou dobrou vírou a držbou od roku 1970 na základě nezapsaného vyvlastnění v pozemkové evidenci).
Skutečností však je, že podle výsledků dokazování (již) první instance k vyvlastnění pozemku parc. č. 535 v kat. úz. B. platně došlo (viz č.l. 117 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
Též byla prokázána sukcese do majetkových práv postupně z B. e. r. z., n. p. (viz vyvlastnění) až posléze Jihomoravským energetickým závodům B., s. p. (č.l. 117, též verte, první odstavec shora).
Tamtéž se podává, že pozemek parc. č. 535 (původní vyvlastněný) byl geometrickým plánem č. 1735-178/95 rozdělen na pozemky parc. č. st. 3929/1 a 499/9, tedy na ty, jež se staly předmětem nynější určovací žaloby.
Po skutkové stránce se v řízení před nižšími instancemi nezpochybňují tvrzení strany žalující, že na pozemku č. parc. 3929/1 je rozvodna (č.l. 118 nahoře) a že druhý pozemek parc. č. 499/9 – ostatní plocha je v oplocené části areálu rozvodny.
Z toho plyne, že přinejmenším právo hospodaření žalobce k pozemku parc. č. 499/9 je založeno, jak zde správně dovodil odvolací soud. Nad rámec již výše vymezeného – a zúženého - dovolacího přezkumu dovolací soud konstatuje, že totéž právo by přicházelo v úvahu i ke druhému pozemku parc. č. st. 3929/1, a navíc lze hovořit též o potenciálním vydržení (přinejmenším) obou pozemků žalobcem. To však již není věcí dovolací instance v nynějším řízení; spíše půjde o další jednání stran či použití konkrétních procesních prostředků.
Judikatura Nejvyššího soudu, konformní po stránce zásadních hmotněprávních aspektů věci s výše popsanými závěry, je obsažena zejména v rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1052/97 a návazných judikátech (R 54/2000).
Ze všech uvedených důvodů dovolací soud dovolání strany žalující odmítl (§234b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.), zatímco dovolání strany žalované pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Procesní výsledek dovolacího řízení nedovoluje závěr o tom, že by jedna či druhá strana byla v řízení úspěšná; proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a návazná ustanovení o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. listopadu 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu