ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.4977.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 4977/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce J., s. d. Z., proti žalované České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., jednající pověřeným zaměstnancem Mgr. J. Š., o zaplacení částky ve výši 89.030,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 326/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2008, č. j. 56 Co 40/2008-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 89.030,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že se stal trvalým uživatelem:
pozemku st. p. č. 213 a pozemku parc. č. 732/4, kat. území O. n. M., obec O., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 5. 7. 1982, č. Fin 21/82/SNM,
pozemku parc. č. 408/2 (po výstavbě budov a oddělení pozemku st. p. č. 248, pozemku st. p. č. 269), kat. území O., obec O., a to na základě hospodářské smlouvy o odevzdání majetku do trvalého užívání ze dne 27. 9. 1978,
pozemku st. p. č. 86 a pozemku st. p. č. 87, kat. území P. u L., obec P., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 5. 8. 1974, č. Fin – 85/74/SNM/uhl.2,
pozemku st. p. č. 361, kat. území P., obec P., a to na základě hospodářské smlouvy o trvalém užívání národního majetku ze dne 25. 4. 1977, č. Fin L3-77-SNM-Bk.
V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do občanského zákoníku zakotvil ustanovení §879c, požádal žalobce dne 7. 8. 2000 a 9. 8. 2000 o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na vlastnické právo, neboť na základě §879c ObčZ mohli dosavadní trvalí uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o tuto změnu zažádat v období od 1. 7. 2000 do 30. 6. 2001 s tím, že jim ke dni 1. 7. 2001 mělo být právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně bylo ustanovení §879c ObčZ zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. s účinností ke dni 30. 6. 2001. Vzhledem k odpadnutí uvedeného právního důvodu požádal žalobce žalovanou o úplatný převod předmětných pozemků do svého vlastnictví, který se měl uskutečnit na základě kupních smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovanou dne 9. 9. 2003, 27. 10. 2003 a 1. 12. 2003. Plenárním nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni 31. 12. 2004, však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a k obnovení ustanovení §879c ObčZ. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické a nikoliv z titulu uvedených kupních smluv.
Usnesením soudu prvního stupně ze dne 30. 3. 2007, č. j. 80 C 326/2006-28, byla řízení vedená pod sp. zn. 80 C 326/2006 o částku 52.470,- Kč, 80 C 327/2006 o částku 36.484,- Kč, 80 C 328/2006 o částku 11.730,- Kč a 80 C 329/2006 o částku 24.830,- Kč spojena v jedno řízení a nadále vedena pod sp. zn. 80 C 326/2006. V řízení pod sp. zn. 80 C 327/2006 vzal žalobce částečně žalobu zpět, a to co do částky 36.484,- Kč.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že zrušení derogačních ustanovení zákona č. 229/2001 Sb. nemá za následek automatické obnovení zrušených zákonných ustanovení a že platnost uzavřených kupních smluv je nutné posuzovat z hlediska obecně platné právní úpravy. Uzavřené kupní smlouvy proto nejsou neplatné. Dále uvedla, že neplatná je naopak hospodářská smlouva ze dne 5. 7. 1982, č. Fin 21/82/SNM, o trvalém užívání pozemku st. p. č. 213 v kat. území O., obec O., a dále hospodářská smlouva ze dne 25. 4. 1977, č. Fin 13/77/SNM/Bk, o trvalém užívání pozemku st. p. č. 361 v kat. území P., obec P., a to pro absenci podmínek vypořádání při zániku trvalého užívání, což bylo v rozporu s vyhláškou č. 156/1975 Sb. K posledně uvedené hospodářské smlouvě ze dne 25. 4. 1977 dále žalovaná namítala, že v této hospodářské smlouvě není uveden účel, ke kterému byl majetek odevzdán k bezplatnému užívání. Z uvedených důvodů neexistovaly k předmětným pozemkům vztahy trvalého užívání, které by mohly být na základě ustanovení §879c ObčZ transformovány na právo vlastnické.
Soud prvního stupně poté, co usnesením ze dne 24. 5. 2007, č. j. 80 C 326/2006-32, zastavil řízení o částku 36.484,- Kč, žalobci vyhověl a rozhodnutím ze dne 4. 10. 2007, č. j. 80 C 326/2006-55, zavázal žalovanou k zaplacení částky ve výši 89.030,- Kč s odůvodněním, že námitka neplatnosti hospodářských smluv není důvodná, neboť všechny smlouvy jsou i přes drobné formální vady určité a srozumitelné. K absenci podmínek vypořádání při zániku trvalého užívání soud prvního stupně dovodil, že uvedená skutečnost nezpůsobuje neplatnost smluv, neboť smlouvy zcela jasně určují podmínky, za kterých může k zániku trvalého užívání dojít, když shodně odkazují na právní úpravu obsaženou v hospodářském zákoníku. K námitce absence účelu trvalého užívání uvedl, že účel byl v hospodářských smlouvách vymezen správou pozemků s péčí socialistického hospodáře. V návaznosti na závěr o platnosti hospodářských smluv dospěl k závěru, že se žalobce stal vlastníkem uvedených pozemků na základě zákona uplynutím lhůty uvedené v §879c ObčZ a to s tím důsledkem, že následně uzavřené kupní smlouvy jsou absolutně neplatné podle ustanovení §39 ObčZ pro rozpor s předpisy vyšší právní síly.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 56 Co 40/2008-81, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a zaujal shodný právní názor, když uvedl, že žalobce byl v případě všech uvedených pozemků jejich trvalým uživatelem a jeho vlastnické právo tak vzniklo obnovením ustanovení §879c ObčZ nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., a to ke dni 1. 7. 2001. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně o tom, že uzavřené kupní smlouvy jsou absolutně neplatné podle §39 ObčZ a že zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Rovněž konstatoval platnost hospodářských smluv, neboť jejich nezpochybnitelným účelem bylo umožnit žalobci provoz prodejny smíšeného zboží a masa (obec P.) a prodejnu smíšeného zboží (obec O.) s tím, že absence podmínek vypořádání hospodářských smluv jejich neplatnost nezpůsobuje. V souvislosti s posouzením jejich platnosti též přihlédl k okolnostem, za kterých byl projev vůle učiněn, k zásadám hospodářského styku, a ke skutečnosti, že uvedený stav byl oběma smluvními stranami dlouhodobě respektován a naopak nebyl žádnou ze stran po celou dobu výkonu práva trvalého užívání zpochybněn.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně uvedla, že:
hospodářská smlouva ze dne 5. 7. 1982, č. Fin 21/82/SNM, o odevzdání pozemku st. p. č. 213 a pozemku parc. č. 732/4, kat. úz. O., obec O., a hospodářská smlouva ze dne 25. 4. 1977, č. Fin – 13/77/SNM/Bk, o odevzdání pozemku část st. p. č. 361, kat. úz. P., obec P., jsou absolutně neplatné pro rozpor s vyhláškou č. 156/1975 Sb., neboť postrádají dohodu o podmínkách vypořádání při zániku trvalého užívání,
o dalších náležitostech smluv nemohla být platně uzavřena ani ústní dohoda vzhledem k tomu, že podle ustanovení §23 odst. 1 a §70 hospodářského zákoníku a dle vyhlášky č. 156/1975 Sb. musela být v dané situaci dodržena písemná forma dohody,
pokud neexistovaly vztahy trvalého užívání k uvedeným pozemkům, nemohlo dojít ani k jejich transformaci na právo vlastnické podle ustanovení §879c ObčZ,
je-li důsledkem derogačního nálezu Ústavního soudu „oživení“ předchozí právní úpravy, tj. ustanovení §879c ObčZ, jednalo by se o nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu čl. 87 Smlouvy o založení ES, vyjádřené platným zákonem č. 59/2000 Sb.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaná uvádí následující otázky zásadního právního významu:
Je transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické svědčící konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnoveného ustanovení §879c ObčZ v souvislosti se zrušením čl. II. zák. č. 229/2001 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu čl. 87 Smlouvy o založení ES?
K tvrzenému rozporu ustanovení §879c ObčZ s čl. 87 Smlouvy o ES, poukazuje dovolací soud na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10. 1. 2006 ve věci C-302/04 Ynos, podle kterého není pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva dána, pokud skutkové okolnosti případu předcházejí okamžiku přistoupení státu k Evropské unii. Protože v projednávané věci všechny skutečnosti rozhodné v otázce transformace práva trvalého užívání na právo vlastnické nastaly ve světle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, před 1. 5. 2004, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, dovolací soud uzavřel, že mu ve věci nevznikla povinnost položit předběžnou otázku. V návaznosti na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že k ustanovení čl. 87 Smlouvy o ES se v daném případě nepřihlíží, neboť čl. 87 Smlouvy o ES nebyl ke dni 1. 7. 2001, kdy došlo k transformaci žalobcova práva trvalého užívání k předmětným pozemkům na právo vlastnické, právní normou závaznou na území ČR. Řešení otázky výkladu mezi čl. 87 Smlouvy o ES a §879 ObčZ tudíž nemůže mít zásadní právní význam pro věc samu. Dovolací soud z uvedeného důvodu projednání položené otázky nepřipustil (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).
Je přiznání vlastnického práva konkrétnímu podnikatelskému subjektu na základě obnoveného ustanovení §879c ObčZ v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného pod č. 278/2004 Sb. nepřípustnou veřejnou podporou ve smyslu zákona č. 59/2000 Sb.
Žalovaná staví uvedenou otázku zásadního právního významu na kolizi ustanovení §879c ObčZ a zákona č. 59/2000 Sb., přičemž pokládá transformaci práva trvalého užívání na právo vlastnické podle §879c ObčZ za nepřípustnou veřejnou podporu ve smyslu §2 zákona č. 59/2000 Sb. Uvedená otázka již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR posuzována, když dovolací soud v usnesení ze dne 30. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3836/2008, konstatoval, že „je sice pravdou, že zásady při poskytování veřejných podpor byly do českého právního řádu inkorporovány vnitrostátním právním předpisem, tedy zákonem č. 59/2000 Sb., o veřejné podpoře (zrušený zákonem č. 215/2004 Sb.) již od 1. 5. 2000, nicméně řízení o zrušení případně nepřípustně poskytnuté veřejné podpory bylo třeba vést v souladu s §10 citovaného zákona, a to v rámci správního soudnictví. Námitka žalované je tak v tomto řízení nepřípadná a nemění nic na výše uvedených právních závěrech“. Jelikož byla položená otázka v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu ČR již řešena, dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
Zakládá absence náležitostí hospodářských smluv stanovených vyhláškou č. 156/1975 Sb. takovou vadu, aby mohla být vyslovena neplatnost uzavřených hospodářských smluv?
Soud prvního i odvolacího stupně dospěl k závěru, že absence náležitostí stanovených podzákonným předpisem (vyhláškou č. 156/1975 Sb.) nezakládá neplatnost uzavřených hospodářských smluv, dovolací soud proto posoudil, zda není napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, což by založilo přípustnost podaného dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že nikoliv.
Ustanovení §10 odst. 5 písm. d) vyhlášky č. 156/1975 Sb., ve znění k 11. 4. 1978, stanoví, že hospodářská smlouva o odevzdání nemovitého národního majetku do trvalého užívání musí obsahovat „základní povinnosti trvalého uživatele a podmínky vypořádání při zániku trvalého užívání“.
Přes shora citované ustanovení, a to zejména s ohledem na dnes platné principy demokratického právního státu je třeba výklad a aplikaci starého práva podřídit respektování základních principů a hodnot, nemá-li princip právní kontinuity totalitního a demokratického režimu působit destruktivně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/02). Dovolací soud vzal v úvahu především principy dobré víry a právní jistoty, které jsou oporou ideje právního státu vyjádřené v čl. 1 Ústavy. Ústavní soud ČR uvedl například v nálezech ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 114/04, a ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04, že jedním ze základních pilířů právního státu podle čl. 1 Ústavy je i princip právní jistoty, a to jistotou jeho obsahových hodnot. Proto také za předpokladu, že pokud si subjekt ze všech okolností, které mu byly známy, mohl udělat jediný možný závěr, a to že svá práva nabyl v souladu s platnými zákony, „… jeho dobrá víra, že právo nabyl od státu v souladu se zákonem, pak musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti“.
V souladu s četnou judikaturou Ústavního soudu je právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu, má-li obecnou povahu, obecně závazný při řešení typově shodných případů (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 184/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1997, svazek 7, nález č. 32; nález Ústavního soudu ČR ze dne 14. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 200/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2000, svazek 20, nález č. 151 nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 77/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, svazek 12).
Jestliže v daném případě byly předmětné hospodářské smlouvy připraveným – písemně vyhotoveným a rutinním aktem mocensky identifikovaného státu, který byl následně předkládán k podpisu žalobci jako „jiné socialistické organizaci než státní“, a současně, jestliže výkon užívacích práv nebyl po desetiletí ze strany žalované (tj. státu) nikterak zpochybňován, nezbývá než uzavřít, že na straně žalobce je dána dobrá víra, že se na základě uzavřených hospodářských smluv trvalým uživatelem předmětných nemovitostí skutečně stal a to s tím důsledkem, že napadené rozhodnutí není v rozporu s hmotným právem. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu s principy právní jistoty a dobré víry a tedy i v rozporu s ideou právního státu vyjádřenou v čl. 1 Ústavy ČR, ideou, které je cizí formálně racionální legalita a formální právní stát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. února, 1996, sp. zn. Pl. ÚS 9/95). Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud ke správnému závěru, když rozhodl, že vznik žalobcova práva trvalého užívání na základě předmětných hospodářských smluv nelze za daných okolností zpochybnit.
Jak plyne ze shora uvedeného (ad 1, 2, 3), žádná z dovolacích námitek nezakládá závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, a proto dovolací soud podané dovolání podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu