ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5169.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 5169/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky H. R., zastoupené, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 3. 5. 2007, sp. zn. 24 Co 14/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 154/99 (žalobkyně H. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. L. P., a 2. D. T., zastoupeným advokátkou, o přechod vlastnického práva k nemovitostem), takto:
Dovolání se zamítá.
Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 1. 7. 1999, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře z 31. 8. 2006, č. j. 5 C 154/99-684. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že vlastnictví domu čp. 19 (postaveného na stavební parcele č. 1/2) a stavební parcely č. 1/2 v katastrálním území H., zapsaných na listu č. 436 u Katastrálního úřadu pro S. kraj (katastrální pracoviště K. H.), přechází dnem právní moci rozsudku na H. R. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným bylo uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Kutné Hoře státem zálohované znalečné (každá jednou polovinou). Žalovaným bylo také uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Kutné Hoře soudní poplatek 4.000,- Kč (každá ze žalovaných jednou polovinou) do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně i žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze 3. 5. 2007, sp. zn. 24 Co 14/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře z 31. 8. 2006, č. j. 5 C 514/99-684, změněn tak, že žaloba žalobkyně se zamítá. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 63.089,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobkyni bylo dále uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Kutné Hoře na náhradu placených nákladů tohoto řízení před soudem prvního stupně 51.971,70 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobkyni bylo dále uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem 21.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§212 a §212a občanského soudního řádu), a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání žalovaných je důvodné.
Odvolací soud především zdůrazňoval (shodně se závěrem soudu prvního stupně), že projednávanou právní věc je třeba řešit podle ustanovení §8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pokládal za prokázané, že v době odnětí vlastnického práva k domu čp. 19 v katastrálním území H. státem (výměrem Ministerstva zemědělství ze 6. 3. 1948, č. j. 7067/48-IX/R-12, o přechodu vlastnictví na stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy) sloužil tento dům k ubytování pracovníků lesní výroby, takže tento dům čp. 19 v katastrálním území H. byl stavbou sloužící lesní výrobě ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Pokud žalované namítaly, že dům čp. 19 ztratil přestavbou v roce 1912 svůj původní stavebně technický charakter, byl odvolací soud toho názoru, že tato případná přestavba domu není z hlediska aplikace §11 odst. 4 právně významná za situace, když k ní mělo dojít v době předcházející odnětí vlastnického práva, tedy dříve než v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) došlo k uvedenému odnětí nemovitosti a dům čp. 19 pak složil k účelům lesní výroby ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud dále (shodně se soudem prvního stupně) posuzoval žalobkyni jako oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. c) ve spojení s ustanovením §6 odst. 1 písm. b), případně písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., když dům, o nějž jde v tomto řízení, přešel prokazatelně na stát z rodičů žalobkyně.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované jsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., když dům čp. 19 v katastrálním území H. přešel na ně darovací smlouvou z 24. 5. 1993 z manželů L. a A. R., kteří nemovitosti, o něž jde v tomto řízení nabyli kupní smlouvou, uzavřenou s Východočeskými lesy, národním podnikem, H. K., dne 24. 5. 1979 za kupní cenu 20.454,30 Kč. Na základě výsledků provedeného dokazování v tomto řízení před soudy obou stupňů pokládal odvolací soud za doložené (zejména na základě znaleckého posudku znalce P. B. a revizního znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VUT v B.), že nabyvatelé L. a A. R. nabyli dům čp. 19 v katastrálním území H. za cenu nižší než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (která měla činit 40.248,96 Kč); realizovaná kupní cena byla tedy nižší téměř o polovinu.
Žalobkyní podané žalobě o přechodu vlastnického práva k nemovitostem ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. však odvolací soud nevyhověl, a to z toho důvodu, že žalobkyně podala tuto žalobu po uplynutí šestiměsíční propadné lhůty ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., neboť v daném případě tato prezkluzívní lhůta uplynula (ve vztahu k možnosti žalobkyně uplatnit toto právo poprvé) již dne 31. 3. 1993, tedy před podáním žaloby žalobkyní u soudu, k čemuž došlo 1. 7. 1999.
Co do běhu uvedené prekluzívní lhůty pokládal odvolací soud za zjištěné, že soudnímu řízení v této právní věci předcházelo řízení u Pozemkového úřadu v K., v němž bylo vydáno podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnutí z 23. 7. 1998, č. j. PÚ/746/98, v němž bylo rozhodnuto i o tom, že žalobkyně není vlastnicí pozemku parc. č. ½ s domem čp. 19 v katastrálním území H. Uváděné rozhodnutí z 23. 7. 1998, bylo žalobkyni doručeno do vlastních rukou nejpozději 9. 11. 1998 a proto je nutno, podle názoru odvolacího soudu, „uzavřít, že žalobkyni třicetidenní lhůta k odvolání proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu uplynula nejpozději 8. 12. 1998 a zmíněné rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci dne 9. 12. 1998“. Pokud tedy žalobkyně podala svou žalobu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. až dne 1. 7. 1999, učinila tak po uplynutí prekluzívní šestiměsíční lhůty podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud proto změnil žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení jejího vlastnictví k domu čp. 19 a ke stavební parcele č. 1/2 v katastrálním území H.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, 2 ve spojení s ustanovením §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 13. 7. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště dne 20. 8. 2007 k doručení Okresnímu soudu v Kutné Hoře, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka poukazovala na to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňovala, že svou žalobu v této právní věci podala v souladu s ustanoveními §8 odst. 1 a 2 zákona č. 229/1991 Sb. a rozhodně se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že tato žaloba byla podána po uplynutí šestiměsíční prekluzívní lhůty ve smyslu ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 29/1991 Sb.
Dovolatelka poukazovala na to, že v průběhu tohoto soudního řízení bylo zjišťováno, zda a kdy rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v K. z 23. 7. 1998, č. j. PÚ/746/96, vydané v řízení podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., bylo doručeno účastníkům tohoto správního řízení a kdy nabylo právní moci. Žalobkyně H. R. sama vždy uváděla, že jí toto rozhodnutí nebylo doručeno. Bylo provedeno pozemkovým úřadem až nové doručení, při němž žalobkyně převzala rozhodnutí dne 6. 4. 2004. Přesto však odvolací soud dospěl, podle názoru dovolatelky, k nesprávnému závěru, že uváděné rozhodnutí pozemkového úřadu z 23. 7. 1998 bylo sděleno H. R. již při jeho původním doručování v roce 1998, a to i když ve spise pozemkového úřadu se doručenka od doručení tohoto rozhodnutí z té doby vůbec nenachází. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na to, že odvolací soud tu vycházel pouze „ze skutečnosti, že svědek Ing. M., zaměstnance Pozemkového úřadu v K., obecně a zcela nekonkrétně popsal způsob, jakým obvykle probíhala praxe pozemkového úřadu ve věci doručování písemností“; odvolací soud dále bez dalšího vycházel z výpisu odeslané pošty Okresního pozemkového úřadu v K. o tom, že z uvedeného úřadu byla dne 24. 7. 1998 na adresu žalobkyně odeslána zásilka na doručenku obsahující uvedené rozhodnutí z 23. 7. 1998; posléze odvolací soud vycházel z úvahy o tom, že o doručení rozhodnutí z 23. 7. 1998, č. j. PÚ/746/96, H. R. svědčí to, že žalobkyně učinila dne 9. 11. 1948 své vyjádření k odvolání další účastníce téhož řízení u pozemkového úřadu Ing. A. P., takže odvolací soud měl za to, že tu uvedené rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději 9. 12. 1998, když v daném případě třicetidenní lhůta k podání odvolání proti uvedenému rozhodnutí pozemkového úřadu uplynula nejpozději pro H. R. dne 8. 12. 1998, což ovšem nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na to, že z účastníků uvedeného řízení u Pozemkového úřadu v K. podala proti rozhodnutí z 23. 7. 1998 odvolání Ing. A. P., jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb.; dovolatelka H. R. je přesvědčena, že tu „v souladu s institutem nerozlučného společenství účastníků správního řízení se uvedený úkon (podání opravného prostředku) vztahoval i na další účastnici řízení H. R.“; pak ovšem bylo nutno přihlížet k tomu, že Ing. A. P. vzala dne 23. 11. 1998 své odvolání v uvedeném řízení zpět, a to „bez toho, aby k uvedenému úkonu, týkajícímu se věci samé, měla souhlas žalobkyně, jako nedílného společníka v tomto řízení. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že na zpětvzetí dovolání ze dne 24. 11. 1998 je třeba hledět jako na úkon, který se nestal, a příslušný orgán k uvedenému úkonu neměl vůbec přihlížet“; dovolatelka má za to, že „předmětné rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v K. ze dne 23. 7. 1998 nenabylo do dnešního dne právní moci, neboť nebylo rozhodnuto o odvolání, podaném již uvedenou účastnicí řízení před pozemkovým úřadem – Ing. A. P.“.
Dovolání dovolatelky H. R. je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Ve svém přípustném dovolání dovolatelka uváděla jako dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názoru: Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu), jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jestliže projednávanou právní věc posoudí soud podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož na návrh oprávněné osoby soud rozhodne, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby, jež ji nabyla od státu nebo jiné právnické osoby, a na kterou by se vztahovalo právo na vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb., a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění anebo za cenu nižší než cenu odpovídající cenovým předpisům, dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
Podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 229/1991 může být návrh podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. uplatněn nejpozději do šesti měsíců ode dne, kdy mohl být uplatněn poprvé, nebo do šesti měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti; jinak právo zanikne.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení §8 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 229/1991 Sb. vyloženo (na str. 49-51 /127-129/): Zvláštním způsobem upravené právo domáhat se, aby soud rozhodl, že na oprávněnou osobu (§4 a §8 zákona č. 229/1991 Sb.) přechází vlastnické právo k nemovitosti, jež je ve vlastnictví fyzické osoby, přichází v úvahu jen v těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího přechodu nemovitosti na stát podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. V ustanovení §8 zákona č. 229/1991 Sb. je míněna jen nemovitost, která je uvedena v ustanovení §1 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 229/1991 Sb. (tj. v podstatě půda, která tvoří zemědělský půdní fond a která tvoří lesní půdní fond, nebo obytné budovy a hospodářské stavby patřící k původní zemědělské usedlosti, popřípadě sloužící zemědělské a lesní výrobě). V rozsudku soudu, vydávaném ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jde o určení, že tu přechází právo k nemovitosti. Osobami blízkými (§8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) jsou ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku příbuzní v řadě přímé, manžel, sourozenec a jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném.
Podle ustanovení §13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. mohla oprávněná osoba uplatnit právo na vydání nemovitosti podle §6 téhož zákona do 31. 1. 1993.
Běh šestiměsíční subjektivní lhůty uvedené v §13 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (a upravené pak novelou provedenou zákonem č. 183/1993 Sb.) nemohl ve své upravené verzi začít dříve než od 1. 7. 1993, kdy nabyl účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. (srov. č. 16/1996, str. 52/130/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Z těchto uvedených ustanovení zejména zákona č. 229/1991 Sb. a z citovaných právních závěrů u uveřejněné soudní judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel konstatovat, že tatáž ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i tytéž právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 3. 5. 2007 (sp. zn. 24 Co 14/2007 Krajského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky. Odvolací soud tedy posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení právního předpisu (právních předpisů), které se této právní věci týkaly, a tato aplikovaná ustanovení si nevyložil odchylně (a tedy nesprávně) od právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Otázku začátku běhu, trvání běhu a skončení běhu prekluzívní lhůty podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (s přihlížením i k ustanovení §13 odst. 1 téhož zákona) posuzoval odvolací soud na podkladě toho, co bylo obsahem soudního spisu (sp. zn. 5 C 154/99 Okresního soudu v Kutné Hoře) a svá skutková zjištěná na podkladě provedeného dokazování zhodnotil způsobem neodporujícím ustanovení §132 občanského soudního řádu, podle procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem; dovolatelkou v jejím dovolání uplatněné výtky neúplnosti skutkových zjištění soudu a výtky vadného hodnocení důkazů soudy v daném případě nemají povahu uplatňování dovolacích důvodů (jež jsou uvedeny jmenovitě v §241a občanského soudního řádu a neodpovídají ani těmto dovolacím důvodům upravených v jiných ustanoveních občanského soudního řádu).
Nemohl tedy dovolací soud shledat přípustné dovolání dovolatelky jako dovolání také důvodné v tom smyslu, že by toto dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu nesprávnému tak, aby bylo na místě jej zrušit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Nezbylo tedy odvolacímu soudu než dovolání dovolatelky zamítnout svým rozsudkem (§243b odst. 6 občanského soudního řádu) podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, když rozhodnutí odvolacího soudu bylo třeba považovat za správné.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu