ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.5343.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 5343/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele C. z. P., a. s. (v l.), zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 22. 5. 2008, sp. zn. 22 Co 135/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 59/2001 (žalobce C. z. P., a. s., v l., zastoupených advokátkou, proti žalovanému J. F., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalujících C. z. P., a. s., podané u soudu 4. 4. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 18. 10. 2007, čj. 21 C 59/2001-217. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalující akciové společnosti, domáhající se určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 434/1
(o výměře 51.171 m2) a pozemku parc. č. 442/3 (o výměře 7.400 m2) v katastrálním území Š., zapsaných na listu vlastnictví č. 499 pro toto katastrální území
u Katastrálního úřadu P.-m. Žalující akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 31.875,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalující akciové společnosti proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 22. 5. 2008, sp. zn. 22 Co 135/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 18. 10. 2007, čj. 21 C 59/2001-217, potvrzen. Žalující akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalovanému na náklady odvolacího řízení 24.514,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, neshledal odvolání C. z. P., a. s., důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že v daném případě jde o spor o určení vlastnictví k nemovitostem (podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu), které přešly na stát v důsledku znárodnění zestátněním ve smyslu §1 odst. 1 bod 18 zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků; šlo tu tedy
o pozemky související s cihelnou, která byla znárodněna s celým svým zařízením. Podle názoru odvolacího soudu tu došlo podle uvedeného znárodňovacího předpisu ke znárodnění zestátněním podniku cihelny, a to ke dni 28. 4. 1948 (tj. ke dni vyhlášení zákona č. 114/1948 Sb.). Odvolací soud byl dále toho názoru, že tu bylo třeba zabývat se tím, zda pozemky, které patřily znárodněným „Š. c. z. B. M. a s.“ sloužily zemědělským účelům, když totiž došlo k jejich vydání podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., tj. uzavřením dohody o vydání pozemků podle tohoto zákona o půdě.
Odvolací soud se ztotožnil na základě výsledků řízení před soudy obou stupňů s názorem soudu prvního stupně, že žalující akciová společnost „není vlastníkem žádného majetku, k němuž předmětné pozemky měly nějaký vztah nebo s ním souvisely“. Odvolací soud dovozoval, že žalující akciová společnost se stala pouze singulárním sukcesorem, a to k privatizovanému majetku, do něhož pozemky, o něž jde v tomto řízení, nepatří. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že pozemek parc. č. 442/3 v katastrálním území Š. byl v období od 1. 1. 1948 do 1. 1. 1950 ornou půdou a tento charakter měl z převážné části i v době vydání pozemku oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb.; pozemek parc. č. 442/3 v katastrálním území Š. měl charakter „ostatní plochy“, ale k jeho využívání k těžbě hlíny došlo až po 28. 4. 1948 s tím, že po vytěžení hlíny bude dále připadat do zemědělského původního fondu.
K vydání pozemků parc. č. 434/1 a parc. č. 442/3 v katastrálním území Š. podle zákona č. 229/1991 Sb. došlo dohodou z 29. 7. 1993 (schválenou dne 3. 8. 1993 Pozemkovým úřadem hl. m. P.), jež byla uzavřená právním předchůdcem žalující akciové společnosti (tedy státním podnikem P. c.) s oprávněnou osobou M. M., od níž pak pozemky získal žalovaný J. F. na základě darovací smlouvy z 24. 11. 1993. Tvrzení žalující akciové společnosti, že jak uvedená dohoda z 29. 7. 1993, tak i darovací smlouva z 24. 11. 1993 jsou neplatnými pro rozpor s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. i s ustanovením §37 občanského zákoníku, neshledal odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) opodstatněným.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
o zamítnutí žaloby žalující akciové společnosti o určení jejího vlastnictví k pozemkům včetně výroku rozsudku o nákladech řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalující akciovou společnost v řízení zastupovala, dne 15. 9. 2008 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno na poště dne 7. 11. 2008 k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se C. z. P., a. s. (v l.), navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel tu měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňoval, že v řízení o této právní věci došlo k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Uvedený dovolatel především zdůrazňoval, že má za to, že se mu podařilo v tomto řízení prokázat, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení zejména proto, že toto určení je tu nezbytné, protože žalující C. z. P., jako vlastník sporných nemovitostí, nejsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastník, nýbrž ohledně těchto pozemků je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnictví jiného subjektu.
Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil otázku právního nástupnictví žalujících C. z. P., a. s., po jejich právním předchůdci státním podniku P. c. P.; na žalující C. z., a. s., byla převedena část privatizovaného majetku po zrušení státního podniku P. c. ke dni 31. 7. 1995. Tento přechod práv a závazků tu vyplývá přímo z ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Odvolací soud však toto ustanovení na daný případ neaplikoval a už z toho důvodu je jeho posouzení otázky uvedeného právního nástupnictví nesprávné. Dovolatel má za to, že správné řešení této otázky právního nástupnictví vyplývá i z vyjádření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových z 20. 8. 2008, které měl odvolací soud k dispozici. Také v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 5326/2007, jehož obsah je dovolateli znám, byl zaujat názor, že C. z. P., a. s., v likvidaci, jsou právními nástupci státního podniku P. c.
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu také nesprávné posouzení pozemků, o něž jde v tomto řízení, jako pozemků odpovídajících režimu zákona č. 229/1991 Sb., třebaže šlo o pozemky, které byly využívány k těžby hlíny. Podle názoru dovolatele je naopak rozhodující nikoli předchozí charakter pozemků, nýbrž jejich „faktické užívání k datu jejich odnětí k účelům jiným než zemědělským“.
Dovolávající se C. z. P. mají za to, že v daném případě došlo i k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když se odvolací soud nezabýval okolností, zda všechny nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení, měly jednoznačně charakter zemědělských pozemků. Podle názoru dovolatele tu bylo třeba posoudit zejména to, zda lze považovat za pozemek sloužící k zemědělským účelům i pozemek, který byl v době odnětí původnímu vlastníkovi používán jako zdroj suroviny, který byl integrální součástí průmyslového závodu, či pozemek, který v době nabytí účinnosti zákona o půdě byl pozemkem, ohledně něhož existovalo platné rozhodnutí (vydané ve stavebním řízení) o umístění stavy na tomto pozemku. Neobjasnění této otázky bylo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci.
Přípustnost dovolání dovolávající se akciové společnosti C. z. P., a. s., v likvidaci, bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu napadené dovolaním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutí, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud v daném případě posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu a dále pak zejména podle ustanovení §1 odst. 1 i §9 odst. 1 a 2 zákona č. 229/11991 Sb. s přihlížením i k ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda právo, nebo právní vztah jsou tu dány, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. se zákon o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku vztahuje:
a) na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží v rozsahu stanoveném tímto zákonem i na půdu, která tvoří lesní fond,
b) na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti včetně zastavěných pozemků,
c) na obytné budovy, hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství včetně zastavěných pozemků a
d) na jiný zemědělský majetek uvedený v §20 zákona č. 2129/1991 Sb. (tj. živý a mrtvý inventář a zásoby).
Podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. podléhá dohoda o vydání věci mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou (§9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí vydaného ve správním řízení.
Podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. (o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) prodejem privazitovaného majetku nebo jeho vložením do základního kapitálu obchodní společnosti přechází na nabyvatele ke dni účinnosti smlouvy vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva a závazky související s prizvatizovaným majetkem.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek byl zaujat právní závěr: „Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Správní akt, vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným právním orgánem, je neplatný“.
Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb.) byl zaujat výkladový závěr k ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu“.
Z uvedených ustanovení právních přepisů (zejména z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.) i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání dovolávající se akciové společnosti C. z. P., a. s., v l., proti rozsudku odvolacího soudu z 22. 5. 2008 (sp. zn. 22 Co 135/2008 Městského soudu v Praze). Z obsahu soudního spisu v této právní věci (sp. zn. 21 C 59/2001 Obvodního soudu pro Prahu 10), ale ani z údajů dovolatele nebylo možné přesvědčivě dovodit, že by odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotním právem (jmenovitě s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), nebo konkrétní právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě právní otázku, jež by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k publikovaným právním závěrům Ústavního soudu ČR). Uvedené zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c)
a odst. 3 občanského soudního řádu nebyly tedy u dovolání dovolatele shledány.
U dovolání nepřípustného již nenáleží dovolacímu soudu (srov. §243a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné ….) posuzovat dovolací důvody ve smyslu ustanovení §243a odst. 3 o. s. ř., avšak ohledně dovolání dovolatele v daném případě je účelné poznamenat, ze výtky dovolatele, obsažené v dovolání, se v podstatě týkaly dovolatelem tvrzeného neúplného zjištění skutkového stavu věci a tvrzeného vadného hodnocení důkazů, které ovšem jsou podle uveřejněné judikatury soudů posuzovány (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovolacím soudem takto: „Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených taxativně v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, zejména tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není“.
Protože tedy u dovolání dovolatele nebyly shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, přikročil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatel, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu