ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.535.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 535/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. F. B., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. k., o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 137/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2007, č. j. 13 Co 379/2006-137, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Předmětem žaloby byl nárok uplatněný žalobcem na určení vlastnictví k pozemkům parc.č. 1714/12, 1714/13, 3567/2, vše v obci B. a katastrálním území B. Pozemky jsou nyní zastavěny budovou odborného učiliště a jeho přilehlých prostor (střední odborné učiliště stavební, dříve Průmyslové stavby B., n. p.). K vlastnictví pozemků vznikl v katastru nemovitostí duplicitní zápis; kromě dříve státu (správy budov právními předchůdci) a nyní žalovaného je též zapsán jako vlastník žalobce, a to na základě postupní smlouvy ze dne 13.12.1954 (smlouva zněla na vlastnictví pozemků parc. č. 2079/2-role, posléze však došla na základě geometrického plánu z roku 1975 k nepřesnému výkupu pozemků). Žalobce se nyní vůči žalovanému domáhal odstranění duplicitního zápisu do katastru ve svůj prospěch na základě §80 písm. c/ o. s. ř.
Krajský soud rozhodl výše označeným rozsudkem tak, že potvrdil zamítavý rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10.8.2006, č.j. 52 C 137/2002-116. Odvolací instance došla ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobci nesvědčí vlastnictví sporných pozemků. Rozdíl v právním posouzení věci oběma instancemi nevedl k odlišnému výsledku řízení. Oba soudy dospěly k závěru, že došlo k vydržení předmětných pozemků, byť při jejich výkupu od žalobce vznikla nesrovnalost v důsledku nezakreslení části nemovitostí do geometrického plánu, která se pak promítla v dohodě o převodu vlastnictví. Zatímco soud prvního stupně akcentoval vydržení právních předchůdců žalovaného jako právnických osob od data 1.1.1992, odvolací soud konstruoval vydržení tak, že jeho subjektivní podklad (oprávněná držba v důsledku dobré víry) lze odvodit od účasti fyzických osob na výkupní transakci. Tehdejší právník podniku ani jeho ředitel neměli důvod pochybovat o správnosti geometrického plánu z roku 1975. Dobrá víra státu jako držitele sporných pozemků nebyla zpochybněna přinejmenším do let 1996 až 1998, kdy mělo dojít mezi žalobcem a Středním odborným učilištěm stavebním k jednání o dodatečném výkupu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel zejména v bodě II. svých dovolacích tvrzení podrobně rozebírá okolnosti údajné dobré víry na straně právního předchůdce žalovaného. Polemizuje s odvolacím soudem, dospívá k závěru o větším množství obdobných případů a domnívá se, že při posuzování údajné dobré víry státu a právnických osob bylo postupováno paušálně a bez ohledu na námitky dovolatele. Právě v případě právnických osob by měřítko posuzování náležité opatrnosti mělo být mnohem přísnější než u fyzických osob – již s ohledem na to, že právnická osoba disponuje řadou odborníků. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil a žádal, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v otevřené lhůtě (§240 odst. 1, 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřoval žalobce v naplnění podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dovolací důvod, který by byl přezkoumán v případě kladného závěru o přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání však není přípustné.
Nejvyšší soud by dovolání mohl odmítnout již proto, že dovolatel nevymezil jasně a přehledně právní otázku, kterou by měl dovolací soud přezkoumávat. Poněvadž má přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku takřka výhradně účel sjednocování judikatury, musí být taková právní otázka dovolání jasně vymezena (k tomu viz např. usnesení NS sp.zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004). V dovolání se však provádí rozsáhlejší rozbor rozhodných aspektů věci, přičemž jsou - vcelku nevyhnutelně - smíšeny stránky výhradně či částečně skutkové (nesprávnost geometrického plánu, okolnosti dobré víry) s otázkami čistě právními.
K odmítnutí dovolání může vést též skutková specifičnost posuzované věci. V ní nejde o nějaký judikatorní přínos, ale o posouzení zcela konkrétních právních otázek, které byly, resp. jsou spojeny s výkupy pozemků z individuálního vlastnictví pro účely někdejší bytové výstavby, občanské vybavenosti a jiných objektů zejména v 70. letech minulého století. Případná pochybení v tomto ohledu by byla natolik specifická, že jim lze přičíst jedinečnost, nikoli obecnost (viz kupř. rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 1731/99, uveřejněné pod C 203 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 2). Pokud bychom se snažili jim přiznat obecný rámec, dostaneme se při eventuální nápravě minulých křivd, nespravedlností či nepřesností do jediné oblasti právní úpravy, a sice mezi restituce (viz níže).
Lze ještě konstatovat (spíše okrajově), že dovolání zpochybňuje závěry odvolací instance v rovině, v níž se napadají převážně otázky skutkové či skutkové závěry této instance. Týká se to jak nesrovnalostí v předmětném geometrickém plánu, tak i dobré víry na straně právních předchůdců žalovaného. Nejvyšší soud přitom již vícekráte označil otázku existence dobré víry za převážně skutkovou a limitoval sám sebe při jejím přezkumu (viz usnesení sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor NS, sv. 15, C 1068). Jestliže dovolací soud není soudem nalézacím a je vázán skutkovými závěry vyslovenými nižšími soudy, pak i v tomto ohledu neměl nyní Nejvyšší soud širší možnosti přezkumu.
S odvolacím soudem lze plně souhlasit stran závěru, že vydržecí doba vůči těm právnickým osobám, které byly právními předchůdci žalovaného, mohla začít běžet až ode dne 1.1.1992. Tento závěr vyplývá ze zákonné konstrukce institutu vydržení, jak ji již vyložil v souvislosti s přijetím zákona č. 509/1991 Sb. odvolací soud. Stát mohl nepochybně vydržet předmětné pozemky až od data 1.1.1992; totéž platí i pro jeho právní nástupce ohledně těchto pozemků. Výhrady však má dovolací soud k eventualitě vydržení, přiznaného odvolacím soudem straně žalované (jejím právním předchůdcům). Toto vydržení mohlo jen nesnadno nastat v důsledku naplnění již aplikovaných ustanovení §129 odst. 1, 130 odst. 1, 134 odst. 1 obč. zák. Konstrukce vydržení v důsledku té dobré víry, kterou odvolací soud přičítá zúčastněným fyzickým osobám (ředitel podniku, právník) je poněkud násilná a každopádně tou osobou, která lze vydržení přičíst, může být jen osoba právnická. Závěry odvolacího soudu ohledně vydržení mohou být zpochybněny i tou částí jeho odůvodnění, v níž hovoří o dobré víře státu „ přinejmenším do roku 1996 až 1998“ (str. 7). Podobně i skutečnost, že se koncem 90. let jednalo mezi dotčenými subjekty o možnosti poskytnutí jakési dodatečné náhrady za vyvlastnění pozemků, nehovoří ve prospěch vydržení.
Nicméně přesto nelze žalobci přisvědčit. Ani nepřesnosti při výkupu nemohou vést k jinému závěru, než že stran sporných pozemků (jejich částí) došlo k jejich odnětí státem bez právního důvodu. Tedy při naplnění takové skutkové podstaty, která byla (je) restitučním důvodem podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., resp. podle §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. Bylo tedy na žalobci – a to je či byla jediná zákonná možnost nápravy nežádoucího stavu -, aby se domáhal adekvátních nároků podle citovaných zákonů ve lhůtách tamtéž stanovených.
Nestalo-li se tak, potom by bylo případné vyhovění žalobci v rozporu s již konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, jak se postupně vyvinula. Ke odnětí věci bez právního důvodu a ke konkurenci nároků z restitucí a nároků dovozených z obecných předpisů viz např. rozsudek NS sp. zn. 3 Cdon 503/96 (R 9/98), rozsudek téhož soudu sp. zn. 22 Cdo 615/2002 (Soubor rozhodnutí NS, C 1839) nebo nepřímo i rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 (R 72/2006), jakož i rozsudek velkého senátu NS 31 Cdo 1222/2001 a v neposlední řadě stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS – st. 21/05.
Napadenému rozsudku odvolacího soudu tedy nelze přičíst judikatorní přesah či kontradikci. Odvolací soud sice neposoudil všechny právní otázky ve věci v souladu s nyní prezentovaným názorem dovolací instance, ale jeho právní závěry vedly k věcně správnému rozhodnutí. Nebyly tedy naplněny podmínky přípustnosti dovolání, jak jsou vypočteny v §237 odst. 3 o. s. ř. ve vztahu §odst. 1 písm. c/ téhož ustanovení.
Dovolací soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm c/ o. s. ř. odmítl.
Žalovaný byl v řízení úspěšný, nevznikly mu však žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu