ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.571.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 571/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně S. d. a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátem, o 87.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 319/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. srpna 2007, č. j. 17 Co 320/2006-127, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.928,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 6. prosince 2004, č. j. 17 C 319/2003-52, zamítl žalobu doručenou soudu 7. 5. 2003, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 87.000,- Kč s příslušenstvím jako nezaplacenou část podílu žalovaného na závazcích vzniklých z činnosti zaniklého sdružení tvořeného oběma účastníky řízení a společností V., a. s., jenž měl být zaplacen do 31. 3. 2000; a dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.
Krajský soud v Ústí nad Labem uvedený rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 13. října 2005, č. j. 17 Co 168/2005-72, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby vyzval žalobkyni k doplnění vylíčení skutečností rozhodných pro posouzení charakteru závazkového vztahu mezi účastníky, který má zásadní vliv na posouzení projevu vůle žalovaného v listině ze dne 1. 4. 2002 a vznesené námitky promlčení.
V dalším řízení Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 3. července 2006, č. j. 17 C 319/2003-105, žalobu, po doplnění skutkových tvrzení ve shora uvedeném směru, opět zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi oběma účastníky řízení a společností V., a. s., byla dne 7. 5. 1999 uzavřena smlouva o sdružení podle ustanovení §829 a násl. obč. zák., účinného v době uzavření smlouvy, jehož cílem bylo provozování silniční motorové nákladní dopravy nákladním automobilem V. FH – tahač návěsů, SPZ TPB 32-55, výr. číslo podvozku 4VZA4B3AOXB213401. Dohodou o vypořádání ze dne 20. 11. 1999 se žalovaný zavázal v rámci vypořádání závazků z provozování kamionu do 31. 3. 2000 uhradit částku 137.000,- Kč. V listině označené jako „Návrh uhrazení dlužné částky“ ze dne 1. 4. 2002 žalovaný žalobkyni navrhl uhradit dlužnou částku 87.000,- Kč ve splátkách. Pro posouzení důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovaným soud prvního stupně dovodil, že s ohledem na znění §261 odst. 1 obch. zák., účinného do 31. 12. 2000, a současně na to, že smlouva o sdružení je smluvním typem upraveným občanským zákoníkem, budou se i úkony účastníků, týkající se vypořádání závazků ze sdružení, či promlčení posuzovat podle občanského zákoníku. Vzhledem k uvedenému postupoval podle §100 a násl. obč. zák. a dovodil, že jelikož tříletá promlčecí doba (§101 obč. zák.) počala běžet 1. 4. 2000, byl k datu podání žaloby, tj. ke dni 7. 5. 2003, žalobkyní uplatněný nárok více jak měsíc promlčen. Listinu „Návrh uhrazení dlužné částky“ ze dne 1. 4. 2002 přitom zhodnotil tak, že ji nelze považovat za uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák., jež by mohlo založit běh nové promlčecí doby podle §110 obč. zák., a to pro absenci uvedení důvodu vzniku závazku jakožto jedné z jeho základních náležitostí.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. srpna 2007, č. j. 17 Co 320/2006-127, potvrdil v pořadí druhý rozsudek Okresního soudu v Teplicích a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, přitakal i jeho právnímu hodnocení a shodně s ním dovodil, že žalobou uplatněný nárok je podle §100 a násl. obč. zák. promlčen. Nepřisvědčil přitom námitce žalobkyně, že je třeba pro vypořádání závazků z provozu vozidla a uznání závazku aplikovat obchodní zákoník, když smlouva o sdružení odkazuje v čl. 1 odst.1.1. na smlouvu o nájmu věci movité upravenou obchodním zákoníkem, neboť z textu smlouvy o sdružení vyplývá, že uvedenou nájemní smlouvu uzavřela žalobkyně nikoliv s účastníky sdružení, nýbrž se třetí osobou. Nelze proto Dohodu o vypořádání ze dne 20. 11. 1999 vykládat tak, že by jí byly vypořádávány práva a závazky z uvedené nájemní smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a odůvodňuje je podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení podle dovolatelky spočívá v tom, že odvolací soud neakceptoval její námitku, dle níž ujednání čl.1 odst.1.1. smlouvy o sdružení o podřízení smluvního vztahu uvedené nájemní smlouvě je ustanovením o volbě práva ve smyslu ust. §262 obch. zák. Kdyby tak učinil, musel by posoudit návrh žalovaného na úhradu dlužné částky ze dne 1. 4. 2002 i délku promlčecí doby podle obchodního zákoníku a uplatněný nárok by jí musel přiznat. Navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyní vznesenou otázku volby práva účastníků právního vztahu podle §262 obch. zák. nepovažuje za otázku zásadního právního významu, když rozhodovací praxe je již v řešení této otázky sjednocena, přitom poukázal na to, že tomuto řešení náhled žalobkyně na čl. 1.1. neodpovídá, což podepřel citací rozhodnutí dovolací soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a, i když byl předchozí (rovněž zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením odvolacího soudu, okresní soud nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu ač správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v §242 o. s. ř. a v důsledcích i s procesní zásadou rovnosti účastníků.
Stejně tak jako je ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou tedy pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.
Dovolatelka zpochybnila závěr odvolacího soudu vtělený do napadeného rozhodnutí o promlčení uplatněného nároku posouzeného podle občanského zákoníku pouze námitkou, že ujednání čl.1 odst.1.1. smlouvy o sdružení o podřízení smluvního vztahu smlouvě o nájmu nákladního automobilu, jenž je jako smluvní typ, tj. smlouva o nájmu dopravního prostředku, upraven obchodním zákoníkem, je ustanovením o volbě práva ve smyslu ust. §262 obch. zák., jímž účastníci sdružení podřídili své smluvní vztahy obchodnímu zákoníku. Odvolací soud se s touto námitkou v odůvodnění napadeného rozsudku již vypořádal tak, že zmíněnou nájemní smlouvu neuzavřela žalobkyně s účastníky sdružení ale s třetí osobou, a dohodou o vypořádání ze dne 20. 11. 1999 tedy nebyly vypořádány práva a závazky z této nájemní smlouvy. S citovanou argumentací se dovolací plně ztotožňuje a pro stručnost na ni odkazuje s tím, že námitka dovolatelky navíc není způsobilá založit ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť takto formulovaná otázka nemůže mít s ohledem na konkrétní (shora popsané) skutkové okolnosti zásadní právní význam pro absenci obecnějšího dopadu na rozhodovací činnost soudů, a proto rozhodnutí odvolacího soudu není využitelné a zobecnitelné v jiných (obdobných) sporech. Jde totiž o otázku, jejíž zodpovězení by mělo pomoci odstranit spornou interpretaci stran sporu při výkladu konkrétního článku smlouvy o sdružení i s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem dané věci, což způsobuje nezobecnitelnost řešené otázky. Využití volby práva podle §262 obch. zák. v případech teorií označovaných tzv. absolutních neobchodů, o nějž se v projednávané věci jedná, kdy podle §261 odst. 6 obch. zák., účinného do 31.12. 2000, je smlouva podřízena pouze režimu zákoníku občanského, nepřichází pak vůbec v úvahu (srov. §262 odst. 1 obch. zák.).
Jiné důvody přípustnosti dovolání Nejvyšší soud neshledal a dovolatelka je ani netvrdila. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), za což mu náleží sazba odměny z částky 87.000,- Kč v celkové výši 22.090,- Kč, krácená dvakrát o polovinu (§3 odst. 1, §14, §15, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), po krácení 5522,50 Kč, plus 300,- Kč režijní paušál podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a vše navýšeno o 19 % DPH.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. února 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu