ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.641.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 641/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. T., zastoupené advokátkou, proti žalované T., a. s. zastoupené advokátkou, o poskytnutí náhrady a vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.zn. 13 C 52/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.9.2006, čj. 11 Co 275/2006-156, takto:
I. Dovolání, pokud směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. září 2006, čj. 11 Co 275/2006-156, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném jako II., jímž byl zamítnut návrh na vydání nemovitostí,
se odmítá.
II. Ve zbývající části se rozsudek zrušuje.
III. Rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. února 2006, čj. 13 C 52/2002-142, se, s výjimkou výroku označeného jako II., zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 5.3.2002, se žalobkyně domáhala náhrady za budovy zbourané po jejich převzetí státem po konfiskaci majetku rodičů žalobkyně podle dekretu č. 12/1945 Sb. Nárok uplatnila podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). V průběhu řízení rozšířila návrh tím, že požadovala rovněž vydání pozemků, včetně stavebních pozemků, na nichž budovy původně stály. Okresní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 7.2.2006, čj. 13 C 52/2002-142; odůvodnil jej tím, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle zákona o půdě, protože majetek byl konfiskován před 25.2.1948, tedy nejzazší restituční hranicí. Přitom konfiskační výměry nebyly projevem politické persekuce, jak bylo zjištěno v předcházejícím řízení, vedeném u tohoto soudu na základě žaloby podané podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“).
Krajský soud v Ostravě v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobkyně podle něj nesplnila podmínky stanovené pro vydání nemovitostí zákonem o půdě, protože předmětný majetek byl konfiskován podle dekretu, který se stal účinným 23.6.1945. Nárok by ovšem bylo možno posuzovat podle zákona
č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě. Podmínkou restituce je, že oprávněná osoba se neprovinila proti Československému státu a nabyla zpět občanství. V tomto směru vyšel z dokazování provedeného ve věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.zn. 6 C 360/91, v němž se žalobkyně spolu se svými sourozenci domáhala náhrady za budovy podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. V tomto řízení bylo zjištěno, že rodiče žalobkyně se za války chovali způsobem, který jednoznačně dával důvod pro konfiskaci majetku. Odvolací soud ovšem zpochybnil i to, zda je možno aplikovat zákon č. 243/1992 Sb., když není zřejmé, zda se jednalo o nemovitosti, na které by se jinak vztahoval zákon o půdě. Ostatně pokud se žalobkyně současně domáhá i vydání nemovitostí, nelze jí vyhovět už z toho důvodu. Žalobkyni tedy nepovažuje za oprávněnou osobu podle zákona č. 243/1992 Sb., s tím, že nemůže vyžalovat ani vydání pozemků podle zákona o půdě, protože pozemky byly předmětem řízení u pozemkového úřadu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně rozsáhlé dovolání, v němž vytýká soudu jeho procesní postup, pokud jednal v její nepřítomnosti a nepostoupil věc soudu v místě jejího bydliště. Z dovolacích důvodů, uvedených v §241a odst. 2 o.s.ř., uplatňuje nesprávné právní posouzení věci a vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek odvolacího soudu považuje za zásadně významný po právní stránce z důvodů rozhodnutí soudu o národnosti rodičů žalobkyně, a zejména vytýká, že soud vycházel z rozhodnutí v jiném řízení, podaném podle jiného zákona, tj. zákona o mimosoudních rehabilitacích. Sám neprovedl žádné důkazy, nezabýval se novými důkazy, i když žalobkyně dokládala, že její rodiče se o své vůli nikdy nepřihlásili k německé národnosti, nebyli souzení a trestáni, v rozhodném období měli národnost českou. Matka byla původem S. a obdržela československé občanství. Konfiskační výměry nikdy nenabyly právní moci. Celá rodina byla vyjmuta z odsunu později byla perzekvována z důvodu vlastnictví majetku. Odůvodnění soudu je podle jejího názoru v rozporu s listinnými doklady, které však soudy nezkoumaly. Namítá také „zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu“, jestliže v odůvodnění rozsudku odkazuje na „vydání specifikovaných pozemků“. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání, když dovolatelka výslovně přípustnost dovolání nepodřídila příslušnému ustanovení občanského soudního řádu (o.s.ř.). Soud prvního stupně rozhodoval ve věci dvakrát, vždy však stejným způsobem, tj. zamítnutím žaloby. Jeho druhý rozsudek byl rozsudkem odvolacího soudu potvrzen. Dovolání proto není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. Rovněž není přípustné, pokud se týká výroku o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ohledně návrhu na vydání zemědělských pozemků; tento výrok je v naprostém souladu s hmotným právem i judikaturou a v této části bylo proto dovolání odmítnuto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. Ve zbývající části je však přípustnost dovolání dána podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože dovolací soud považuje rozsudek odvolacího soudu za zásadně významný z hlediska aplikace právního předpisu na danou věc. Přezkoumal jej proto v dovolacím řízení z toho hlediska, který právní předpis měl být na danou věc aplikován. K tomu se dodává, že dovolací soud v takovém případě nezkoumá správnost procesního postupu soudu, v němž ostatně vady řízení neshledal, ale jen jeho právní závěry.
Z obsahu spisu plyne, že majetek rodičů žalobkyně přešel na stát v důsledku konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., a stát s ním proto také disponoval. Důvodem konfiskace byla skutečnost, že jeho původní vlastníci byli považováni za N. Z výsledku dokazování, provedeného v řízení, v němž žalobkyně uplatňovala nárok na náhradu za předmětné budovy podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, plyne, že nedošlo v tomto případě ke zneužití dekretu ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Tato okolnost je významná z hlediska nároků podle zákona
o mimosoudních rehabilitacích.
V dané věci však soud prvního stupně vycházel z toho, že na věc je třeba aplikovat zákon o půdě, tedy že odňatý majetek měl charakter zemědělský, odvolací soud připouštěl i aplikaci zákona č. 243/1992 Sb., nebyl si však jistý, zda o majetek zemědělský šlo. Oba soudy však se nevypořádaly s tím, že o vydání pozemků, na nichž stály původně obě budovy, tj. pozemků č. 172 a č. 147 v K., rozhodoval pozemkový úřad. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku tuto skutečnost zmínil, nevyvodil z ní však další závěry. Přitom z rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 23.11.1994, sp.zn. PÚ /5684/3a/92-Va-202, vyplývá, že nárok žalobkyně a jejích sourozenců hodnotil hlediska §2 zákona č. 243/1992 Sb., který zakládá nárok na vydání nemovitostí na jiné skutkové podstatě než zákon o půdě a zákon o mimosoudních rehabilitacích; pozemkový úřad shledal žalobkyni a její sourozence oprávněnými osobami podle tohoto zákona k vydání pozemků. Důvodem, proč uvedené pozemky nebyly vydány, nebyla tedy skutečnost, že by oprávněné osoby nesplňovaly podmínky stanovené v §2 odst. 1 tohoto zákona, ale jejich zastavěnost.
Dovolací soud má zato, že odvolací soud se nevypořádal s tím, že pozemkový soud již o pozemcích, na nichž budovy původně stály, rozhodoval, že šlo tudíž
o zemědělský majetek, a že považoval žalobkyni za oprávněnou osobu podle §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., který měl být na danou věc aplikován, včetně odkazu na další postup při vydávání nemovitostí podle zákona o půdě.
Dovolací soud proto nemohl potvrdit rozsudek odvolacího soudu jako správný
a jeho část, týkající se náhrady na zaniklé budovy, zrušil. Ze stejného důvodu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). V novém řízení, v němž nárok žalobkyně posoudí podle zákona č. 243/1992 Sb., soud rozhodne nově i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu