ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.675.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 675/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce R. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému hl. m. P., zastoupeném advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 93/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2007, č.j. 18 Co 537/2006-152, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2007, č.j. 18 Co 537/2006-152, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 4. 2006, č.j. 21 C 93/2002-113, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze svým rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu proto Prahu 6 ze dne 6. 4. 2006, č.j. 21 C 93/2002-113, kterým bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků ve zjednodušené evidenci – parcel původu pozemkový katastr (PK), a to parcely č. 177/27 o výměře 585 m2 a parcely č. 177/28 o výměře 616 m2, vše v k.ú. Ř., v současné době zapsány na listě vlastnictví č. 1206 pro k.ú. Ř. u Katastrálního úřadu P.-m. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci ve výši 12.703,- Kč.
Odvolací soud rozhodoval ve věci, v níž oba účastníci byli zapsáni v katastru nemovitostí jako duplicitní vlastníci pozemků p.č. 177/27 a p.č. 177/28 v k.ú. Ř. - žalobce jako závětní dědic po A. F., zemřelé a žalovaný na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. V řízení bylo zjištěno, že v rámci projednávání dědictví po A. F. byl učiněn soupis jmění, mezi kterým byly nemovitosti zapsané v knihovní vložce č. 31, kde se však nenacházely předmětné pozemky p.č. 177/27 a p.č. 177/28. Tyto pozemky totiž byly dne 23. 1. 1934 odepsány z této knihovní vložky a byly založeny nové knihovní vložky č. 427 a č. 428, v nich byly pozemky zapsány, a to až do uzavření pozemkových knih podle zákona č. 22/1964 Sb. V roce 1959 byla na předmětných pozemcích plánována výstavba družstevních bytových jednotek. Následně bylo vydáno územní rozhodnutí, kde do staveniště byly zahrnuty i tyto sporné pozemky, aniž by následně došlo k majetkoprávnímu vypořádání mezi Československým státem
a vlastníkem těchto pozemků formou odprodeje či směny (tj. výkupu).
V projednávané věci, ve které se žalobce domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem podle ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř., shledal odvolací soud aktivní věcnou legitimaci na straně žalobce, neboť ten byl jediným závětním dědicem po zemřelé A. F. a dědictví neodmítl. Naléhavý právní zájem byl dovozován ze snahy o odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí. Odvolací soud též odmítl, že by předmětné pozemky mohly být vydány pouze na základě restitučních předpisů, neboť vlastnictví právních předchůdců žalobce k pozemkům bylo kontinuálně zachováno, o čemž svědčí zápis v pozemkových knihách, resp. v katastru nemovitostí. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na skutečnost, že zůstavitelka A. F. byla ke dni své smrti vlastníkem předmětných pozemků a žalovaný jako univerzální závětní dědic po ní dědictví neodmítl, je žaloba na určení vlastnictví žalobce k těmto nemovitostem po právu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm zásadní právní význam napadeného rozsudku, spočívající v nesprávném právním posouzení otázky aktivní věcné legitimace k podání žaloby. Dovolatel tvrdil, že sporné pozemky nebyly předmětem dědického řízení a žalobce se nemohl stát jejich vlastníkem. Dovolatel měl za to, že odvolací soud řešil otázku převzetí nemovitostí státem ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v rozporu s hmotným právem a judikaturou. Dovolatel zdůraznil, že po postavení obytných domů na pozemcích se žalobce jako jejich vlastník nechoval,
o pozemky se nezajímal a neplatil daně. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že výrok rozsudku ohledně identifikace předmětných parcel není určitý a přesný, neboť tyto parcely v katastru nemovitostí již neexistují a neshodují se ani s existujícími pozemky p.č. 802, 803 a 804 v k.ú. Řepy. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce podal k dovolání písemné vyjádření prostřednictvím advokáta. Zdůraznil, že určovací žalobu podával na základě výzvy katastrálního úřadu a to
z technicko-administrativních důvodů, neboť určením vlastnictví bylo jediným způsobem, jak duplicitní zápis odstranit. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl a žalobci přiznal náklady dovolacího řízení.
Dovolání je podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř). a opřeno o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu. Uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům bylo zajisté možné nepřímo dovodit z usnesení o projednání dědictví D 2119/60, podle kterého se žalobce stal univerzálním závětním dědicem po zemřelé A. F. Na pozemcích byly následně vystavěny bytové domy, aniž by došlo k vlastnickému vypořádání formou jejich výkupu. Své vlastnictví k pozemkům nyní žalobce dovozuje z existence (duplicitního) zápisu
v katastru nemovitostí; právní předchůdkyně žalobce A. F. prokazatelně vlastnila předmětné pozemky již od roku 1905 (viz. výpis z pozemkové knihy, vložky
č. 31, č. 427 a č. 428).
V současnosti dochází k občasným žalobám, vyprovokovaným duplicitními zápisy¨v katastru nemovitostí. V důsledku nesrovnalostí či nesprávného (protiprávního) postupu státu, resp. organizací vykonávajících jeho úkoly v tehdejší veřejnoprávní sféře společenských vztahů, nezřídka nedošlo k řádnému výkupu všech pozemků, které byly dotčeny výstavbou bytů či tzv. občanské vybavenosti. V katastru tak zůstala zapsána jako vlastník pozemků, nyní již zastavěných účelově určenými stavbami, fyzická osoba; současně však další subjekt - vlastník stavby (zde obec) - využil svého oprávnění k provedení záznamu do katastru na základě zákona č. 172/1991 Sb. ohledně vlastnictví shodných pozemků.
Pak je ovšem nutné právně kvalifikovat způsob, jímž došlo k vynětí pozemků ze sféry faktického užívání fyzických osob, jako odnětí věci státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. či §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. (tedy restitučních zákonů). Bylo poté na dosud zapsaných vlastnících (jejich právních nástupcích), aby se domáhali nápravy – nejspíše cestou finanční náhrady – podle citovaných restitučních zákonů vůči příslušnému státnímu orgánu. Pokud tuto možnost nevyužili, nemohou již nyní „dohánět“ absenci restitučního postupu skrze obecné občanskoprávní předpisy.
Judikatura Nejvyššího soudu je v tomto ohledu nyní konstantní. K právní otázce nepřípustného souběhu restitučních a obecných předpisů při uplatňování vlastnických nároků viz zejména rozsudek velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a návazně i stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05. K tomu, že neexistence smlouvy či jiného právního titulu při převzetí (odnětí) věci státem znamená restituční důvod podle výše citovaných ustanovení obou hlavních restitučních zákonů, lze poukázat např. na rozsudky NS sp. zn. 3 Cdon 503/96 (R 9/98), 22 Cdo 615/2002 (Soubor rozhodnutí NS, C 1839), rozsudek velkého senátu NS sp. zn. 31 Cdo 1529/2004 (R 72/2006).
Nižší instance tedy pochybily, jestliže posoudily věc po stránce právní jinak, než je nyní vyloženo; dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a naplněn je následně i dovolací důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nejvyšší soud proto jejich rozsudky podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení, v němž budou soudy obou stupňů vázány právním názorem Nejvyššího soudu, se rozhodne též o nákladech stran vzniklých v řízení
o dovolání (§226 odst. 1, §243b odst. 5, §224 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. dubna 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu