ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.832.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 832/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání Č. r. – K. p. r., za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a o dovolání S. P. h., zastoupené advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25. 9. 2008, sp. zn. 20 Co 283/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 199/2005 (žalobců: 1. V. T., 2. N. T., a 3. J. Š., zastoupených, proti žalované Č. r. – Kanceláři prezidenta republiky, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, o vydání nemovitostí, za účasti v řízení vedlejšího účastníka řízení S. P. h., zastoupené advokátem), takto:
Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 25. 9. 2008, sp. zn. 20 Co 283/2008, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 10. 2007, č. j. 12 C 199/2005-180.
Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 10. 2. 2000, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22. 10. 2007, č. j. 12 C 199/2005-180. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované uloženo uzavřít se žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku dohodu o vydání domu čp. 193 s pozemkem parc. č. 374/6 (o výměře 275 m2) v katastrálním území H. Žalované a vedlejšímu účastníku řízení bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů řízení 40.573 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované a vedlejšího účastníka řízení proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 25. 9. 2008, sp. zn. 20 Co 283/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 22.10. 2007, č.j. 12 C 199/2005-180 (ve znění opravného usnesení z 25. 4. 2008, č. j. 12 C 199/2005-212, a doplňujícího usnesení z 20. 11. 2007, č. j. 12 C 199/2005-188). Žalované a vedlejšímu účastníku řízení bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení 13.090,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované nebyla shledána opodstatněnými. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, správně posoudil podmínky pro aplikaci ustanovení §3, §4 a §5 zákona č. 87/1991 Sb., ovšem nesprávně tu aplikoval ustanovení §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb.; toto ustanovení lze totiž, podle názoru odvolacího soudu, aplikovat na případy vyvlastnění, k němuž došlo na základě vydaného správního rozhodnutí a za vyvlastnění má být vyplacená náhrada. V daném případě správní rozhodnutí o vyvlastnění vydáno nebylo a náhrada byla složena na tzv. vázaný účet (což odpovídalo ustanovení vyhlášky č. 82/1954 Sb. a později vyhlášky č. 231/1956 Sb.) protože tu šlo o úhradu vyšší než 3.00,- Kč, přičemž z vázaného účtu bylo možno vyplatit soukromníku ročně 3.000,- Kč). Nelze tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, dovodit restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb.
Bylo tu však na místě, podle názoru odvolacího soudu, aplikovat na projednávanou právní věc ustanovení §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., neboť převzetí nemovitostí státem tu bylo důsledkem postupu porušujícího lidská práva a svobody. Odvolací soud vyslovoval svůj názor, že vládní nařízení č. 55/1954 Sb. bylo sice platným právním titulem pro přechod vlastnického práva k nemovitostem v areálu P. h. na stát, ale v daném případě nešlo o postup, který by byl v souladu se zásadami vyjádřenými v §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud dovozoval, že v tomto případě bylo původní vlastnicí nemovitostí odňato vlastnické právo k nemovitostem majícím značnou hodnotu, a to v rozporu s ustanovením §9 odst. 1 a 2 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., podle něhož bylo možné soukromé vlastnictví omezit jen zákonem, případně provést vyvlastnění majetku za náhradu (pokud zákon nestanovil, že se náhrada dávat nemá). V daném případě však nebylo při vyvlastnění postupováno podle zákona č. 280/1945 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, a podle zákona č. 20/1955 Sb., o řízení věcech správních (včetně možnosti podat odvolání proti správnímu rozhodnutí o vyvlastnění i včetně možnosti soudního přezkumu rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění). Těchto zákonných možností obrany byly osoby, na jejichž majetek dopadalo vládní nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti P. h., zbaveny; bylo tomu tak i v daném případě. Odvolací soud je toho názoru, že toto vládní nařízení překročilo rámec zmocnění, které bylo dáno jen k opatřením nutným ke splnění úkolů státního plánu rozvoje národního hospodářství ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 2/1954 Sb.; v tomto zákoně nebyla žádná zmínka o vytvoření chráněné oblasti P. h. (ani o kulturních památkách obecně). Proto tu postup podle vládního nařízení č. 55/1954 Sb., znamenal jen „skryté znárodnění“ a tento postup porušoval obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/18991 Sb. Měl proto odvolací soud za to, že na takové převzetí věcí se vztahuje restituční povinnost věci vydat podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud byl i toho názoru, že za dané situace již není významné, zda výše poskytnuté náhrady za nemovitosti odpovídala tehdy platným předpisům a okolnost, že právní předchůdkyni žalobců byla poskytnuta náhrada, se kterou nemohla volně disponovat, protože to „jen dokresluje majetkovou křivdu, která byla původní vlastnici způsobena“.
Odvolací soud měl také za to, že v tomto soudním řízení bylo prokázáno (zejména na základě znaleckého posudku), že v daném případě nejsou podmínky pro vyloučení naturální restituce ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (v důsledku ztráty stavebně technického charakteru domu zásadní přestavbou). Námitka žalované, že tu došlo k zániku původní budovy domu jako samostatné věci, nebyla v řízení doložena; naopak z provedeného znaleckého posudku vyplývá, že rekonstrukcí domu v sedmdesátých letech minulého století byly v domě, o jehož vydání jde v tomto řízení, provedeny jen nepatrné změny a nedošlo k jeho zásadní úpravě nebo dokonce k jeho zániku.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalované k uzavření dohody o vydání nemovitostí jako věcně správný (včetně výroku o nákladech řízení) podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Č. r. – K. p. r., jako žalované, a to na adresu Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který za žalovanou v tomto řízení jednal, a to dne 8. 10. 2008 a dovolání ze strany uvedené žalované bylo 8. 12. 2008 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovení v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Vedlejšímu účastníku řízení (S. P. h.) byl rozsudek odvolacího soudu doručen 3. 10. 2008 a dovolání ze strany vedlejšího účastníka bylo předáno dne 3. 12. 2008 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy rovněž ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
V dovolání žalované Č. r. – K. p. r. bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolávající se žalovaná poukazovala na to, že soud prvního stupně i odvolací soud nevycházely ve svých rozhodnutích z právního názoru, vyjádřeného v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu z 27. 9. 2005 (28 Cdo 2052/2003 Nejvyššího soudu), a v rozporu s těmito závěry dospěly k nesprávnému názoru, že v daném případě byl přechod nemovitostí na stát důsledkem postupu porušujícího lidská práva a svobody a že jen takto došlo k získání těchto nemovitostí státem.
Podle názoru dovolatelky je vládní nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti P. h., stále platnou normou. Bylo přijato tak, jak to vyžadoval zákon č. 2/1954 Sb., o státním plánu rozboje národního hospodářství republiky Československé na rok 1954; vládní nařízení č. 55/1954 bylo schváleno Národním shromážděním dne 23. 3. 1955. V souladu s tímto svým názorem žalovaná poukazuje na právní závěry usnesení pléna Ústavního soudu ČR z 22. 4. 1998, Pl. ÚS 5/98, o nutnosti omezovat se u dříve vydaných předpisů při jejich posuzování z hlediska jejich obsahu se soudobým ústavním pořádkem, nikoli však posuzovat proceduru jejich vzniku a dodržování normotvorné činnosti. Soudy obou stupňů však v daném případě naproti tomu ve svých rozhodnutích hodnotily i způsob přijetí vládního nařízení č. 55/1954 Sb.
Dovolávající se žalovaná poukazovala zejména na to, že žalobcům byla za nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, vyplacena náhrada v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 228/1951 Úředního listu. Podle názoru dovolatelky nelze na daný případ aplikovat zákon č. 87/1991 Sb., a to ani ustanovení §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona.
V dovolání vedlejšího účastníka řízení – S. P. h. bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Tato dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věcí (§241a odst. 2 písm. b/ soudního řádu).
Dovolávající se S. P. h. uváděla, že nesouhlasí s nesprávným extenzívním výkladem ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s ustanovením §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru této dovolatelky přešly na stát nemovitosti v daném případě ke dni účinnosti právního předpisu a nikoli na základě individuálního správního aktu. Tato dovolatelka zastává proto názor, že se zákon č. 87/1991 Sb. na projednávanou právní věc nevztahuje.
Dovolatelka zdůrazňovala, že vládní nařízení č. 55/1954 Sb. bylo vydáno v souladu s ustanovením zákonem č. 150/1948 Sb., a to k provedení zákona č. 2/1954 Sb. Toto vládní nařízení směřovala primárně k ochraně historických objektů v oblasti P. h. a vztahovalo se na veškeré objekty v této vlasti, bez přihlížení k tomu, jaká osoba byla či je jejich vlastníkem; nešlo tu o politickou perzekuci, o pronásledování či poškozování konkrétní osoby či skupiny osob podle určitých kritérií.
Dovolávající se S. P. h. má i za to, že toto soudní řízení je postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada spočívá v tom, že odvolací soud odmítl bez dalšího zabývat se námitkou vedlejšího účastníka řízení ohledně důsledků provedených stavebních změn na domu, o nějž jde v tomto řízení, zejména propojením tohoto domu s vedlejšími domy, průrazy ve stěnách a chodbách a se zrušením samostatného vchodu do domu; podle názoru uvedené dovolatelky mohlo tu vlastně dojít k zániku původního domu jako samostatné věci, když se původní dům takto stal součástí většího stavebního celku propojením s domy sousedními.
Ve vyjádření žalobců k dovolání žalované a k dovolání vedlejšího účastníka řízení bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalobci poukazovali především na to, že občanské soudní řízení v této právní věci probíhá již od roku 2000. Ve prospěch žalobců svědčí sice již druhé pravomocné soudní rozhodnutí, avšak žalobci stále nemají právní jistotu, což brání žalobcům věci fakticky od státu převzít a užívat je. Žalovaný stát neustálým uplatňováním řádných i mimořádných opravných prostředků oddaluje konečné rozhodnutí ve věci, což se žalobcům jeví jako následná křivda. Nyní je např. znovu dovolatelkami uváděno naplnění podmínky podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., třebaže z již v řízení provedeného znaleckého posudku vyplývá, že rozsah přestavby domu čp. 193 v P. – H. byl minimální a s ohledem na uvedené ustanovení zákona byl zanedbatelný, takže nevedl ke ztrátě původního stavebně technického charakteru domu. Žalobci znovu zdůrazňují, že tu jde o případ, v němž o odnětí nemovitostí nebylo vydáno žádné rozhodnutí (o znárodnění či o vyvlastnění nemovitostí), na základě něhož by nemovitosti přešly na stát, takže vlastník nemovitostí tu neměl ani možnost podat odvolání proti nějakému takovému rozhodnutí. Jediným vydaným rozhodnutím tu bylo „Rozhodnutí o náhradě za nemovitosti v chráněné oblasti P. h.“ z 21. 2. 1956, č. j. Výst. /13-27788/55-Po Výst-d 193/IV, proti němuž bylo možné se odvolat, ale jen co do výše přiznané náhrady, což také ze strany původního vlastního nemovitostí bylo učiněno. Žalobci proto trvají na tom, že stát převzal nemovitosti v rozporu s tehdy platnými právními předpisy ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb. Stát svým jednáním také znemožnil právní předchůdkyni žalobců volnou dispozici s finančními prostředky přiznanými jí za tyto nemovitosti; limitované výplaty z vázaného účtu, jehož zůstatek byl následně zařazen i do aktiv dědictví v dědickém řízení po původní vlastnici nemovitostí a právní předchůdkyni žalobců, odpovídal částce 1.000,- Kč ročně. Žalobci ještě ve svém vyjádření k dovolání dovolatelek poukazovali na nesprávnost názoru, že objekt údajně odkoupila Kancelář prezidenta republiky podle výměru bývalého Ústředního národního výboru H. m. P. z 21. 2. 1956, vydaného na základě vládního nařízení č. 55/1954 Sb.; tento právní názor přehlíží skutečnost, že tu nebylo vydáno žádné rozhodnutí o vyvlastnění a také nedošlo k žádnému „odkoupení“ nemovitostí.
Přípustnost dovolání dovolatelů (tj. žalované a vedlejšího účastníka řízení) tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc (jak uváděl ve svém rozsudku z 25. 9. 2008, sp. zn. 20 Co 283/2008 Městského soudu v Praze) zejména podle ustanovení §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v návaznosti na vládní nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti P. h.
V projednávané právní věci (sp. zn. 12 C 199/2005 Obvodního soudu pro Prahu 1) rozhodoval v předchozím průběhu řízení již i dovolací soud, a to svým rozsudkem z 27. 9. 2005 (28 Cdo 2652/2005 Nejvyššího soudu).
V uváděném rozsudku dovolacího soudu byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 3. 3. 2005, sp. zn. 20 Co 536/2004, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 9. 2004, č. j. 12 C 25/2000-68 (žalobě žalobců vyhovující), a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud v tomto svém rozsudku uváděl zejména: „Vládní nařízení č. 55/1954 Sb., o chráněné oblasti P. h., ve svém §1 stanoví, že P. h., sídlo prezidenta republiky a významná kulturní památka, náleží všemu lidu; v §4 pak toto vládní nařízení upravuje náhrady za objekty v této chráněné oblasti. O převzetí věci státem bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde jen tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem)“. Dovolací soud ve svém rozhodnutí dospěl jednak k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu „nebylo v souladu s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., takže bylo v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 občanského soudního řádu)“. Dále dovolací soud posoudil i důvodnost dovolání, a to „pro nesprávné posouzení projednávané věci podle hmotně právních ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. (jmenovitě §6 odst. 2 a §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.)“. Dovolací soud přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, „protože tu nebylo možné přisvědčit názoru odvolacího soudu, že si odvolací soud při svém rozhodování vyložil a správně aplikoval ustanovení §6 odst. 2 a ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.“ Zrušen byl dovolacím soudem i rozsudek soudu prvního stupně s tím, že „v dalším řízení bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu a bude se zabývat tím, zda se na tento případ skutečně vztahuje ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a zda se na daný případ vztahuje i ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.“
Odvolací soud v dalším řízení posléze dospěl k názoru, že „v předmětné věci je na místě aplikace §6 odst. 2 ve spojení s §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.“. Odvolací soud dovozoval, že „jakkoli judikatura vyššího soudu dovodila, že vládní nařízení č. 55/1954 Sb. bylo platným právním titulem pro přechod vlastnického právo dotčených nemovitostí v areálu P. h. na stát, nic to nemění na tom, že postup při vydání vládního nařízení nebyl v souladu se zásadami, vyjádřenými v §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.“
Dospěl tedy odvolací soud k odlišnému právnímu závěru při výkladu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. než dovolací soud v téže právní věci vydáním rozsudku z 27. 9. 2005 (sp. zn. 28 Cdo 2052/2005 Nejvyššího soudu); tento postup při rozhodování odvolacího soudu byl dovozen tím, že k tomuto právnímu závěru dospěl odvolací soud přesto, že „judikatura vyššího soudu dovodila, že vládní nařízení č. 55/1954 Sb. bylo platným právním titulem pro převod dotčených nemovitostí v areálu Pražského hradu na stát“.
Dovolací soud však v tomto dalším dovolacím řízení vychází z citovaných právních závěrů z rozsudku z 27. 9. 2005 (sp. zn. 28 Cdo 2052/2005 Nejvyššího soudu) a z právního závěru (shora rovněž citovaného) z rozhodnutí uveřejněného pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Dovolací soud poukazuje i na to, že odvolací soud, jak uvedl svým výslovným vyjádřením v rozsudku z 25. 9. 2008 (sp. zn. 20 Co 283/2008 Městského soudu v Praze), postupoval v rozporu s ustanoveními §243b odst. 1 a §226 občanského soudního řádu, ukládajícími vázanost právním názorem dovolacího soudu.
Dovolacímu soudu tedy nezbylo než dospět k závěru, že v daném případě odvolací soud svým rozsudkem vyložil hmotněprávní ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. (v návaznosti na ustanovení vládního nařízení č. 55/1954 Sb., zejména jeho ustanovení §1 a §4) v rozporu s hmotným právem, takže dovolání dovolávající se žalované a dovolávajícího se vedlejšího účastníka řízení je třeba ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu posoudit jako dovolání přípustné a také jako dovolání důvodné ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, neboť postupem odvolacího soudu došlo v důsledku porušení ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu k vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a věc vrátil k dalšímu řízení, ale k dalšímu řízení až u soudu prvního stupně; dovolací soud zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně, protože shledal (ve smyslu ustanovení §243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu), že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně; vrácení věci soudu prvního stupně je tu na místě i z důvodu zábrany průtahům řízení, které bylo zahájeno v této právní věci podáním žaloby již 10. 2. 2000.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu) a bude vycházet z právních závěrů dovolacího soudu, vyjádřených v tomto rozsudku dovolacího soudu i v předchozím rozsudku dovolacího soudu z 27. 9. 2005 (sp. zn. 28 Cdo 2052/2005 Nejvyššího soudu) a po případném doplnění řízení (v součinnosti i s účastníky řízení) znovu posoudí, zda se na projednávanou právní věc vztahují nebo nevztahují ustanovení §6 nebo i ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. dubna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu