ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.852.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 852/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátem, o 1.485.462,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 7 C 72/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2007, č. j. 27 Co 246/2007- 363, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozhodl částečným rozsudkem ze dne 7. 2. 2007, č. j. 7 C 72/2004-333, o části žaloby, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 750.000,- Kč s 5 % úrokem z prodlení od 28. 1. 2000 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého žalovanému realizací investic žalobcem na domě čp. 26 v B. na stavební parcele č. 346, a dále zaplacení částky 735.462,40 Kč s 5 % úrokem z prodlení od 6. 6. 2003 do zaplacení i částky 155.968,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, vzniklého tím, že žalovaný pobíral nájemné z nebytových prostor v uvedené nemovitosti, aniž by odpovídající část předal žalobci. Oba, žalobce i žalovaný, byli přitom v rozhodném období spoluvlastníky předmětné nemovitosti s výší spoluvlastnického podílu nejprve jedné ideální poloviny, posléze ideální jedné třetiny. Okresní soud v zájmu přehlednosti a urychlení řízení rozhodl částečným rozsudkem o bezdůvodném obohacení vzniklém z důvodu inkasování plateb nájemného z nebytových prostor, neboť pro řízení o nároku vzniklém investicí žalobce do nemovitosti bude zapotřebí znalecký posudek, jenž celé řízení prodlouží. V rozsahu, v němž žaloba směřovala k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého inkasováním nájemného z nebytových prostor, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 776.431,20 Kč s 3 % úrokem z prodlení z částky 620.463,20 Kč od 6. 6. 2003 do zaplacení, 2 % úrokem z prodlení z částky 126.636,- Kč od 28. 4. 2005 do zaplacení, 8 % úrokem z prodlení z částky 29.332,- Kč od 28. 11. 2005 do 7. 2. 2007 a 7 % úrokem z prodlení z částky 29.332,- Kč od 8. 2. 2007 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně 2 % úroku z prodlení z částky 620.463,20 Kč od 6. 6. 2003 do zaplacení i ohledně 1 % úroku z prodlení z částky 29.332,- Kč od 8.2. 2007 do zaplacení (výrok II.) a v částce 114.999,20 Kč s 5 % úrokem z prodlení od 6. 6. 2003 do zaplacení řízení zastavil (výrok III.). Okresní soud došel k závěru, že žalobci vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení v uvedené výši tím, že žalovaný přijímal nájemné z prostor v předmětné nemovitosti v částce přesahující jeho oprávněný nárok, vyplývající ze spoluvlastnického podílu ve výši ideální jedné poloviny nemovitosti v době od února 1998 do 8. 4. 2001 a ideální jedné třetiny od 9. 4. 2001 do vypořádání podílového spoluvlastnictví dne 8. 9. 2005, kdy se stal jediným vlastníkem nemovitosti žalovaný. Soud přitom vycházel ze zjištění, že mezi spoluvlastníky nebyl v rozhodném období dohodnut způsob hospodaření se společnou věcí, neboť dohoda mezi žalobcem a žalovaným z roku 1992, upravující rozdělení užívání nemovitosti mezi spoluvlastníky, nenabyla účinnosti vzhledem k nesplnění sjednané odkládací podmínky a dohoda uzavřená mezi účastníky dne 29. 1. 1997, týkající se hospodaření se společnou věcí, zanikla 1. 10. 1997 v důsledku splnění rozvazovací podmínky. Po provedení důkazů k určení toho, v jakém rozsahu každý z účastníků inkasoval nájemné, stanovil okresní soud v souladu s ustanovením §137 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen o.z.) podle velikosti spoluvlastnických podílů částku, již je žalovaný povinen zaplatit žalobci. Okresní soud přitom odmítl námitku započtení vznesenou žalovaným, kterou se domáhal uznání jeho pohledávek z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalobce, jenž se měl obohatit tím, že inkasoval nájemné za určité prostory v plné výši. Soud prvního stupně shledal jeden z těchto nároků nedostatečně specifikovaný a zároveň promlčený, zatímco další pohledávky z neoprávněně vybraného nájemného označil za neexistující, popřípadě neprokázané. Z těchto důvodů okresní soud přiznal žalobci nárok ve výši odpovídající prokázanému bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného (§451 a násl. o.z.).
K odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze přezkoumal rozhodnutí okresního soudu a rozsudkem ze dne 21. června 2007, č. j. 27 Co 246/2007-363, je potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, zdůraznil, že v rozhodné době (od února 1998 do srpna 2005) neexistovala mezi spoluvlastníky dohoda o způsobu užívání předmětné nemovitosti, a právní hodnocení soudu prvního stupně pozměnil pouze v tom, že smlouva z roku 1992 vůbec nevznikla, neboť byla stižena absolutní neplatností od samého počátku v důsledku její neurčitosti. Odvolací soud tak dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že míru práv a povinností spoluvlastníků je třeba považovat za určenou ustanovením §137 o.z. Užíváním nad zákonem stanovený rozsah pak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 a násl. o.z. na straně žalovaného (v daném případě přijímáním vyšší částky nájemného, než mu náležela).
Odvolací soud se rovněž zabýval námitkou žalovaného, směřující k tomu, že bezdůvodné obohacení mezi účastníky bylo již vypořádáno společně se zrušením podílového spoluvlastnictví k dotčené nemovitosti. Tuto námitku však krajský soud odmítl s tím, že z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 4 C 187/1994, vyplývá, že výše náhrady stanovená při vypořádání byla určena pouze podle tržní ceny nemovitosti.
Další námitku žalovaného, směřující ke zpochybnění správného vyčíslení nároku z bezdůvodného obohacení, provedením nových listinných důkazů prokazujících částky nájemného, jež skutečně přijal, odvolací soud také odmítl. Listiny předložené až v odvolacím řízení považoval odvolací soud za nepřípustný důkaz ve smyslu §205a odst. 1 o.s.ř. a vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jenž správně přiznal nárok pouze ve výši, v níž se žalobce plnění domáhal, přestože zjištěné bezdůvodné obohacení tuto částku přesáhlo.
Odvolací soud se dále zabýval i obranou žalovaného v podobě započtení jeho pohledávek. V souladu s důkazy, provedenými v rámci řízení před soudem prvního stupně, došel odvolací soud k závěru, že započtení nebylo především realizováno platným právním úkonem, neboť z řízení nevyplynulo, že by započtení bylo provedeno dostatečně určitým právním úkonem (§37 o.z.). V rozsahu, v jakém námitka započtení byla založena na pohledávce vzniklé uhrazením daně z nemovitosti žalovaným, byla odvolacím soudem odmítnuta i s tím, že jde o pohledávku v řízení před soudem prvního stupně neprokázanou a důkazy navrhované k jejímu prokázání až v řízení odvolacím jsou podle ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. nepřípustné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje ve způsobu stanovení míry, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci ve smyslu §137 odst. 1 o.z., a způsobu stanovení výpočtu zákonného podílu spoluvlastníka na společných příjmech a výdajích souvisejících se společnou nemovitostí. Podle žalovaného soudy pochybily, pokud při stanovení výše bezdůvodného obohacení nezohlednily výdaje, které žalovaný vynaložil na opravu a údržbu nemovitosti, neboť pro stanovení zákonného podílu podle §137 o.z. na zisku z nemovitosti, je třeba vycházet z rozdílů mezi příjmy získanými z nemovitosti a výdaji spojenými s její údržbou. Při správném stanovení spoluvlastnických podílů je dále podle dovolatele zapotřebí, aby se souhrnně posoudily veškeré pohledávky za celé účetní období, které vůči sobě mají spoluvlastníci, a nelze proto odlišně posuzovat promlčení pohledávek dovolatele uplatněných k započtení a pohledávek žalobce uplatněných v řízení, i když vznikly v jednom účetním období. V této souvislosti považuje dovolatel za nepřiléhavé, aby pro pohledávky vzniklé v jednom účetním období byl uplatňován odlišný počátek promlčecí doby v závislosti na tom, kdy mohly být uplatněny.
Přípustnost dovolání je podle dovolatele dána i tím, že se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly se všemi tvrzeními a předloženými důkazy, přičemž je buď neprovedly nebo nezohlednily, aniž by v odůvodnění uvedly, proč k nim nebylo přihlédnuto. Takovéto opomenutí činí rozhodnutí nepřezkoumatelným a zakládá tak vadu řízení, která moha mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Další pochybení spatřuje dovolatel v tom, že ve věci byl vynesen částečný rozsudek, přestože nebyla splněna podmínka účelnosti jeho vydání, vyplývající z §152 odst. 2 o.s.ř. Na tomto základě navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření odmítl námitky dovolatele ohledně pochybení soudů v dosavadním průběhu řízení. Zdůraznil, že pokud žalovaný brojí proti nezohlednění výdajů spojených s údržbou nemovitosti, je toto tvrzení zcela liché, neboť o investicích žalobce bylo nadále pokračováno v řízení a dovolatel sám v řízení o vypořádání spoluvlastnictví vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 187/1994 ve své výpovědi uvedl, že žádné prostředky do oprav nevkládal. Žalobce se vyjádřil i k rozsahu a způsobu dokazování výše bezdůvodného obohacení, uvedl, že soudy obou stupňů vycházely ze shodných tvrzení účastníků a řádně prokázaných plateb. Navrhl odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o.s.ř. Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé - písm. a), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil - písm. b), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam - písm. c).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
V posuzované věci potvrdil odvolací soud v pořadí první (částečný) rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o přiznání nároku na plnění z bezdůvodného obohacení s příslušenstvím, a proto se přípustností tohoto dovolání lze zabývat toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31/2005). Námitky dovolatele, pokud tedy směřují proti posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost jeho dovolání založit nemohou.
Dovolatel namítá nesprávné posouzení způsobu určení podílu spoluvlastníka na příjmech a výdajích spojených se spoluvlastnictvím nemovitosti podle §137 odst. 1 o.z. V tomto případě však jde o otázku, kterou odvolací soud neřešil a ani neměl důvod řešit vzhledem k tomu, že otázka náhrady investic žalobce byla soudem prvního stupně vyčleněna k samostatnému řízení a zároveň v řízení nebyla dosud prokázána existence odpovídajících výdajů na straně dovolatele. Stejně tak v otázce případných pohledávek k započtení vycházel odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu z toho, že jejich existence zčásti nebyla prokázána a zčásti nedošlo k jejich náležitému (dostatečně určitému) uplatnění, a nezabýval se tak ani v dovolání zpochybňovaným během promlčecích dob. Dovolací soud již dříve uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, jestliže neřeší otázku, kterou dovolatelé považují za právní otázku zásadního významu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/1999, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 206, vydaném nakladatelstvím C.H.BECK, svazek 2/2001). Při posuzování nároků žalobce pak soudy postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu, která počítá s povinností spoluvlastníka, jemuž ze společně vlastněné věci plynou užitky nad rámec stanovený výší jeho spoluvlastnického podílu, vydat to, čím se takto obohatil, ostatním spoluvlastníkům (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/1999, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 261, svazek 3/2001).
V této souvislosti je možno dále uvést, že otázka hospodaření se společnou nemovitostí a běhu promlčecích dob pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého jednomu spoluvlastníku tím, že druhý spoluvlastník vynaložil náklady na společnou věc, je otázkou již dříve dovolacím soudem řešenou, přičemž dovolací soud důsledně rozlišil režim pohledávek, vzniklých vynaložením nákladů se souhlasem spoluvlastníka, a režim nákladů vynaložených bez takovéhoto souhlasu, a dále dovolací soud odlišil i režim výdajů nutných na údržbu a výdajů v závislosti na tom, zdali jde o nutné výdaje či dlouhodobější investice do nemovitosti. Tyto skutečnosti jsou pak rozhodné pro správné určení počátku běhu promlčecí doby (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 1980, sp. zn. 3 Cz 29/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/1982, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 599/1999, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 583, svazek 7/2001, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1596/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 696, svazek 9/2001, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1644/2005). V citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval okamžikem vzniku bezdůvodného obohacení a následným během promlčecích dob se závěrem, že počátek běhu promlčecích dob z těchto nároků (§107 o.z.) je dán v případě, kdy byly náklady vynaloženy na běžné záležitosti, popřípadě nutné opravy, bez souhlasu ostatních spoluvlastníků, v okamžiku jejich vynaložení, stejný okamžik vzniku bezdůvodného obohacení se uplatní i v případě oprav nad rámec běžné správy nemovitosti, realizované po dohodě spoluvlastníků. Pokud by se jednalo o opravy přesahující běžnou správu, realizované bez souhlasu spoluvlastníků, je možné se domáhat vydání bezdůvodného obohacení vzniklého dalším spoluvlastníkům takovouto investicí až okamžikem vypořádání podílového spoluvlastnictví, kdy počíná běžet i promlčecí doba pro uplatnění těchto nároků. Z uvedeného vyplývá, že je třeba posuzovat zvlášť režim jednotlivých pohledávek pro určení běhu promlčecí doby. Pokud se tedy jednalo o pohledávky vzniklé v důsledku vynaložení nákladů na běžnou správu nebo na nutné opravy a tyto pohledávky nebyly včas a řádně uplatněny, zanikl nárok dovolatele jejich neuplatněním v průběhu promlčecí doby bez ohledu na to, že včasně uplatněné nároky žalobce vznikly ve stejném účetním období.
V souladu se závěry, k nimž již dříve došel dovolací soud, je i podmínka dostatečné určitosti úkonu, jímž účastník uplatňuje svou pohledávku k započtení, aby takový úkon mohl být považován za platný (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, nebo rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněné v Soudní judikatuře pod označením SJ 20, sešit č. 2/2004), a odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) tedy postupoval správně, pokud započtení dostatečně nespecifikovaných pohledávek žalovaného odmítl.
Další námitky dovolatele směřují proti pochybení soudů obou stupňů při provádění a hodnocení důkazů. Přestože dovolací soud v rozhodnutí ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, na nějž dovolatel odkazuje, konstatoval, že případná absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem, z pohledu právně významných skutečností pro rozhodnutí věci, znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a zakládá tím i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nejedná se v daném případě o takový extrémní nedostatek v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. V odůvodnění rozsudku krajského soudu, který reaguje na odvolací námitky žalovaného, se přehledně podávají důvody jeho závěrů a v tomto směru mu nelze vytknout zásadnějšího pochybení. Konkrétní námitky proti tomu, že soudy přiznaly nárok žalobci ve výši odpovídající příjmu z reklamy na domě a z nájmu od společnosti Ch. Ch. T. CZ s.r.o. v době od února 1998 do listopadu 1999, aniž by tento nárok patřičně zdůvodnily, nemohou obstát vzhledem k tomu, že napadený závěr soudu má oporu v protokolu z jednání před soudem prvního stupně ze dne 29. 8. 2006, kde jsou tyto příjmy uvedeny jako skutečnosti mezi účastníky nesporné (v protokolu je uvedeno, že nájemní smlouvě se společností Ch. Ch. T. CZ s.r.o. z prosince 1999 předcházela nájemní smlouva za stejných podmínek s paní M. od února 1998). Protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené náležitosti, je veřejnou listinou (§134 o.s.ř.); účastník, jenž tvrdí opak oproti údajům v protokole uvedeným, je povinen svá tvrzení prokázat (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 1998, sp. zn. 20 Cdo 791/1998, publikované v časopise Soudní judikatura pod číslem 6, sešit 1, ročník 1999). Toto dovolatel v daném případě neučinil, a odvolací soud tak zcela oprávněně vycházel ze závěrů soudu prvního stupně, který v souladu s ustanovením §120 odst. 4 o.s.ř. vzal za skutková zjištění shodná tvrzení účastníků. Námitky skutkové, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přitom přípustnost dovolání ani založit nemohou (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel dále upozorňoval na okolnost, že v rozhodnutí a jeho odůvodnění nebyly zohledněny „rekapitulace plateb přijatých jednotlivými účastníky“ a „tabulka o platbách inkasovaných jednotlivými spoluvlastníky“, založené ve spise, a ani nebyl proveden důkaz výslechem zpracovatele těchto „tabulek“, syna dovolatele, T. H. Zmíněné listiny však nebyly v řízení před soudem prvního stupně nijak důkazně podloženy, jednalo se pouze o určité shrnutí plateb bez jejich bližšího doložení, a samy o sobě tak nemohly představovat důkazní prostředky, jež by musely být zvlášť zohledněny a náležitě vypořádány v odůvodnění rozhodnutí. Z návrhů strany žalované na provedení výslechu syna žalovaného, jen „tabulky“ zpracoval, ze dnů 13. 12. 2006 a 31. 1. 2007 pak není vůbec zřejmé, k čemu by měl svědek konkrétně vypovídat a co by tímto důkazem mělo být prokázáno, a lze tak důvodně usuzovat i z obsahu prvního z návrhů, že měl být vyslechnut pouze jako zpracovatel zmíněných přehledů, jež však s ohledem na výše uvedené jako samostatný důkaz sloužit nemohly. Další důkazy směřující k doložení této tabulky, pokud byly uplatněny až v řízení odvolacím, nemohly být v souladu s ustanovením §205a odst. 1 o.s.ř. odvolacím soudem považovány za způsobilý odvolací důvod, neboť nešlo o žádnou ze situací, pro které v uvedeném ustanovení občanský soudní řád možnost uplatnění nových důkazů připouští, což bylo uvedeno i v rozhodnutí odvolacího soudu. Navíc je zřejmé z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Berouně, s nímž se krajský soud v zásadě ztotožnil, že v sedmém odstavci na straně 4 tohoto rozhodnutí došlo k zřejmé nesprávnosti, neboť uvedená část odůvodnění se bezesporu vztahuje i na přehled jednotlivých plateb a výpisy z účtů předložené (navržené k důkazům) žalovaným.
V daném případě není tedy možné dojít k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, která by mohla založit přípustnost dovolání ve smyslu výše citovaného ustanovení.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele směřující proti vhodnosti vydání částečného rozsudku ve věci, neboť tato námitka, vztahující se k případnému určení vadnosti řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ani v případě její důvodnosti, protože dovolací soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že přípustnost dovolání podle tohoto zákonného ustanovení je dána jen tehdy, je-li podložena důvodem nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3078, sešit 1/2005). Nadto je možno říci, že vydání částečného rozsudku záleží na volné úvaze soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1737/2001), která byla v tomto případě podpořena souhlasem účastníků ještě před vydáním částečného rozsudku ve věci. Vzhledem tomu, že se v projednávané věci jednalo o nároky z bezdůvodného obohacení vzniklé na základě odlišných skutečností bez přímé vzájemné provázanosti, nemůže být pochyb o jejich samostatnosti, která umožňovala jejich projednání v samostatných řízeních.
Z výše uvedeného vyplývá, že zde není důvodu pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Dovolání žalovaného tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť o nich bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu