ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.869.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 869/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky O. D., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 20.9. 2007, sp. zn. 27 Co 272/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 200/2005 (žalobkyně O. D., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. r. – Ú. p. z. s. v. v. m., o uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze z 20. 9. 2007, sp. zn. 27 Co 272/2007, i rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 1. 2. 2007, č. j. 8 C 200/2005-101.
Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Mělníku.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 26. 7. 2001, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Mělníku z 1. 2. 2007, č. j. 8 C 200/2005-101. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se, aby žalované Č. r. – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo uloženo uzavřít se žalobkyní O. D. dohodu o vydání pozemku parc. č. 116/4 – zahrady (o výměře 261 m2) v katastrálním území M., zaspaného na listu vlastnictví č. 60 000 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu M. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 20. 9. 2007, sp. zn. 27 Co 272/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 1. 2. 2007, č. j. 8 C 200/2005-101, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jakož i výrok o nákladech řízení) byl shledán věcně správným a odvolání nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že pozemek parc. č. 116/4 – zahrada v katastrálním území M. byl kupní smlouvou z 22. 4. 1976, uzavřenou mezi žalobkyní a Městem M., prodán za kupní cenu 11.077,- Kč a připadl do vlastnictví státu.
Ohledně uvedené kupní smlouvy uváděl odvolací soud, že „zastává názor, že vzhledem ke společenským podmínkám v době uzavření smlouvy (tj. v roce 1976), lze považovat za objektivně existující situaci na straně žalobkyně (která byla schopna přimět žalobkyni i přes vnitřní nesouhlas), jež vedla žalobkyni k podpisu smlouvy, a to skutečnost, že pozemek byl tehdy určen pro stavbu budovy Okresního výboru Komunistické strany Československa“. „Šlo tedy o okolnost, kterou tehdy bylo vhodné respektovat, pokud si vlastník nechtěl přivodit represi“. Avšak odvolací soud dále uváděl, že se neztotožňuje s názorem žalobkyně, že by při uzavření kupní smlouvy z 22. 4. 1976 existovaly na její straně nápadně nevýhodné podmínky. Odvolací soud totiž poukazoval na to, že žalobkyně obdržela za prodávaný pozemek cenu stanovenou podle tehdy platné oceňovací vyhlášky č. 43/1969 Sb.; při stanovení kupní ceny za pozemek bylo přihlíženo i k porostům na pozemku a k jeho oplocení. Odvolací soud měl za to, že „ani žalobkyně nezpochybňovala správnost stanovení vyhláškové ceny v řízení před soudem prvního stupně“. Odvolací soud byl i toho názoru, že nelze spatřovat nápadně nevýhodné podmínky na straně restituentů v tom, že se tu prodávající zbavují majetku, které by mohl být majetkovou rezervou. Odvolací soud neshledával také opodstatněným tvrzení žalobkyně, že za nápadně nevýhodné podmínky nutno považovat to, že se kupní smlouvou z 22. 4. 1976 „zbavila pozemku v centru města, který by jí při případném prodeji spolu s domem čp. 5 v M. umožňoval dosáhnout lepší kupní ceny“; odvolací soud k tomu uváděl, že „rozloha pozemku, přilehlého k domu podle tehdejších cenových předpisů nemohla zlepšit bonitu domu“. Protože tedy nebylo možné, podle názoru odvolacího soudu, shledat u kupní smlouvy z 22. 4. 1976 ohledně pozemku parc. č. 116/4 v katastrálním území M., kromě tísně na straně prodávající, také i nápadně nevýhodné podmínky prodeje (ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož nestačí jen jedna z obou zákonem stanovených podmínek, tj. tíseň i nápadně nevýhodné podmínky), odvolací soud přikročil k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, který svým výrokem ve věci samé žalobu žalobkyně zamítl, a to jako rozhodnutí věcně správného podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; správným shledal odvolací soud i výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobkyni v řízení zastupovala, dne ´31. 10. 2007 a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 31. 12. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Mělníku, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především poukazovala na to, že v této právní věci došlo už i k vydání rozhodnutí dovolacího soudu z 30. 8.2005 (sp. zn. 28 Cdo 2468/2004 Nejvyššího soudu), a má za to, že v tomto rozhodnutí byly zejména „vymezený právní mantinely dokazování a rozhodování ve smyslu restitučních předpisů“; soudy obou stupňů však v dalším řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z tohoto rozhodnutí, podle názoru dovolatelky, důsledně nevycházely. Dovolatelka vyslovovala i názor, že „soudy obou stupňů v daném případě nerespektovaly dosavadní judikaturu vztahující se k restitucím“.
Dovolatelka zdůrazňovala, že při uplatňování svých restitučních nároků „nemohla očekávat, že jí příslušný orgán nejdříve podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. předmětný pozemek vydal (dohodou z 26. 1. 1993, uzavřenou s Městem Mělník) a následně bude zase svým postupem usilovat o odebrání pozemku, a to bez jakékoli náhrady“; k tomu v daném případě došlo bez ohledu na to, že např. ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR, Pl. ÚS 51/2006, bylo „akcentováno, že Česká republika je právním státem založeným na respektu legality a neváže výkon práva pouze na legalitu formální, ale výklad a použití právních předpisů podřizuje jejich obsahově materiálnímu smyslu“.
Soudy obou stupňů, podle názoru dovolatelky, v daném případě zcela špatně vyhodnotily právní otázku daného případu, v rozporu s principy, vyjádřenými v restitučních zákonech a v rozporu s principem legitimního očekávání spravedlivého rozhodnutí i s principem právní jistoty a principem práv nabytých v dobré víře.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 200/2005 Okresního soudu v Mělníku), ani z dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 20. 9. 2007 (sp. zn. 27 Co 272/2007 Krajského soudu v Praze) právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud v daném případě posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se povinnost vydat věc oprávněné osobě podle tohoto zákona (srov. §3 zákona č. 87/1991 Sb.) vztahuje také na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. vyloženo:
„Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení.
Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska ustanovení §37 občanského zákoníku, jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila.
Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemně plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.“
V tomto případě dovolací soud musel mít na zřeteli i to, že v této právní věci rozhodoval již i dovolací soud, který svým rozsudkem z 30. 8. 2005 (sp. zn. 28 Cdo 2408/2004 Nejvyššího soudu) k dovolání dovolatelky O. D. rozhodl tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze 17. 6. 2004, sp. zn. 27 Co 211/2004, i rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 13. 1. 2004, č. j. 8 C 875/2001-37), který byl vyhlášen v průběhu řízení v této právní věci a jimiž byla žaloba žalobkyně o stanovení povinností uzavřít dohodu o vydání věci pravomocně zamítnuta.
Z právních závěrů dovolacího soudu, k nimž tento soud dospěl v již uvedeném rozsudku z 30. 5. 2005 lze připomenout: „Dovolací soud připouští, že z formálního hlediska došlo v daném případě k aplikaci správných právních ustanovení, ale nemohl přehlédnout, že okolnosti souzeného případu nedovolují pominout úvahu o oprávněnosti použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, nelze přisvědčit jednání, kterým by stát k tíži restituenta profitoval z omylu, k jehož vzniku přispěl (oprávněná osoba neměla důvod uplatnit svůj nárok u soudu v zákonné lhůtě, protože v té době již vedla jednání o mimosoudním vypořádání svého nároku, později úspěšně dokončenému dohodou o vydání věci z 26. 1. 1993). Dovolací soud tu dospěl k závěru, že jsou dány předpoklady pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§243b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu) a vrátil věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení. V dané věci se jeví spravedlivým, aby oprávněná osoba dostala procesní možnost prokázat svůj tvrzený restituční nárok oproti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na základě žaloby uplatněné u prvoinstančního soudu. Možnost nápravy práv žalující strany formou odkazu na eventuální řízení o náhradu škody nelze v rámci rozhodování o restitučním nároku ovšem přijmout“. Dovolací soud v již citovaném rozsudku z 30. 8. 2005 vyslovil i názor, že ze strany žalované (která původně odmítla výzvu žalobkyně o vydání pozemku s tím, že není držitelem pozemku, ale následně iniciovala řízení o neplatnost dohody o vydání věci žalobkyni Městem M. s tím, že je skutečnou povinnou osobou k vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.), došlo vůči žalobkyni k takovému postupu a jednání, zakládajícím objektivní křivdu, takže je tu dána nutnost k posouzení sporu v širších souvislostech restitučních práv žalobkyně. Dovolací soud tedy ve svém rozhodnutí z 30. 8. 2005 zdůrazňoval i to, že „okolnosti souzeného případu nedovolují pominout úvahu o oprávněnosti použít ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku“ při posuzování daného případu.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu nepostupovaly však soudy obou stupňů plně podle právního závěru dovolacího soudu, a to zejména pokud šlo o již citovaný právní závěr dovolacího soudu, že „okolnosti souzeného případu nedovolují pominout úvahu o použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku“ (podle něhož „výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy“).
S tímto právním závěrem dovolacího soudu, vyjádřeným v jeho předchozím rozhodnutí z 30. 8. 2005 (sp. zn. 28 Cdo 2408/2004 Nejvyššího soudu), z něhož dovolací soud nadále vychází, se ovšem soud prvního stupně ani odvolací soud nezabývaly, jmenovitě z toho hlediska, zda tu je na místě pominout nebo nepominout „úvahu o oprávněnosti použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku“ v daném případě. Jestliže totiž dovolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí v daném případě shledal potřebu zvážit v této konkrétní restituční věci aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, nelze pokládat za opodstatněné, že se soudy obou stupňů v dalším průběhu řízení s touto otázkou nevypořádaly a ve svých rozhodnutích k ní nezaujaly žádný závěr. Tento postup neodpovídal ustanovením §243d odst. 1 a §226 odst. 1 občanského soudního řádu o vázanosti soudů obou stupňů právním názorem dovolacího soudu a vedl i k tomu, že řešení právní otázky tohoto restitučního sporu nebylo možné pokládat za plně odpovídající hmotnému právu co do výkladu ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., tak i ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Dovolací soud shledal proto u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a také splnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu.
Přikročil tedy dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, protože toto rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možné pokládat za správné ve smyslu tohoto ustanovení občanského soudního řádu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu a zaměří se (v součinnosti s účastníky řízení ve smyslu ustanovení §6 o. s. ř.) na plné objasnění toho, zda v daném případě je či není na místě aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského soudního řádu v návaznosti na ustanovení §1, §5 a §6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
V novém rozhodnutí rozhodne soud prvního stupně i o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu