ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.929.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 929/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele B. S., a. s., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 11. 9. 2008, sp. zn. 14 Co 292/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 1381/97 (žalobců: 1. J. M., 2. L. R., 3. I. M., a 4. V. M., zastoupených advokátem, proti žalovanému B. S.,a. s., zastoupenému v řízení před soudy obou stupňů advokátem, o určení vlastnictví 7), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 13. 11. 1997, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi z 21. 2. 2006, čj. 8 C 1381/97-134. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že původní žalobce V. M. je vlastníkem pozemků parc. č. 3207/4 (o výměře 1399 m2), parc. č. 3207/8 (o výměře 1771 m2), parc. č. 3207/9 (o výměře 3670 m2), parc. č. 3207/10 (o výměře 264 m2), parc. č. 3207/11 (o výměře 191 m2), parc. č. 3207/13 (o výměře 748 m2), parc. č. 3207/14 (o výměře 83 m2), parc. č. 3207/15 (o výměře 198 m2), parc. č. 3207/21 (o výměře 21 m2), parc. č. 3207/23 (o výměře 392 m2), parc. č. 3207/24 (o výměře 247 m2), parc. č. 3207/27 (o výměře 1511 m2), parc. č. 3207/28 (o výměře 117 m2), parc. č. 3207/34 (o výměře 15 m2) a parc. č. 3207/35 (o výměře 263 m2) v katastrálním území M., zapsaných na listu vlastnictví č. 2840 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště M. a vyznačených na geometrickém plánu z 29. 9. 1997, č. 1264-149/97, kótami 116, 314, 702 a 385 (který byl uveden jako nedílná součást rozsudku soudu prvního stupně). Žalovanému bylo uloženo zaplatit původnímu žalobci V. M. na náhradu nákladů řízení 10.128,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání ze strany žalovaného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 11. 9. 2008, sp. zn. 14 Co 292/2006 (ve znění opravného usnesení z 20. 11. 2008, sp. zn. 14 Co 292/2006), jímž byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že se určuje, že žalobci J. M., L. R., I. M. a V. M. jsou rovnodílnými spoluvlastníky (každý z jedné ideální čtvrtiny pozemků v katastrálním území M.) jak byly uvedeny v rozsudku soudu prvního stupně v upřesněném označení). Výrok o nákladech řízení v rozsudku soudu prvního stupně byl odvolacím soudem změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit uvedeným žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně každému ze žalobců 1.657,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců 4.271,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného B. S., a. s., nebylo ve věci samé shledáno důvodným.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že původní žalobce V. M. i nynější žalobci, jako právní nástupci zemřelého V. M. st., mají naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví k jimi uváděným pozemkům zejména z toho důvodu, že vlastnictví nemovitostí pozemků, žalobci uváděných, je v katastru nemovitostí duplicitně zapsáno i pro jiného vlastníka.
Odvolací soud poukazoval na to, že původní žalobce V. M. nabyl spoluvlastnické právo k pozemkům, uváděným v jeho žalobě, se svou tehdejší manželkou E. M. dne 1. 12. 1948 přídělem, přičemž po úmrtí své manželky se stal výlučným vlastníkem těchto pozemků od 22. 10. 1979. Toto vlastnické právo původního žalobce V. M. nikdy nepozbyl. Původní přidělený pozemek č. PO 155/559 v katastrálním území M. byl později označen parcelním číslem 3207 a pak ještě parcelními čísly 3207/1, 2, 3, a 4, přičemž „tyto pozemkové částice jsou nyní označeny parcelními čísly uvedenými ve výroku rozsudku soudu prvního stupně i ve výroku rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud nepokládal za prokázané v tomto řízení, že by bylo doloženo pozbytí vlastnictví k uvedeným pozemkům v roce 1953 (na základě přikázání pozemků J. z. d. v M.), když bylo naproti tomu zjištěno, že v letech 1956 a 1958 byli přídělci V. a E. M. evidováni jako vlastníci pozemků, o něj jde v tomto řízení, v evidenci nemovitostí a později i v katastru nemovitostí.
Odvolací soud se také ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že ze strany žalovaného nedošlo k vydržení vlastnictví pozemků, o něž jde v tomto řízení, protože „k vydržení nemohlo dojít, jelikož tu nelze započíst držbu právnímu předchůdci žalovaného (V., a. s., anebo V. z., s. p., B.), když tyto státní organizace neužívaly pozemky z pozice vlastníka, ale „správce“ a v dobré víře tu nemohl být ani stát, protože jej zavazovalo rozhodnutí orgánů státní správy o přidělení pozemků M. z 1. 12. 1948. Odvolací soud poukazoval (shodně se soudem prvního stupně) i na to, že „stát nemohl být v dobré víře ani na základě hospodářské smlouvy z roku 1966, kterou svěřil majetek do držby pozemků státní organizace, pokud už před tím jiný státní orgán přidělil tytéž pozemky V. M. a E. M. a není prokázán titul zpětného přechodu vlastnictví k pozemkům na stát“. Nebyla tu tedy, podle názoru soudů obou stupňů, prokázána dobrá víra státu, že před tím nabyl vlastnictví k nemovitostem, o něž jde v tomto řízení. Na straně žalovaného pak neshledaly soudy uplynutí desetileté vydržecí doby do okamžiku, kdy byl žalovaný seznámen s vlastnickým právem žalobce (na základě získání pozemků přídělem v roce 1948) v roce 1997 podáním žaloby v této právní věci.
Odvolací soud neshledal důvodnými ani další námitky žalovaného, že vyhovění požadovanému určení ze strany žalobců brání rozhodnutí o privatizaci nemovitého majetku, o nějž jde v tomto řízení, protože tu nejde v tomto řízení o přezkoumání rozhodnutí o privatizaci (§10 odst. 3 zákona č. 102/1991 Sb.), ani o zásah do rozhodnutí o privatizaci. Odvolací soud nesdílel ani názor žalovaného, že tu šlo ze strany žalobců o obcházení ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), protože tu nejde o vydání věcí podle zákona o půdě, ale o určení vlastnictví při existenci duplicitního zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí.
Odvolací soud posléze neshledal důvodnou ani námitku, týkající se údajné podjatosti na straně soudkyně soudu prvního stupně, která v této věci rozhodovala, když namítané skutečnosti o této tvrzené podjatosti nebyly shledány důvodnými.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správné s formální změnou výroku rozsudku co do označení předmětných pozemků (s odkazem na zápisy v katastru nemovitostí a nikoli na geometrický plán) a co do vymezení spoluvlastnického práva pro čtyři nynější žalobce jako právní nástupce původního žalobce V. M.
Znění výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, změněné odvolacím soudem, bylo odůvodněno poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §149 občanského soudního řádu a na ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného zastupoval v řízení před soudy obou stupňů, dne 15. 10. 2008 a dovolání ze strany žalovaného bylo dne 3. 12. 2008 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Břeclavi, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se akciová společnost B. S. navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel především namítal, že v tomto občanském soudním řízení byla nesprávně posouzena otázka relevantního nabývacího titulu vlastnického práva právního předchůdce žalobců přídělovou listinou, vydanou na základě dekretu č. 28/1945 Sb., když tato listina byla vydána orgánem, který k jejímu vydání nebyl příslušný ke dni uvedenému na přídělové listině jako datum jejího vydání. Lze tedy mít za to, že manželé V. M. a E. M. nikdy řádně vlastnické právo k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, nenabyli. Dovolatel totiž zastává názor, že příslušnost okresních národních výborů k vydávání rozhodnutí o přidělení pozemků byla založena až nařízením vlády č. 122/1951 Sb., o dalších přesunech působnosti a o jiných zjednodušeních veřejné správy (s účinností od 1. 1. 1952), zatím co rozhodnutí o přidělení pozemků M. je v daném případě vydáno údajně 1. 12. 1948 (zn. Zem 843/56 P 2008 Okresního národního výboru v M.); přitom nebylo ještě ani toto datum vydání přídělové listiny v řízení prokázáno a nelze vyloučit (podle čísle 56 na přídělové listině, že byla vydána až v roce 1956); nelze se tu bez dalšího ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že tu „zřejmě došlo ke zpětné dataci zmíněné přídělové listiny“.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázky, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 8 C 1381/97 Okresního soudu v Břeclavi), že by odvolací soud svým rozhodnutím z 11. 9. 2008 (sp. zn. 14 Co 292/2006 Krajského soudu v Brně) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud posuzoval žalobu žalobců v daném případě podle ustanovení §80 písm. c) a §132 občanského soudního řádu a podle ustanovení §134 občanského zákoníku i podle ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb.
K uvedeným otázkám právního posouzení projednávané právní věci měl dovolací soud na zřeteli i některé právní závěry z uveřejněné judikatury soudů:
Tvrzení vydražitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu vydržení doby důvodné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Předmětem dokazování ohledně dobré víry držitele mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení držitele projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře, že mu věc patří (viz č. 45/1986, str. 129, odst. 2, a str. 193, odst. 1 a 2, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze-li určitou věc požadovat za majetek, který je ustanoveními §1 odst. 3, §3 a §47 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, vyloučena z privatizace podle citovaného zákona, nemohla být taková věc podle části druhé a třetí zákona č. 92/1991 Sb. privatizována; přitom je nerozhodné, že byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu (srov. č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze poukázat i na jeden ze závěrů stanoviska pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb., a to v tom směru, že „restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným“. – V daném případě nešlo podle výsledků zjišťování, provedeného v tomto řízení, o majetek získaný státem konfiskacemi, znárodněním či jiným takovým majetkovým opatřením směřujícím k nabytí pozemků státem.
Dovolací soud musel mít na zřeteli i ustanovení §242 odst. 3, věta třetí, občanského soudního řádu, podle něhož lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat v řízení o dovolání jen z důvodů uplatněných v dovolání. V širším rozsahu přezkoumání je to možné jen u dovolání přípustného (srov. §242 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu). Uplatnil-li dovolatel v daném případě jako v podstatě jediný dovolací důvod, že totiž přídělová listina, vydaná na základě dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., byla tu údajně vydána orgánem, který k jejímu vydání nebyl věcně příslušným ke dni uvedenému na přídělové listině jako dni jejího vydání (ale podle názoru dovolatele až od 1. 1. 1952), přičemž dovolatel v dovolání uváděl, že „jiné datum vydání uvedené přídělové listiny nebylo v rámci dokazování v nalézacím řízení prokázáno“, bylo nutné, aby dovolací soud přihlížel k právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů, týkajícím se posuzování v dovoláních uplatňovaných tvrzení o neúplném zjištění skutkového stavu a o vadném hodnocení důkazů soudem. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že vadná nebo neplatná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, zakládají-li některý z dovolacích důvodů, stanovených v občanském soudním řádu, a že dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu).
Vzhledem k těmto uváděným okolnostem nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by dovolání dovolatele byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání stanovení v §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, tj. že by rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, řešilo některou právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě že by odvolací soud řešil některou právní otázku ve svém rozhodnutí v rozporu s hmotným právem.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu