ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1010.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 1010/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci navrhovatele T. B., zastoupeného Mgr. J. K., advokátem, o vyslovení neplatnosti valné hromady společnosti E. H., a. s., zastoupené JUDr. P. T., advokátem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 140/2003, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2007, č. j. 14 Cmo 27/2007–117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit E. H., a. s. na náhradu nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč, do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2006, č. j. 2 Cm 140/2003–88 (ve znění opravného usnesení ze dne 24. října 2006, č. j. 2 Cm 140/2003–100), kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení neplatnosti všech usnesení přijatých na valné hromadě společnosti A. h., a. s. (po změně obchodní firmy E. H., a. s. – dále jen „společnost“), konané dne 30. června 2003.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti, odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), co do důvodů namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrdí též, že odvolací soud věc vyřešil v rozporu s hmotným právem.
Společnost se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a argumentuje ve prospěch jeho správnosti, přičemž namítá, že dovolání není přípustné, když napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Otázky, jež dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu, však napadené usnesení zásadně právně významným nečiní.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
Dovolatel především namítá, že odvolací soud nesplnil povinnosti uplatňovat v nesporném řízení zásadu materiální pravdy, zásadu vyšetřovací a zásadu přímosti, což je v rozporu s ustanovením §200e ve spojení s §120 odst. 2 o. s. ř. a dále to, že bylo porušeno jeho právo na přímé projednání jeho věci v soudním řízení, přičemž soud nesprávně uplatnil princip neúplné apelace poté, co byl účastník zbaven možnosti účastnit se „ústního jednání“ před soudem prvního stupně. Tento postup shledává v rozporu s hmotným právem. V této souvislosti podrobuje kritice postup odvolacího soudu, který dle něj bez dostatečného důvodu a bez přesvědčivého odůvodnění odmítl provést prakticky všechny důkazy včetně jím navržených.
Dovolatelem tvrzené nedostatky by však bylo možno posoudit pouze jako vady řízení dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele, podle níž se odvolací soud při posuzování následků toho, že jemu a dalším akcionářům nebyly na valné hromadě poskytnuty požadované informace, nezabýval konkrétními okolnostmi případu a na těchto okolnostech nezaložil svůj závěr o tom, zda porušení povinnosti nemělo závažné právní následky. Tato námitka postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významná právě a jen pro projednávanou věc. Ani z tohoto důvodu tedy nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Tyto (tvrzené) vady, v nichž nejde o spor o výklad normy procesního práva, nemají judikatorní přesah ani (v rovině právní) zásadní právní význam pro věc samu, a z povahy věci nemohou založit ani rozpor s hmotným právem. Stejný závěr se prosadí i v případě námitky nepředložení speciální plné moci zástupcem akcionáře.
Nepřípadnou pak shledal dovolací soud námitku dovolatele o rozporu napadeného rozhodnutí s rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 3. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 400/2001, když v odkazované věci dovolací soud učinil závěr, že požadovaná informace (údaj o jménu obchodního partnera) byla z hlediska účetní závěrky nevýznamná a mohla mít charakter obchodního tajemství, zatímco v projednávané věci odvolací soud uzavřel, že akcionářům byly požadované informace v rozsahu potřebném ke schválení účetní závěrky poskytnuty.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dovolání přípustné není, proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele odmítl a společnosti vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení §7 písm. g), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 7.500,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 této vyhlášky (advokát společnosti učinil v dovolacím řízení toliko jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku 3.750,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 4.050,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2009
Doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu