ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.106.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 106/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele J. K., za účasti S. b. d. N., o neplatnost vyloučení z družstva, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 193/2001, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. června 2007, č. j. 14 Cmo 512/2006-172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 26. července 2006, č. j. 35 Cm 193/2001-127, jímž Krajský soud v Hradci Králové zamítl „žalobu o neplatnost vyloučení žalobce z řad členů S. b. d. N. za závažné porušování členských povinností, provedené rozhodnutím představenstva žalovaného družstva ze dne 16. listopadu 2000“.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, podle nichž představenstvo S. b. d. N. (dále jen „družstvo“) rozhodlo 15. listopadu 2000 o vyloučení navrhovatele z družstva, neboť přes výstrahu z 18. října 2000 nezjednal nápravu a nepředal veškerou dokumentaci, klíče od „baterkárny a motorkárny“ a nevyklidil osobní věci z „motorkárny“. Rozhodnutí představenstva o vyloučení bylo navrhovateli oznámeno dopisem z 16. listopadu 2000. Proti rozhodnutí představenstva o vyloučení podal navrhovatel odvolání. Dopisem z 23. března 2001 družstvo navrhovateli sdělilo, že o odvolání rozhodne shromáždění delegátů v červnu 2001. Shromáždění delegátů družstva konané 20. června 2001 rozhodlo, že „neschvaluje odvolání žalobce proti jeho vyloučení z družstva“. Toto rozhodnutí bylo navrhovateli oznámeno dopisem z 9. července 2001.
Odvolací soud považoval za správný i závěr, podle něhož navrhovatel nemá právo na vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o jeho vyloučení, neboť toto právo nemá oporu v zákoně, ani ve stanovách družstva. S odkazem na ustanovení §231 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v rozhodném znění, zdůraznil, že navrhovatel měl právo domáhat se vyslovení neplatnosti rozhodnutí shromáždění delegátů, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení. Takový návrh však navrhovatel v řízení neuplatnil, jeho návrh směřoval výslovně proti rozhodnutí představenstva družstva.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), případně na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že v potřebném rozsahu nedošlo k projednání věci samé. Uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně zdůraznil, že se domáhá určení neplatnosti vyloučení z družstva, nikoliv neplatnosti rozhodnutí shromáždění delegátů, které jednak není rozhodnutím o odvolání nýbrž „jakýmsi nesouhlasem“, jednak nenabylo právní moci, a proto „nepřipadá v úvahu možnost podat žalobu na zrušení, ale ani na určení neplatnosti takového paaktu“. Odvolací soud však tyto námitky pominul a potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že mělo být žalováno podle ustanovení §231 odst. 3 obch. zák. (v rozhodném znění) na určení neplatnosti rozhodnutí shromáždění delegátů. Vyjadřuje přesvědčení, že má naléhavý právní zájem na určení právního vztahu a návrh podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. byl oprávněn podat, když ustanovení §231 odst. 3 obch. zák. „nemůže vyloučit, respektive negovat“ jeho právo domáhat se určení neplatnosti vyloučení z družstva podle „obecné právní úpravy“. Za otázku zásadního právního významu proto považuje otázku, zda se lze domáhat v zájmu právní jistoty určení právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., a dále otázku posouzení mezí, v nichž by bylo možno požadovat přezkoumání určitého rozhodnutí orgánu družstva.
Dovolatel namítá, že odvolací soud se nesprávným postupem při projednávání odvolání „dostal do rozporu“ s ustanovením §132 a §157 odst. 2 o. s. ř., a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Družstvo považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde, protože usnesení soudu prvního stupně ze dne 31. ledna 2006, č. j. 35 Cm 193/2001-72, o zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř., jež bylo zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 5. dubna 2006, č. j. 14 Cmo 176/2006-87, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, není rozhodnutím ve věci samé (k tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] pak Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že již v rozsudku uveřejněném pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání. V rozsudku ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2001, podle číslem 61, pak Nejvyšší soud uzavřel, že jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení §231 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Konečně v usnesení ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 1055/2004, Nejvyšší soud dovodil, že žalobou podanou u soudu se nelze úspěšně domáhat určení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva o vyloučení člena z družstva. Skutečnost, že taková žaloba byla podána, není důvodem k zastavení řízení pro nedostatek soudní pravomoci podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř., nýbrž důvodem pro zamítnutí žaloby. Závěr odvolacího soudu je s těmito rozhodnutími v souladu.
Námitkou, že odvolací soud se nesprávným postupem „dostal do rozporu“ s ustanovením §132 a §157 odst. 2 o. s. ř., je uplatňován dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena být nemůže (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, podle číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tedy dovolání přípustné není. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a družstvu podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. prosince 2009
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu