ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1263.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 1263/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Filipa Cilečka ve věci návrhu A. H., zastoupeného Mgr. M. Š., advokátem, o zrušení účasti společníka ve společnosti I. společnosti s ručením omezeným, zastoupené JUDr. J. S., advokátem, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 71/2005, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. října 2006, č. j. 14 Cmo 163/2006-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Navrhovatel je povinen zaplatit I. společnosti s ručením omezeným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.820,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud „ve správném znění“ rozsudek ze dne 23. ledna 2006, č. j. 33 Cm 71/2005-84, jímž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl tak, že zamítl „žalobu o zrušení účasti žalobce ve společnosti I. společnosti s ručením omezeným“ (dále jen „společnost“), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho závěr o nedůvodnosti návrhu na zrušení účasti navrhovatele ve společnosti. Uvedl, že podle ustanovení §148 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) může společník požádat soud o zrušení své účasti, nelze-li na něm spravedlivě požadovat, aby ve společnosti setrval. Poněvadž posouzení, zda taková situace nastala, závisí na okolnostech konkrétního případu, zabýval se otázkou, zda došlo k porušování povinností vůči společníkovi ze strany samotné společnosti nebo ze strany ostatních společníků, ale takovéto porušení neshledal. Považoval za prokázané, že impulsem pro požadavek navrhovatele na zrušení účasti ve společnosti byl jeho odchod do důchodu. Tato skutečnost však důvodem ke zrušení účasti ve společnosti není, byť do určité míry do jeho postavení ve společnosti, v níž všichni společníci dosud byli v pracovním poměru, zasahuje. Zdůraznil, že navrhovatel si musel být vědom toho, že odchodem do důchodu jeho pracovní poměr ke společnosti končí, a tím se jeho vztah ke společnosti kvalitativně změní. Ke zrušení účasti ve společnosti nepostačuje, že mu již účast ve společnosti nepřináší žádné výhody a bude jej jen zatěžovat. Navrhovatel však netvrdil, že by mu jeho stav jakkoli bránil vykonávat práva společníka. Z provedených důkazů je přitom zřejmé, že stěžejní spornou otázkou mezi účastníky je výše vypořádání navrhovatele, resp. cena, za kterou je ochoten svůj podíl převést a na níž se nemohou společníci dohodnout. Ani to není důvodem pro zrušení účasti. Tvrdil-li navrhovatel, že společnost nehospodaří řádně a během sporu se dostala do ztráty, pak z provedených důkazů toto nevyplývá. Odvolací soud uzavřel, že důvody vyžadované ustanovením §148 odst. 1 obch. zák. pro zrušení účasti navrhovatele ve společnosti nenastaly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že právní posouzení soudy nižších stupňů „zbagatelizovalo“ jeho zájem na snahu „dostat se“ ze společnosti po odchodu do starobního důchodu a neschopnost dohodnout se s ostatními společníky. K těmto závěrům dospěl odvolací soud v rozporu s provedenými důkazy a tvrzením navrhovatele, že příčinou sporů mezi společníky nebylo určení ceny jeho obchodního podílu, ale špatné hospodaření společnosti a nedostatečná komunikace mezi navrhovatelem a ostatními společníky.
Má za to, že odvolací soud pochybil, pokud nepřipustil, aby dovolatel v průběhu řízení mohl uvádět a doplňovat svá žalobní tvrzení, když „tato teze popírá koncepci občanského soudního řádu“ a takovéto omezení nevylučuje ani ustanovení §148 obch. zák., které jako jediné mohl odvolací soud na skutková tvrzení navrhovatele aplikovat. Dále namítá, že rozhodl-li odvolací soud (i soud prvního stupně) formou rozsudku, porušil tím ustanovení §200e odst. 3 o. s. ř. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Společnost považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je tak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním, způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výhrady, jimiž dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu za to, že skutková zjištění, ze kterých vycházel, nemají oporu v provedených důkazech. Výhrady co do (ne)úplnosti či (ne)správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládají. Rovněž výhradou (byť důvodnou), že soudy obou stupňů pochybily, pokud ve věci rozhodly rozsudkem, když jde o řízení podle ustanovení §200e o. s. ř., v němž se rozhoduje usnesením, nemůže být přípustnost dovolání založena.
Dovolací námitky, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení věci, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť závěr, že důvody vyžadované ustanovením §148 odst. 1 obch. zák. pro zrušení účasti navrhovatele ve společnosti nenastaly, vychází z konkrétních skutkových okolností projednávané věci, je významný pouze pro tuto věc a postrádá potřebný judikatorní přesah. Přitom právní posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením §148 odst. 1 obch. zák.).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání navrhovatele bylo odmítnuto a společnosti vzniklo právo na náhradu nákladů, jež v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem určené podle §7 písm. g), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006 (dále jen „vyhláška“), ve výši 3.750,- Kč, z paušální náhrady hotových výdajů ve výš 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu, a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 770,- Kč), a celkem činí 4.820,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu