ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.1616.2008.2
sp. zn. 29 Cdo 1616/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce JUDr. M. Š., zastoupeného JUDr. F. Š., advokátem, proti žalovanému E. K., zastoupenému JUDr. M. V., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 94/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2007, č. j. 5 Cmo 472/2007-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 30 Cm 94/2005-97, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 28. června 2005, č. j. 30 Sm 185/2004-48, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 500.000,- Kč s 6% úrokem od 16. listopadu 2000 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.667,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 66.630,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo. V době, kdy byl vydán směnečný platební rozkaz, sice bylo prokázáno, že dědictví, které žalovaný po původním dlužníku ze směnky (výstavci směnky) nabyl, bylo předlužené, tato skutečnost však sama o sobě – v situaci, kdy žalovaný dědictví po zemřelém výstavci směnky neodmítl a je jeho jediným dědicem, přičemž nedošlo ani za podmínek daných ustanovením §471 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) k přenechání předluženého dědictví věřitelům – nemůže přivodit zrušení směnečného platebního rozkazu.
Za novou a pro výsledek řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu tudíž nerozhodnou pak považoval námitku (uplatněnou až v průběhu odvolacího řízení), podle níž pohledávka ze směnky v souladu s ustanovením §470 odst. 1 obč. zák. zanikla, neboť uspokojením pohledávek věřitelů s výhodnějším právem na uspokojení (na základě dohody uzavřené dne 1. prosince 2006) byla cena dědictví vyčerpána. V této souvislosti zdůraznil, že směnečné řízení je ovládáno zásadou koncentrace vyjádřenou v ustanovení §175 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), která spočívá v tom, že při posuzování směnečného platebního rozkazu lze přihlížet jen k těm námitkám, které byly vzneseny ve lhůtě tří dnů od doručení směnečného platebního rozkazu. K námitkám později vzneseným přihlížet nelze, což platí i o (nové) námitce zániku pohledávky ze směnky.
V námitkovém řízení, pokračoval odvolací soud, navíc může soud – se zřetelem k tomu, že se v něm již nerozhoduje přímo o uplatněném nároku na zaplacení směnky, ale jeho předmětem je toliko posouzení, zda směnečný platební rozkaz byl či nebyl vydán právem – přihlížet jen ke skutečnostem nastalým do vydání směnečného platebního rozkazu a z tohoto pohledu se také posuzuje důvodnost námitek. Žalovaným tvrzená dohoda o vypořádání pohledávek věřitelů, uzavřená až po vydání směnečného platebního rozkazu (dokonce až po vydání rozsudku soudu prvního stupně) proto jako účinná procesní obrana v řízení o námitkách uplatněna být nemůže.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009, Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jehož správnost byla dovoláním zpochybněna, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Otázkou, za jakých předpokladů může být v nalézacím řízení úspěšná námitka dědiců (vůči nimž zůstavitelův věřitel uplatňuje pohledávku, kterou měl vůči zůstaviteli), že za zůstavitelovy dluhy odpovídají ve smyslu ustanovení §470 obč. zák. jen do výše ceny nabytého dědictví a že v tomto rozsahu již plnili na úhradu jiných pohledávek zůstavitelových věřitelů, se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 29 Cdo 549/2007 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2007, pod číslem 127), ve kterém formuloval a odůvodnil závěr (od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na nějž v podrobnostech odkazuje), podle kterého nedošlo-li v dědickém řízení ke konvokaci věřitelů (tedy k tomu, že soud ve smyslu ustanovení §175n o. s. ř. vydá na návrh dědiců usnesení, v němž vyzve věřitele, aby mu oznámili své pohledávky ve lhůtě, kterou v usnesení stanoví, a poučí je o tom, že dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky včas neoznámili, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů vyčerpána cena dědictví, kterého dědici nabyli), bude výše zmíněná obrana dědiců úspěšná jen tehdy, prokáží-li, že cena dědictví, které nabyli, byla vyčerpána uspokojením takových pohledávek ostatních věřitelů, které měly výhodnější právo na uspokojení, než pohledávka vymáhaná po dědicích v nalézacím řízení (srov. §175v o. s. ř.).
V soudní praxi je přitom současně ustálen i závěr, podle kterého správnost směnečného platebního rozkazu je nutno posuzovat podle stavu, který zde byl v okamžiku jeho vydání, přičemž skutečnosti, k nimž došlo až po této době, důvodem k jeho zrušení být nemohou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 31/2008 a 104/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Byť byl výše uvedený závěr učiněn ve vztahu k námitce zániku závazku ze směnky (příp. směnkou zajištěné pohledávky) po vydání směnečného platebního rozkazu, plně se uplatní i pro případ, kdy je namítáno, že cena dědictví byla (uspokojením jiných pohledávek věřitelů zůstavitele) vyčerpána a dědic proto již za další zůstavitelovy dluhy podle ustanovení §470 obč. zák. neodpovídá.
Jinými slovy, plnil-li žalovaný jako dědic původního dlužníka na úhradu pohledávek jiných zůstavitelových věřitelů (s výhodnějším právem na uspokojení) až po vydání směnečného platebního rozkazu, nemůže soud v námitkovém řízení při rozhodování o tom, zda ponechá směnečný platební rozkaz v platnosti, k takové skutečnosti (i kdyby poskytnutým plněním byla cena nabytého dědictví vyčerpána) přihlížet. Může jít pouze o důvod pro zastavení (případného) výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat).
Jelikož dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalobci nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 10.300,- Kč, sestávající z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jež podle §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. činí 10.000,- Kč a z náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč.
Rozhodné znění občanského soudního řádu se podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. prosince 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu