ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.164.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 164/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Č. r. – M. f., proti žalovanému Ing. P. S., zastoupenému JUDr. D. Š., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 103/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2004, č. j. 5 Cmo 320/2004 – 101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. října 2003, č. j. 47 Cm 103/2003 – 43, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. dubna 2003, č. j. 60 Sm 6/2003 – 11 a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.), a současně určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že důvod směnky, ze které se žalobkyně domáhá plnění (dále jen „směnka“), je založen směnečnou smlouvou, která je součástí dodatku č. 2 k leasingové smlouvě. Obsahem tohoto dodatku je ještě další smlouva a to úmluva o vyplnění směnky, neboť ta byla vydána jako směnka nevyplněná (blanko směnka). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že podle směnečné smlouvy je zcela zřejmě důvodem směnky zajištění nároků, které náleží podle leasingové smlouvy pronajímateli proti nájemci v případě, že pronajímatel z některého z důvodů smluvených v čl. 4.5 Smluvních podmínek smlouvu vypoví. Tento důvod směnky dle názoru odvolacího soudu nepochybně existuje a je zcela přípustný. Dle názoru odvolacího soudu je nutné, „aby bylo na směnečnou smlouvu nahlíženo v okamžiku jejího vzniku“, tedy z toho pohledu, zda nároky, které v té době byly jen latentní a nemohlo být ani známo zda nastanou okolnosti předvídané uvedeným ustanovením Smluvních podmínek, ani jaká bude případně jejich výše a skladba, bylo přípustné směnkou zajistit. Podle odvolacího soudu z ničeho nevyplývá, že by to možné nebylo. Směnka zajišťovala všechny „tam uvedené nároky“, tedy i nárok tak nepochybný, jakým je právo na dlužné splátky do skončení leasingu. Podle odvolacího soudu nelze existenci důvodu směnky posuzovat až následně podle toho, jak se vztahy účastníků vyvinou. Pak již může jít jen o to, zda má skutečně pronajímatel právo na všechno, co prostřednictvím zajišťovací směnky požaduje uhradit.
Z konečného vyúčtování odvolací soud zjistil, že neuhrazeny zůstaly právě jen nároky na splátky v době skončení leasingu ještě nesplatné. To však je jen shoda okolností, mohly být neuhrazeny i jakékoliv jiné nároky, s nimiž čl. 4.5 Smluvních podmínek počítá. Co se týká této části nároků pronajímatele na budoucí splátky, jde svou podstatou o náhradu škody. Nepochybně nájemce proti těmto splátkám žádné užívací právo k předmětu leasingu nevykonával a neměl z toho žádný prospěch. Nicméně pronajímatel musel do pořízení předmětu leasingu investoval svůj kapitál (lhostejno, zda získaný z vlastních zdrojů nebo třeba u úvěru) a tento se mu nevrací a dále samozřejmě zcela právem očekává, že se mu tato investice také zhodnotí. Uchází mu zisk. To by předčasným skončením leasingu, zde jasně pro okolnosti na straně žalovaného, ztratil. Dohoda o náhradě i nesplatných splátek v tomto případě jest dohodou, která paušalizuje výši škody a to, jak rozvedeno shora, i ušlého zisku. Taková dohoda je možná, když ustanovení o výši škody, tj. §379 až §381 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jsou jen dispozitivní povahy. Jako každá paušalizace nároků, tak i paušalizace náhrady škody vždy znamená, že smluvené plnění se pravidla odchyluje od reálných okolností, tj. jednou může „vydělat“ poškozený, jindy škůdce. Jde o okolnosti, které při uzavírání dohody lze jen těžko přesně předvídat.
K námitce odvolatele, že by nemělo být možné obcházet prostřednictvím směnky ustanovení §301 obch. zák. ani dosáhnout jejím prostřednictvím výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud uvedl, že funkci paušalizované náhrady škody zpravidla také plní smluvní pokuta. Dokonce celý tento právní institut původně vznikl právě za účelem paušalizace náhrady škody. Dodnes se tato úhradová funkce smluvní pokuty projevuje v četných ustanoveních mimo jiné také v §301 obch. zák., když soud nemůže snížit smluvní pokutu pod výši vzniklé nebo očekávané škody. Dnes ovšem plní smluvní pokuta i funkce jiné a není s náhradou škody vždy tak bezprostředně spjata. I když lze otázku paušalizace řešit i cestou dohody o smluvní pokutě, neznamená to na druhou stranu, že každá dohoda o paušalizované škodě je nutně dohodou o smluvní pokutě. Taková vůle účastníků by se musela z uzavřené dohody jasně podávat. Ostatně i zákon někdy s paušalizací náhrady škody počítá, aniž by opouštěl institut náhrady škody (např. §381 obch. zák.). V tomto případě nelze dle názoru odvolacího soudu ze smlouvy ani ze smluvních podmínek takovou vůli účastníků dovodit. Naopak čl. 5 Smluvních podmínek, kde se zvláště upravují smluvní pokuty, ukazuje, že účastníci to na mysli vůbec neměli. Směnka tedy má existující a přípustný důvod.
Dále pak odvolací soud dovodil, že nárok na smluvní pokutu není předmětem směnečného řízení a že tedy použití §301 obch. zák. je ve směnečných věcech vyloučeno.
Co se dohody o vyplnění týká, ta podle odvolacího soudu vymezuje jednoznačně, které doložky mají být do směnky doplňovány. Stanoví jasně, za jakých okolností se má směnka vyplnit, to znamená, dojde-li ke zmíněné výpovědi. Výše směnečné sumy má odrážet všechny vzniklé a ve dvacetidenní lhůtě neuhrazené nároky z důvodu předčasného skončení leasingu. Jasně stanoví také, jak se ve směnce určí splatnost. Okamžik výzvy k zaplacení, od něhož běží lhůta dvaceti dnů, nemůže být jiným okamžikem, než je okamžik, kdy výzva dojde povinnému, to je zde žalovanému, když výzva k zaplacení jako každý projev vůle jedné strany, aby měl právní následky, musí dojít druhé straně. Z uvedených důvodů shledal odvolací soud dohodu o vyplnění směnky zcela určitou.
Konečně k otázce výše doplněné směnečné sumy, již shledává odvolatel nesprávnou s ohledem na „rozpory ohledně tržní ceny předmětu leasingu při jeho skončení“, odvolací soud uzavřel, že smlouva ani obchodní podmínky okolnost, zda vůbec, a případně kolik, by se mělo z důvodu prodeje předmětu leasingu odečíst, neuvádějí. Přitom Smluvní podmínky v jiných souvislostech „zohlednění“ přijatých částek uvažují, třeba v čl. 3.3 v souvislosti s pojistnými událostmi. Je však třeba si povšimnout, že zde (při pojistných událostech) se neuvažuje se žádnou paušalizací. Naproti tomu v případě výpovědi, jsou nároky pronajímatele značně paušalizovány. Rezignuje-li paušalizace předem vědomě na skutečné poměry, jak se v budoucnu vyvinou, odpovídá logice věci, že nepočítá ani s reálnými výnosy z případného zpeněžení předmětu leasingu, i kdyby bylo možné. Závěr soudu prvního stupně, že nárok na odečet výnosu prodeje předmětu leasingu není ve smlouvě upraven shledal odvolací soud odpovídajícím nejen výkladu smluvního textu jen úzce jazykovému, ale i logickému. K tomu poznamenal, že není vůbec jasné, jaký prospěch by žalobkyně měla z prodeje předmětu leasingu pod cenou. Rozumnému postupu naopak odpovídá prodej za cenu co možná nejvyšší, a to zdaleka nikoliv jen s ohledem na nájemce, ale zejména proto, aby se pronajímatel dostal k co největším penězům co nejdříve, když ve vztahu k dobytnosti žalovaného nemohl si přece již při skončení leasingu činit žádné přemrštěné naděje. Nikdy však nelze naproti tomu vyloučit neobratnost při prodeji. To vše však není, jak plyne z výše uvedeného, podstatné. Podle odvolacího soudu byla směnka vyplněna v souladu s úmluvou o vyplnění.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá nesprávné právní posouzení; specifikuje tedy dovolací důvod, jež je podřaditelný pod §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel tvrdí, že odvolací soud nesprávně aplikoval na zjištěný skutkový stav právní normy a dospěl tak k k chybnému závěru, že:
- směnka má existující a přípustný důvod, resp. že žalovaným vznesené kauzální námitky (námitka nepřípustné kauzy, námitka neexistující kauzy a v nich implicitně obsažené námitky) nejsou opodstatněné, a že
- výkon zajištěného práva uplatněním zajišťovací směnky není v posuzovaném případě (minimálně částečně) výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, případně v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel především v tom, že odvolací soud nepovažoval čl. 4.5.4 všeobecných smluvních podmínek, resp. ustanovení čl. 4.5.4 písm. b), za dohodu odporující dobrým mravům a zákonu, jak namítá dovolatel, a tudíž jím vznesené námitky nepřípustnosti a neexistence směnky odmítl. Nesprávné právní posouzení dále spatřuje i v tom, že odvolací soud nekvalifikoval smluvní ujednání podle čl. 4.5.4 písm. b) smluvních podmínek jako ujednání o smluvní pokutě a vyloučil ve směnečném řízení postup dle ustanovení §301 obch. zák.
Dovolatel namítá, že bylo povinností soudu zvážit snížení smluvní pokuty dle ustanovení §301 obch. zák., neboť v posuzovaném případě je zajištěným závazkem závazek zaplatit smluvní pokutu. Argumentuje tím, že námitka nepřiměřenosti smluvní pokuty, která je dle konstantní judikatury přípustná i ve směnečných věcech, je nepochybně implicitně obsažena v námitce rozporu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy, jež jednoznačně plyne z odůvodnění námitky nepřípustné kauzy směnky, jež byla řádně a včas namítnuta.
Otázky zásadního právního významu tak dovolatel spatřuje v posouzení:
- zda stanovení povinnosti leasingového nájemce uhradit pro případ předčasného ukončení smlouvy ze strany leasingového pronajímatele nesplatné splátky (tj. splátky, k nimž leasingový nájemce není vzhledem ukončení smluvního vztahu povinen), pokud je současně povinen vydat pronajímateli předmět leasingu zpět, uhradit pronajímateli veškerou škodu, jež mu předčasným ukončením smlouvy vznikne (včetně nákladů za další prodej odebraného předmětu leasingu), zaplatit leasingovému pronajímateli veškeré sjednané sankce, to vše při neexistenci právní povinnosti leasingového pronajímatele odečíst od závazku leasingového nájemce částku, jež odpovídá obvyklé prodejní ceně odebraného předmětu leasingu v následném (dalším) prodeji, je či není v souladu s dobrými mravy,
- zda ujednání o povinnosti uhradit pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy ze strany leasingového pronajímatele pro porušení specifikovaných povinností leasingového nájemce určitou peněžní částku, mechanismus jejíhož výpočtu smlouva stanoví, je či není smluvní pokutou,
- zda soud je v případě, kdy je předmětem řízení smluvní pokuta, která je nepřiměřeně vysoká ve smyslu ustanovení §301 obch. zák., povinen smluvní pokutu snížit jen k návrhu účastníka řízení,
- zda kauzální námitka tzv. nepřiměřenosti smluvní pokuty, která je dle konstantní judikatury ve směnečném řízení přípustná, je či není implicitně obsažena v námitce rozporu smluvní pokuty s dobrými mravy,
- zda posouzení právní otázky přípustnosti kauzální námitky tzv. nepřiměřenosti smluvní pokuty odvolacím soudem v rozporu s konstantní judikaturou vyšších soudů je či není správné.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o výklad leasingové a směnečné smlouvy a dohody o vyplnění směnky ve vztahu ke způsobu vyplnění směnky a k závěru, že sjednaná sankce nebyla smluvní pokutou (a navazující předestřené otázky, vycházející z toho, že smluvní pokuta sjednána byla), postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Pokud pak jde o otázku, zda je soud povinen v případě, kdy je předmětem řízení smluvní pokuta, která je nepřiměřeně vysoká ve smyslu ustanovení §301 obch. zák., smluvní pokutu snížit jen k návrhu účastníka řízení, nelze ji hodnotit jako zásadně právně významnou, neboť na ni odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu