ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2031.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2031/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. O. K., , jako správce konkursní podstaty úpadkyně C.spol. s r.o. „v likvidaci“, , zastoupeného JUDr. R. K., advokátem, , proti žalovanému JUDr. P. T., advokátu, , jako správci konkursní podstaty úpadkyně C., s. r. o., , o vyloučení výtěžku zpeněžení 5.500.000,- Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 Cm 57/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 15 Cmo 136/2006-136, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 7. prosince 2005, č. j. 46 Cm 57/2002-119, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu, kterou se žalobce Ing. V. K., jako správce konkursní podstaty úpadkyně C., spol. s r.o. „v likvidaci“ (dále též jen „první úpadkyně“) domáhal vůči žalovanému JUDr. P. T., jako správci konkursní podstaty úpadkyněC., s. r. o. (dále též jen „druhá úpadkyně“) vyloučení výtěžku zpeněžení označených nemovitostí ve výši 5.500.000,- Kč ze soupisu majetku konkursní podstaty druhé úpadkyně a jejího vyplacení do konkursní podstaty první úpadkyně.
Soud poukázal na to, že předmětem vylučovací žaloby byly původně nemovitosti, jež byly v průběhu sporu zpeněženy. Ani po změně žalobního „petitu“ do podoby, o které rozhodl, však žalobu neměl za důvodnou.
Uzavřel, že žalobcovo tvrzení (o tom, že pozdější druhá úpadkyně nezaplatila pozdější první úpadkyni kupní cenu za nemovitosti ve výši 42 milionů Kč) bylo vyvráceno listinou předloženou žalovaným, podle které byla částka odpovídající kupní ceně 8. listopadu 1993 převedena z účtu pozdější druhé úpadkyně na účet pozdější první úpadkyně.
Podle soudu by žalobu bylo možné zamítnout též proto, že platný text zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), umožňuje vést pouze spor o věc či právo zapsané do konkursní podstaty a zpeněžením se souhlasem soudu důvod sporu odpadl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud sice neměl za správný názor, že zpeněžením nemovitostí odpadl právní důvod sporu, souhlasil však se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k úhradě kupní ceny.
Ujednání v kupní smlouvě ze dne 20. října 1993, podle kterého kupní cena měla být uhrazena na účet věřitele prodávající (K. č. t. - dále též jen „KČT“), lze dle odvolacího soudu považovat za smlouvu ve prospěch třetí osoby ve smyslu §50 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Dokud třetí osoba (KČT) s tímto ujednáním neprojevila souhlas, platilo jen mezi účastníky a právo na plnění (na zaplacení kupní ceny) náleželo pozdější první úpadkyni (rozsudek hovoří nepřesně o „žalobci“). Jestliže pozdější druhá úpadkyně (rozsudek hovoří nepřesně o „žalovaném“) zaplatila kupní cenu na účet pozdější první úpadkyně, plnila svou povinnost z kupní smlouvy a povinnost zaplatit kupní cenu splnila.
Totéž by platilo, i kdyby uvedené ujednání bylo posouzeno podle §534 obč. zák. (jak prosazuje žalobce), pokračoval odvolací soud. Z takového ujednání totiž věřiteli přímé právo na plnění nevznikne. Jestliže pozdější první úpadkyně přes uvedené ujednání kupní cenu od pozdější druhé úpadkyně přijala a dále s ní disponovala (tak, že sama – byť jen částečně - svému věřiteli /KČT/ plnila), pak pozdější druhá úpadkyně splnila povinnost zaplatit kupní cenu.
Nebyl-li KČT účastníkem kupní smlouvy, ani neprojevil souhlas s označeným ujednáním, pak jde o ujednání o místě plnění. To, že pozdější druhá úpadkyně sjednané místo plnění nedodržela, pozdější první úpadkyně akceptovala tím, že plnění přijala. Kupní cena tak byla řádně uhrazena a žalobce neměl důvod odstoupit od kupní smlouvy dle §14 odst. 2 ZKV, v rozhodném znění, pro nezaplacení kupní ceny.
Po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu původní žalobce Ing. Vladimír Komeda zemřel (8. ledna 2007) a novým správcem konkursní podstaty první úpadkyně byl ustanoven (11. ledna 2007) Ing. O. K., kterému byl rozsudek jako novému žalobci také doručen.
Nový žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, namítaje, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení těchto otázek:
1/ Je splněn závazek uhradit kupní cenu, jestliže kupující v rozporu se smlouvou o koupi nemovitostí (podle níž byl proveden vklad vlastnického práva pro kupující do katastru nemovitostí) nezaplatil kupní cenu na účet třetí osoby - věřitele prodávající, ale zaplatil ji přímo prodávající, která kupní cenu přijala a třetí osobě následně poskytla jen část z této kupní ceny, ačkoliv v kupní smlouvě bylo výslovně dohodnuto, že vzájemné závazky prodávající a kupující budou plně vyrovnány splněním tohoto závazku?
2/ Je ujednání o způsobu splnění závazku popsané v otázce č. 1/ smlouvou ve prospěch třetí osoby podle §50 obč. zák. nebo jde o převzetí povinnosti k plnění, kterou má prodávající vůči svému věřiteli - kupující podle §534 obč. zák.?
3/ Je ujednání popsané v otázce č. 1/ ujednáním o místě plnění, jehož porušení pozbylo právního významu, neboť bylo akceptováno prodávající tím, že přijala kupní cenu? A lze takovou akceptaci porušení smlouvy kupujícím vykládat tak, že vlastně došlo ke splnění smlouvy, ačkoliv mezi prodávající a kupující nebyla uzavřena dohoda o narovnání?
4/ Je správce konkursní podstaty prodávající oprávněn odstoupit od kupní smlouvy podle §14 odst. 2 ZKV (nyní §14 odst. 4 ZKV) za situace, kdy kupující v rozporu s kupní smlouvou zaplatila celou kupní cenu prodávající, ač ji měla zaplatit třetí osobě, v kupní smlouvě určené?
V rovině uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel uvádí, že zmíněné ujednání není smlouvou ve prospěch třetí osoby, nýbrž ujednáním ve smyslu §534 obč. zák.
Tím, že pozdější druhá úpadkyně uhradila kupní cenu na účet prodávající, nesplnila povinnost uhradit kupní cenu na účet KČT a splnit tak závazek, který vůči KČT měla prodávající. Odvolací soud tak uvedené ujednání vyložil v rozporu s právní zásadou, že smlouvy se mají dodržovat, vyjádřenou v ustanovení §559 obč. zák., tedy v rozporu s hmotným právem a původní žalobce tak měl právo odstoupit od smlouvy dle §14 odst. 2 ZKV (dnes §14 odst. 4 ZKV), což také učinil.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho včasnost, nadto má napadené rozhodnutí za správné, zdůrazňuje, že prodávající nic nebránilo použít celou částku k úhradě svého závazku vůči KČT a navrhuje dovolání zamítnout.
Dovolání, jež může být přípustné jen podle 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř., když mu na rozdíl od dovolatele nepřisuzuje ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Odvolací soud se věcí zabýval i z pohledu ustanovení §534 obč. zák., přičemž jeho závěry (pro dovolatele nepříznivé) jsou v daném ohledu plně v souladu s jednoznačnou dikcí označeného ustanovení (jeho věty druhé), jež speciálního výkladu nezasluhuje.
Závěr, podle kterého věřitel, který s dlužníkem dohodne, že peněžitý dluh bude splněn jinak než k jeho rukám nebo na jeho účet (srov. §567 obč. zák.), konkrétně na účet jiné osoby (osoby jeho věřitele) a poté plnění adresované k jeho rukám nebo na jeho účet přesto přijme, již nemůže namítat, že dluh nebyl v rozsahu plnění, které převzal (a nevrátil), splněn (§559 obč. zák.), je pak závěrem triviálním, k jehož přezkoumání opět není důvod připustit dovolání.
Z pohledu obecného očekávání toho, co lze i bez znalostí konkrétních právních pravidel pokládat za správné a spravedlivé, se naopak jeví jako zřejmě nemravná představa, že věřitel, který v situaci popsané v předchozím odstavci odpovídající peněžitou částku od svého dlužníka přijme a použije ji pro svou potřebu, ji bude moci po dlužníku znovu vymáhat.
Důvod připustit dovolání pro zodpovězení otázek formulovaných dovolatelem nemá Nejvyšší soud také proto, že na otázku č. 4/ již odpověděl - a to způsobem, který činí vylučovací žalobu nedůvodnou - v rozsudku uveřejněném pod číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V něm vysvětlil, že možnost odstoupit od vzájemně podmíněné smlouvy podle §14 odst. 4 ZKV (v dané věci §14 odst. 2 ZKV, v rozhodném znění) mají účastníci této smlouvy jen za předpokladu, že ke dni prohlášení konkursu na majetek účastníka takovou smlouvu dosud vůbec nebo zčásti nesplnily obě smluvní strany. Jinak řečeno, jestliže (jak formulací otázky č. 1/ potvrzuje i sám dovolatel) prodávající (pozdější první úpadkyně) svůj závazek z kupní smlouvy zcela splnila (tím, že umožnila vklad vlastnického práva k nemovitostem podle této smlouvy do katastru nemovitostí), pak jí právo odstoupit od kupní smlouvy pro neuhrazení kupní ceny podle §14 odst. 2 ZKV (v rozhodném znění) nenáleželo, bez zřetele k tomu, zda kupující (pozdější druhá úpadkyně) splnila svůj závazek uhradit kupní cenu.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že dovolání bylo odmítnuto a tím, že u žalovaného žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu