ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2078.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2078/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně D. s. r. o., proti žalované P. P., a. s., zastoupené JUDr. T. S., advokátem, o zaplacení 320.931,27 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 42 Cm 144/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. ledna 2007, č. j. 3 Cmo 282/2006 - 129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna uhradit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
12.257,- Kč do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem „změnil“ odvolací soud rozsudek ze dne 31. března 2006, č. j. 42 Cm 144/2000 – 91, kterým Krajský soud v Plzni zamítl žalobu o zaplacení 320.931,27 Kč s úrokem z prodlení na náhradu škody, vzniklé z chybně stanovené ceny při veřejném návrhu na odkup akcií tak, že ve výroku specifikoval požadované plnění. (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud poté, co připustil rozšíření žaloby o požadovaný úrok z prodlení, přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. V odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že pokud tvrzení žalobkyně směřovala k tomu, že žalovaná porušila zákonnou povinnost a v důsledku tohoto porušení vznikla žalobkyni majetková újma v rozsahu uplatněného nároku, pak soud prvního stupně správně uplatněný nárok hodnotil jako náhradu škody a zabýval se tím, zda jsou splněny zákonné předpoklady, za kterých by bylo možno žalovanou k náhradě škody zavázat. I odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, shledal, že v daném případě odpovědnost žalované za žalobkyní tvrzenou škodu dovodit nelze.
Pozdější tvrzení žalobkyně, že se vlastně domáhá doplatku ceny odkupovaných akcií, odvolací soud nepovažoval za změnu skutkových tvrzení, a tedy ani za „kvalitativní změnu“ žaloby, o které by bylo třeba v řízení před soudem prvního stupně rozhodnout. Všechny rozhodující skutečnosti, včetně orientačního propočtu průměrné ceny akcií, ze kterého při stanovení výše uplatněného nároku žalobkyně vycházela, jsou obsaženy v žalobě a jejích přílohách. Žalobkyně reagovala na veřejný návrh žalované na odkup akcií společnosti P. R., a. s. a 10. února 2000 v obchodním místě společnosti R.-S.a. s. podala obchodní příkaz k přímému prodeji 99 kusů uvedených akcií za stanovenou cenu 3.854,10 Kč za jednu akcii. Pokyn byl uspokojen dne 11. února 2000, čímž došlo k uzavření smlouvy. Tuto smlouvu, která byla konzumována převodem akcií na straně jedné a převodem jejich ceny na straně druhé, žalobkyně nijak nezpochybňovala. Cena za jednu akcii byla stanovena Střediskem cenných papírů a žalobkyně se neobrátila na Komisi pro cenné papíry jako orgán státního dozoru. Z tohoto pohledu nemůže obstát ani její pozdější tvrzení, že cena navržená žalovanou, kterou žalobkyně bez výhrad akceptovala a přijala, není cenou odpovídající.
Oporou pro tvrzení žalobkyně, ať již z titulu náhrady škody, nebo z titulu doplatku ceny – pokračoval odvolací soud – nemůže být odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Odo 342/2001 ze dne 15. května 2002, neboť na způsob výpočtu váženého průměru cen Střediskem cenných papírů nemá vliv vzájemný vztah účastníků uskutečněných obchodů s cennými papíry. Žalobkyně dovozovala, že do výpočtu váženého průměru neměl být zahrnut obchod uskutečněný v období uplynulých šesti měsíců mezi osobou ovládající a ovládanou. Takovou otázkou se však citované rozhodnutí nezabývalo, když předmětem sporu zde byl obsah pojmu „obchody uskutečněné na veřejných trzích“. Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že obchodem uskutečněným na veřejném trhu může být pouze takový obchod, který byl uzavřen na veřejném trhu na základě anonymní nabídky a poptávky. Z toho pak dle odvolacího soudu vyplývá i to, které obchody mají být zahrnuty do váženého průměru cen dle ustanovení §183c odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Uvedené definici však neodpovídá obchod s akciemi P. R., a. s. při kterém bylo dosaženo ceny 7.250,- Kč za akcii a který žalobkyně považuje pro stanovení odpovídající ceny za rozhodující. I v tomto případě šlo o přímý obchod v rámci R.-S., a. s., který by podle uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu do váženého průměru cen zahrnut být neměl. Pak by ovšem cena akcií žalobkyně nemohla jakkoli přesáhnout cenu, za kterou byly akcie žalobkyně skutečně prodány žalované.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Závěry odvolacího soudu považuje za nesprávné, přičemž namítá, že nárok žalobkyně se opírá o ustanovení §183c odst. 5 obch. zák., které dává akcionářům právo obrátit se přímo na soud s návrhem na doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou. Povinnost obracet se před tím ve správním řízení na Komisi pro cenné papíry (nyní Českou národní banku) není založena, pokud by takový výklad byl připuštěn, pak by znění §183c obch. zák. postrádalo význam. Stejně tak má dovolatelka za to, že neexistuje žádná zákonem upravená fikce správnosti ceny vypočtené Střediskem cenných papírů, protože pak by rovněž ustanovení §183c odst. 5 obch. zák. postrádalo smysl.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s aplikací rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 342/2001 na daný případ; názor, že „obchodem uskutečněným na veřejném trhu může být pouze takový obchod, který byl uzavřen na veřejném trhu na základě anonymní nabídky a poptávky“, nelze absolutizovat a nelze nepřihlížet ani k dalším částem rozhodnutí, v němž se uvádí, že účelem posouzení by mělo být vyloučení zkreslených cen. Má za to, že je nesprávné činit cenu akcií závislou na hodnotě pouze zanedbatelného zlomku uskutečněných převodů.
Podle dovolatelky lze při posuzování toho, která cena je zkreslená, vycházet z toho, že společnost B. H. L. při prodeji akcií P. R., a. s. jakožto tehdejší vlastník „S. p.“, byla konkurentem jiného akcionáře P. R., a. s. a to společnosti Č. p., a. s. Obě společnosti soutěžily o ovládnutí P. R., a. s. a cena vyjednávaná mezi nimi byla cenou sjednávanou mezi na sobě nezávislými obchodníky a za jejich plné informovanosti. Z toho dovolatelka usuzuje, že cena mezi nimi sjednaná byla nezkreslená. Naproti tomu v druhém případě cena sjednaná mezi „I. F.“ a společností Č. p., a. s. byla sjednána mezi společnostmi v rámci jedné skupiny. Je obecně známé – pokračuje dovolatelka – že převody v rámci skupiny nepodléhají testu tržního vyjednávání, ale jsou tvořeny rozhodnutím (příkazem) v rámci skupiny. Propojení „I. F.“ a Č. p., a. s. v průběhu řízení žalovaná strana nepopřela a dle názoru dovolatelky vyplývá jasně i z výpisů obchodního rejstříku. Ceny sjednané v obou případech se přitom liší o více než 300 %, přičemž oba převody byly realizovány v průběhu jednoho měsíce. Dovolatelka vyslovuje přesvědčení, že jeden z převodů musel být zkreslen, přičemž s největší pravděpodobností to byl obchod mezi spřízněnými osobami („I. F.“ a Č. p., a. s.).
Teleologickému výkladu zákona podle dovolatelky odpovídá, aby do množiny obchodů, z nichž má být v daném případě zjištěna cena pro účely §183c odst. 5 obch. zák., nebyla započtena cena zjištěná z převodu mezi „I. F.“ a Č. p., a. s. Smyslem tohoto ustanovení je ochránit menšinu před zneužitím ze strany většiny, a jestliže společnosti patřící do skupiny většinového akcionáře manipulovaly s cenou, došlo též ke zneužití práva většinou a k jednání v rozporu s dobrými mravy, jehož důsledkem je poškození práv menšiny.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání podrobně argumentuje ve prospěch správnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Závěr dovolatelky, že objektivním kritériem pro stanovení ceny za povinný odkup akcií je cena z přímé smlouvy o převodu akcií mezi dvěma konkurenty a nikoli cena z anonymních obchodů uskutečněných na veřejných trzích, považuje za nesprávný. Pro určení tohoto kritéria nemůže být rozhodný objem obchodů uskutečněných na veřejných trzích, ale skutečnost, zda takovéto obchody byly vůbec realizovány. Pro hodnocení těchto obchodů tak není podstatný vztah mezi prodávajícím a kupujícím, ale způsob jeho provedení, tj. zda je adresný nebo anonymní. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam jde zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně. Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem, má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Ustanovení čl. VIII. bodu 8. (přechodná ustanovení) zákona č. 370/2000 Sb., který novelizoval ustanovení §183c obch. zák., určuje, že byl-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona učiněn veřejný návrh smlouvy o koupi akcií, postupuje se podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že žalovaná učinila veřejný návrh smlouvy o koupi akcií před 1. lednem 2001, soudy obou stupňů postupovaly správně, když věc posoudily podle právní úpravy účinné před 1. lednem 2001 a dovolatelka se mýlí, odvolává-li se na ustanovení §183c odst. 5 obch. zák. které bylo do obchodního zákoníku začleněno až zákonem č. 370/2000 Sb.
I když dovolatelka v dovolání výslovně neformuluje otázku zásadního právního významu, z jeho odůvodnění plyne, že se domáhá přezkumu napadeného rozhodnutí ohledně otázky, z jakých cen se počítá „průměr cen, které byly uveřejněny z obchodů uskutečněných na veřejných trzích v době šesti měsíců přede dnem, kdy vznikla povinnost učinit veřejný návrh smlouvy“ podle ustanovení §183c odst. 3 obch. zák.
Otázku, z jakých cen se počítá průměr cen, které byly uveřejněny z obchodů uskutečněných na veřejných trzích podle ustanovení §183c odst. 3 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, však již Nejvyšší soud vyřešil v rozhodnutí ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 342/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročník 2002, pod číslem 113, ve kterém uzavřel, že obchodem uskutečněným na veřejném trhu může být pouze takový obchod, který byl uzavřen na veřejném trhu na základě anonymní nabídky a poptávky. Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
K námitce dovolatelky, že v projednávané věci nelze využít pro stanovení ceny pouze ceny z anonymních obchodů, neboť nejsou, pro malý objem těchto obchodů, dostatečně reprezentativní, a proto je třeba použít i ceny z přímého obchodu uskutečněného mezi konkurujícími si společnostmi, Nejvyšší soud konstatuje, že i touto otázkou se v citovaném rozhodnutí zabýval. Uzavřel, že při obchodech uskutečněných na základě smlouvy uzavírané přímou dohodou mezi prodávajícím a kupujícím, tedy jinak než na základě anonymní nabídky a poptávky prostřednictvím veřejných trhů, je zcela na vůli účastníků smlouvy, jakou kupní cenu mezi sebou dohodnou. Chybí zde tedy objektivizující prvek konkurence více nabídek a poptávek těchže cenných papírů. Je sice pravdou, že v některých případech přímých obchodů, zejména v případech, kdy se prodává větší množství akcií umožňujících dosažení významného postavení ve společnosti, je sjednaná cena za akcii vyšší, než cena, za kterou se akcie prodávají na veřejných trzích. Tím však nedochází k poškození akcionářů, neboť takové ceny by za své akcie na veřejných trzích nedosáhli a účelem ustanovení §183 odst. 3 obch. zák. je zajistit jim možnost prodeje akcií za cenu stanovenou objektivně, nikoli s přihlédnutím ke zvláštním výhodám, které nabytí většího množství akcií přináší nabyvateli.
Z uvedeného vyplývá, že podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalované náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5 ve výši 10.000,- Kč a §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. března 2009
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu