ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2130.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2130/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Č. o.b., a. s., zastoupené JUDr. P. B., advokátem proti žalované F. a. s., zastoupené Mgr. M. Ř., advokátem o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 148/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. ledna 2007, č. j. 9 Cmo 272/2006 – 175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 2006, č. j. 34 Cm 148/2005 – 137, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 10. října 2005, č. j. Sm 222/2001 – 86 (výrok I.) a žalované uložil nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud – s odkazem na pravidla neúplné apelace, jimiž se řídí přezkoumávání rozhodnutí ve směnečném řízení po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. – v odůvodnění rozhodnutí zejména uvedl, že v projednávané věci uplatňuje právo ze směnky její původní majitel, tedy ten, v jehož prospěch byla směnka směnečníkem akceptována. V takovém případě, zcela v intencích čl. I §10 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), náleží žalovanému (dlužníku ze směnky) námitka nedodržení ujednání o vyplňovacím právu k blankosměnce předané žalobkyni. Tato námitka náleží tudíž i rukojmímu, byť by nebyl osobou oprávněnou k vyplnění směnky ani osobou oprávněnou k udělení vyplňovacího práva.
Pouhé tvrzení žalované, o vyplnění směnky v rozporu s vyplňovacím oprávněním však nepostačuje. Své povinnosti ze směnky by se mohla ubránit pouze prokázanou námitkou, že žalobkyně směnku vyplnila v rozporu s dohodou o udělení vyplňovacího oprávnění. „Žalovaná – rukojmí ze směnky – zdůrazněním na jedné straně toho, že směnka nebyla jako neúplná vystavena záměrně a dovolávající se na straně druhé doplnění směnky v rozporu s dohodou, nezpochybnila dle názoru odvolacího soudu skutečnost, že směnka byla při jejím vystavení blankosměnkou. Tvrdí-li žalovaná, že byla porušena smlouva o udělení vyplňovacího práva a na druhé straně, že není doloženo vyplňovaní prohlášení, nelze dovodit, že namítá v intencích §10 směnečného zákona.“ Námitku o porušení vyplňovacího práva neshledal odvolací soud prokázanou a uzavřel, že je naopak „zcela tvrzením o neprokázání vyplňovacího práva zcela eliminována“.
Stejně tak shledal odvolací soud nedůvodnou námitku nepředložení směnky k placení. V tom směru přitakal závěrům soudu prvního stupně, přičemž akcentoval, že žalovaná jako rukojmí za akceptanta je v postavení přímého dlužníka ze směnky. Rovněž tak námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně založenou na tvrzeném postoupení pohledávky z úvěru nemá odvolací soud za důvodnou, je-li předmětem daného sporu nárok ze směnky.
Odvolací soud dále uvedl, že vedle statutárního orgánu mohou za právnické osoby, obchodní společnost, jednat i další osoby, a to zejména pracovníci, mimo jiné, pokud je to vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé podle §20 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a dále ti, kdo byli při provozu podniku pověření určitou činností, ti jsou pak zmocněni ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází (§15 obchodního zákoníku). Pokud jde o podpis směnky, je obtížnější určit, kteří pracovníci pověření při provozu určitou činností jsou obvykle považováni za způsobilé za právnickou osobu směnku podepsat. Podepsal-li v daném případě směnku za žalovanou její ředitel (a postavení podepisující osoby ve společnosti žalované v době podpisu směnky je nesporné), pak u takto postaveného pracovníka je obvyklé, aby směnku vybočující z běžného obchodního styku za žalovanou podepsal. Takový podpis dle názoru odvolacího soudu zavazuje žalovanou. Dodal však, že případný nedostatek jednatelského oprávnění neznamená neplatnost směnky, ale zakládá kauzální námitku avalisty vůči osobě oprávněné ze směnky. V daném případě však námitka nedostatku podpisu zdůvodněná tvrzením o způsobu jednání statutárního orgánu nemůže být relevantní, nenaplňuje důvodnou námitku nedostatku jednatelského oprávnění ředitele společnosti, je-li, jak výše uvedeno, v obchodním styku obvyklé, že směnečně mohou zavazovat právnickou osobu i její pracovníci. Jinými slovy podmínkou platného převzetí závazku za směnky právnickou osobou není podpis směnky statutárním orgánem, uzavřel odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje zejména v tom, že není žádná zvláštní směnečná úprava, která by obecně definovala, kdo je osobou oprávněnou směnku podepsat a soudy se při aplikaci práva řídí konkrétními poměry toho kterého případu, a ustálenou judikaturou.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil její námitku, že není ze směnky zavázána, neboť směnku za žalovanou podepsala osoba, která neměla oprávnění samostatně zavazovat žalovanou. Je zřejmé – pokračuje dovolatelka – že řešení výše uvedené právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci zásadní a určující význam. Při posuzování právní odpovědnosti při úkonech zaměstnanců obchodních společností je nutno dle názoru dovolatelky vycházet ze základních právních a organizačních dokumentů těchto společností. Jinak řečeno, soud dle názoru dovolatelky dostatečně neodůvodnil aplikaci obsahu ustanovení §15 obch. zák., ač právě toto ustanovení tvoří základ argumentace odůvodnění rozsudku soudem.
Dovolatelka zastává názor, že k tomu, aby pracovník mohl jednat dle §15 obch. zák., musí být splněny dvě podmínky. Předně musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností a tato činnost musí souviset s provozem podniku. Podle stanov společnosti dovolatelky pak byl k jednání jménem společnosti oprávněn pouze prokurista – ředitel, což v době podpisu směnky dotčená osoba nebyla. Z listinných důkazů, které dovolatelka navrhovala jako důkaz vyplývá, že ředitel nebyl v rozhodné době zmocněn k podpisu směnky ani podle §15 obchodního zákoníku.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že otázka, kterou dovolatelka považuje za zásadně právně významnou, již byla dovolacím soudem řešena a dovolání tak považuje za nepřípustné a nedůvodné. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Závěr odvolacího soudu o tom, že osoba, která podepsala za dovolatelku směnku (její ředitel), byla oprávněna směnku podepsat, postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě jen pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože Nejvyšší soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení sestávajících se z odměny advokáta určené podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5 a §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve výši 10.000,- Kč, a paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve výši 300,- Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 19 %, celkem tedy 12.257,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu