ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2241.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 2241/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatelky V. B., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, za účasti R. d. K., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátem, o zaplacení 450.090,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 10/2008, o dovolání R. d. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2009, č. j. 7 Cmo 284/2008-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. R. d. K. je povinno zaplatit navrhovatelce na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání R. d. K. rozsudek ze dne 31. března 2008, č. j. 33 Cm 10/2008-46, v části prvního výroku, jíž Krajský soud v Hradci Králové zavázal R. d. K. zaplatit navrhovatelce 450.090,- Kč s úrokem z prodlení ode dne právní moci rozsudku do zaplacení; co do zbývající části požadovaného příslušenství odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „žaloba“ se v tomto rozsahu zamítá (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu „v plném rozsahu“ podalo R. d. K. dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán obsahem dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Otázkou platnosti stanov družstva v části upravující lhůtu pro splatnost vypořádacího podílu odchylně od ustanovení §233 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) se Nejvyšší soud již zabýval v rozsudku uveřejněném pod číslem 51/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm uzavřel, že stanovy družstva, které určují lhůtu deseti let pro splatnost vypořádacího podílu, lze v této části považovat za rozporné s dobrými mravy. K témuž závěru se pak opětovně přihlásil v usnesení ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 427/2006 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého je článek 15 stanov R. d. K. (jenž určuje, že vypořádací podíl se uhrazuje v penězích po dobu dvaceti let v rovnoměrných splátkách, tj. jedna dvacetina každý rok, a nárok na první splátku je splatný uplynutím dvou let od schválení účetní závěrky za rok, kdy členství zaniklo) neplatný podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, pro rozpor s dobrými mravy, v důsledku čehož je nárok navrhovatelky na zaplacení vypořádacího podílu splatný v souladu s ustanovením §233 odst. 4 obch. zák. uplynutím tří měsíců od schválení účetní závěrky za rok, v němž zaniklo členství navrhovatelky, je s označenými rozhodnutími v souladu.
To, že v projednávané věci „nejde o desetiletý odklad splatnosti vypořádacího podílu, ale o splácení vypořádacího podílu v rovnoměrných splátkách po dobu dvaceti let“, pak není důvodem – a dovolatel se mýlí, dovozuje-li opak – k odlišnému posouzení úpravy splatnosti vypořádacího podílu ve stanovách v projednávané věci. Je-li v rozporu s dobrými mravy takové ujednání, podle něhož obdrží (bývalý) člen v plné výši plnění na vypořádací podíl teprve po deseti letech od zániku jeho účasti, je tím spíše nemravná úprava, na jejímž základě má člen obdržet ve stejné lhůtě méně než polovinu vypořádacího podílu.
Důvod připustit dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dovolání přípustné není.
V části, v níž dovolatel brojí proti měnícímu výroku napadeného rozsudku ve věci samé (jímž byla žaloba ohledně části příslušenství zamítnuta) není dovolání subjektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003).
Konečně v části, v níž dovolatel napadá i výrok o nákladech odvolacího řízení, pak dovolání není objektivně přípustné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání R. d. K. bylo odmítnuto a navrhovatelce vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem v řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky činí sazba odměny 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle ustanovení §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož zástupce navrhovatelky učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,-Kč a náhradou za 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal navrhovatelce k tíži R. d. K. celkem 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. prosince 2009
doc. JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu