ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2722.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 2722/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně A. i. s.t, a. s., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti žalovanému G. f. o. s c. p., zastoupenému JUDr. M. O., advokátem, o zaplacení 14,442.539,50,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 30/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č. j. 5 Cmo 362/2007-147, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 144.799,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2007, č. j. 50 Cm 30/2004 – 115, v rozsahu 807.168,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % od 5. května 2002 do zaplacení a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 14,442.539,50 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok II.) a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož žalobkyně jakožto investiční společnost nemá nárok na vyplacení náhrady z G. f. o. s c. p. (dále jen „Garanční Fond“), plynoucí z neschopnosti obchodníka s cennými papíry (dále jen „obchodník“) splnit své závazky vůči zákazníkům z důvodů přímo souvisejících s jeho finanční situací, a to přesto, že obchodníkovi svěřila prostředky náležející do žalobkyní obhospodařovaného podílového fondu a ke vzniku nároku na náhradu mělo dojít před novelou zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (dále též jen „zákon o cenných papírech“), účinnou od 12. července 2002 (dále též jen „novela“).
Z vymezení zákaznického majetku v ustanovení §81b odst. 1 zákona o cenných papírech vyplývá podle odvolacího soudu jeho vázanost na osobu zákazníka, který s obchodníkem uzavřel smlouvu a který má také právo na náhradu z Garančního fondu za podmínek vyplývajících z ustanovení §81c odst. 1 zákona o cenných papírech. Institucionální investoři jsou z náhrady z Fondu dle ustanovení §81c odst. 3 písmeno b) zákona o cenných papírech vyloučeni. Žalobkyně jako institucionální investor proto nemá právo na náhradu z Garančního fondu. Je přitom zcela nerozhodné, zda investiční společnost jako institucionální investor provádí obchody se svým majetkem na vlastní účet nebo provádí tyto obchody v rámci obhospodařování majetku jí vytvořeného podílového fondu, což vyplývá z ustanovení §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu. Podle tohoto ustanovení je omezení, týkající se obchodů na vlastní účet, stanoveno jen pro banku. Z uvedeného vyplývá, že podílníci podílových fondů byli z nároku na náhradu z Garančního fondu vyloučeni i před novelou. Podílníci totiž nebyli v žádném smluvním vztahu k obchodníkovi. Novela tak byla jen zpřesněním, nikoliv změnou stávající úpravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu, (výrokům II. a III.), podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož zákazníkem obchodníka, který má nárok na náhradu z Garančního fondu, je pouze osoba, která s tímto obchodníkem uzavřela smlouvu. Tento závěr „popírá možnost, že smlouva může být a zpravidla také bývá uzavřena ve prospěch třetí osoby“.
Soudy se podle dovolatelky nevypořádaly s námitkou, podle níž z komisionářské smlouvy, resp. z jejího dodatku č. 1, vyplývá, že smlouva je uzavírána na účet podílových fondů. Z ustanovení §5 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, pak plyne, že smlouva je uzavírána na účet podílníků – majitelů podílových listů. Zákazníkem obchodníka v případě smlouvy, jež se týká majetku v podílovém fondu a ve smlouvě je toto výslovně vyjádřeno, proto nemůže být investiční společnost, ale nutně jím musí být majitelé podílových listů.
Na daný případ proto nelze aplikovat ustanovení §81c odst. 4 písm. b) zákona o cenných papírech. Dovolatelka nárok na náhradu neuplatňuje jako institucionální investor, ale činí tak sice svým jménem, avšak pro majitele podílových listů. Z formulace citovaného ustanovení je nutno dovodit, že institucionální investoři nárok na náhradu nemají pouze pokud jde o jejich vlastní majetek.
Poukazujíc na smysl právní úpravy, jež zavedla systém náhrad z Garančního fondu, dovozuje, že není důvodu, aby fyzické osoby investující u obchodníka přímo a fyzické osoby investující prostřednictvím podílových fondů byly znerovnoprávněny tím, že by se náhrada poskytovala pouze osobám investujícím přímo.
Dovolatelka uzavírá, že v projednávané věci zákazníkem obchodníka byli majitelé podílových listů, jejich majetek je zákaznickým majetkem a tudíž tito majitelé mají nárok na poskytnutí náhrady z Garančního fondu. Pokud došlo novelou ke změně ustanovení §81c odst. 4 písmeno b) tak, že vyloučení z náhrady se vztahuje výslovně i na podílníky podílových fondů, nemá tato novelizace na projednávanou věc žádný vliv, neboť k ní došlo až poté, kdy podílníkům vznikl nárok na poskytnutí náhrady.
Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to k výkladu ustanovení §81c odst. 4 písmeno b) zákona o cenných papírech, ve znění účinném od 1. ledna 2001 do 11. července 2002.
Citované ustanovení znělo:
„Na náhrady z Fondu nemají nárok institucionální investoři včetně zahraničních.“
Pod pojmem „institucionální investoři“ je třeba rozumět subjekty vypočtené v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 15/1998 Sb., o dohledu v oblasti kapitálového trhu, ve znění účinném do 31. prosince 2000, tj. banku provádějící obchody na vlastní účet s investičními instrumenty na kapitálovém trhu, investiční společnost, investiční fond, penzijní fond a pojišťovnu (srov. poznámku pod čarou č. 36g).
Závěr, podle něhož se výluka dle ustanovení §81c odst. 4 písmeno b) zákona o cenných papírech vztahuje i na investiční společnosti, je tedy z právní úpravy zřejmý a dovolatelka jej ani nezpochybňuje. Dovozuje však, že se tato výluka prosadí pouze tehdy, svěří-li investiční společnost obchodníkovi prostředky ze svého majetku, a nikoliv za situace, kdy obchodníkovi svěří prostředky z jí obhospodařovaného podílového fondu.
Právní postavení subjektů kolektivního investování bylo v rozhodné době upraveno zejména zákonem č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech (dále jen „zákon o investičních společnostech“).
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona o investičních společnostech byly investiční společnost a investiční fond obchodními společnostmi, jejichž předmětem podnikání bylo kolektivní investování; jiný předmět podnikání investiční společnost ani investiční fond mít nemohly, nestanovil-li zákon jinak (§3 odst. 1). Pod pojmem kolektivní investování zákon rozuměl jím vymezené shromažďování peněžních prostředků, jejich ukládání, jakož i zcizování majetkových hodnot, které byly nabyty tímto ukládáním, za jiné majetkové hodnoty (§2 odst. 1), jakož i obhospodařování majetku v podílovém fondu a obhospodařování majetku investičního nebo penzijního fondu (§2 odst. 2 věta prvá).
Investiční společnost shromažďovala peněžní prostředky vydáváním podílových listů (§5 odst. 1), přičemž majetek shromážděný investiční společností v podílovém fondu byl společným majetkem majitelů podílových listů (§5 odst. 2). Majetek v podílovém fondu byl investiční společnosti svěřen do obhospodařování. Investiční společnost jej používala ke koupi cenných papírů nebo ukládala na účty u bank vedené pro podílový fond a obhospodařovala svým jménem na účet majitelů podílových listů (§5 odst. 3).
Oproti tomu investiční fond shromažďoval peněžní prostředky vydáváním akcií (§7 odst. 1).
Nejvyšší soud považuje za správný závěr odvolacího soudu, podle něhož je zákazníkem obchodníka investiční společnost i tehdy, svěřuje-li mu prostředky z majetku jí obhospodařovaného podílového fondu. Tento závěr ostatně plyne i ze samotné povahy nepřímého zastoupení, kdy investiční společnost majetek v podílovém fondu obhospodařuje vlastním jménem na účet majitelů podílových listů, a nikoli jménem a na účet majitelů podílových listů (§5 odst. 3 zákona o investičních společnostech).
Z výše citovaných ustanovení zákona o investičních společnostech a investičních fondech pak plyne, že přijetí závěru předkládaného dovolatelkou by ve svém důsledku založilo nerovnost mezi těmi investory, kteří svěřili své peněžní prostředky investiční společnosti, a těmi, kteří je svěřili investičnímu fondu. Nelze totiž pochybovat o tom, že investiční fond, jenž shromažďuje peněžní prostředky vydáváním akcií, svěřuje obchodníkovi prostředky, jež jsou v jeho vlastnictví a nikoli ve vlastnictví jeho akcionářů (investorů), a že tedy nepřichází v úvahu, aby se právní konstrukce předkládaná dovolatelkou uplatnila i pro investiční fond. Není přitom žádného důvodu, aby pro účely posuzování práva na náhradu z Garančního fondu byl činěn rozdíl mezi jednotlivými subjekty kolektivního investování podle způsobu shromažďování peněžních prostředků od veřejnosti.
Dovolatelkou předkládaný závěr pak nelze dovodit ani z novely zákona o cenných papírech, provedené zákonem č. 308/2002 Sb., jíž byla s účinností od 12. července 2002 do ustanovení §81c odst 4 písmeno b) zákona o cenných papírech za slovo „zahraničních\" doplněna slova „jakož i podílníci podílových fondů\".
Uvedená změna byla do návrhu citovaného zákona vložena pozměňovacím návrhem (viz sněmovní tisk třetího volebního období Poslanecké Sněmovny /dále jen „sněmovna“/ 1998 – 2002, číslo 1119/1, bod 45) a v důvodové zprávě k návrhu citovaného zákona (sněmovní tisk číslo 1119/0) tudíž odůvodnění této změny obsaženo není.
Z výkladu podaného výše je však patrné, že „podílníci podílových fondů“ nemohli být (z titulu vlastnictví podílových listů) zákazníky obchodníka, a právo na náhradu se na ně z povahy věci vztahovat nemohlo. Novelou provedenou zákonem č. 308/2002 Sb. proto nedošlo ke změně právní úpravy, ale pouze k potvrzení stavu, jenž plynul i z právní úpravy účinné do 11. července 2002.
Právní úprava Garančního fondu byla do zákona o cenných papírech začleněna s účinností od 1. ledna 2001 novelou provedenou zákonem č. 362/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Jak plyne z důvodové zprávy k návrhu této novely (projednávané ve sněmovně v jejím třetím volebním období 1998 – 2002 jako sněmovní tisk č. 531/0), byla začleněním právní úpravy Garančního fondu a náhrad z něj vyplácených implementována Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/9/ES ze dne 3. března 1997, o systémech pro odškodnění investorů (dále jen „směrnice“).
Článek 4 odst. 2 směrnice (v souladu s odst. 17 preambule) určuje, že členský stát může stanovit, že určití investoři jsou z krytí poskytovaného v rámci systémů pro odškodnění investorů vyňati nebo že jim bude poskytnuta nižší úroveň krytí.
V příloze 1 směrnice, obsahující seznam investorů vyňatých podle citovaného článku, jsou pod bodem 1. uvedeni profesionální a institucionální investoři, jejichž demonstrativní výčet zahrnuje i subjekty kolektivního investování.
S ohledem na to, že skutkové okolnosti sporu předcházejí přistoupení České republiky k Evropské unii, není dána pravomoc Evropského soudního dvora k výkladu komunitárního práva (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 10. ledna 2006, ve věci C-302/04 Ynos). Proto nepřichází v úvahu položení předběžné otázky k výkladu směrnice podle článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství.
Z povahy věci je zřejmé, že investiční společnost, s ohledem na předmět svého podnikání, svěřuje obchodníku obvykle právě prostředky shromážděné od veřejnosti za účelem jejich kolektivního investování. Své vlastní prostředky takto může investovat pouze v rámci správy vlastního majetku. Ani ze směrnice přitom neplyne, že by se uvedená výluka měla vztahovat na subjekty kolektivního investování pouze pro druhý z uvedených případů.
Vyloučení investiční společnosti z práva na náhradu z Garančního fondu (bez rozlišení, jaké prostředky obchodníku svěřuje) shledává tudíž Nejvyšší soud souladným i s právem Evropského společenství.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že investiční společnost nemá podle ustanovení §81c odst. 4 písmeno b) zákona o cenných papírech, ve znění účinném od 1. ledna 2001 do 11. července 2002, právo na náhradu z Garančního fondu bez ohledu na to, zda obchodníkovi svěřila prostředky ve svém vlastnictví či prostředky z jí obhospodařovaného podílového fondu.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a úspěšnému žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6 a §10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny (ze základu ve výši 13,635.300,- Kč) 242.760,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 121.380,- Kč, jelikož zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 23.119,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži dovolatelky celkem 144.799,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu