ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2750.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2750/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně D. s. r. o., proti žalovanému P. F., zastoupenému Mgr. MUDr. J. M., advokátem o zaplacení 700.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Cm 89/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. června 2006, č. j. 4 Cmo 469/2005 – 94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. dubna 2005, č. j. 23 Cm 89/2005 – 74, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz, ze dne 17. dubna 2003, č. j. 23 Sm 60/2003 – 7 a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění usnesení odvolací soud uvedl, že z obsahu spisu vyplývá, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 18. března 2003 se žalobce domáhal zaplacení částky 700.000,- Kč s 6% úrokem od 21. února 2003 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 2.333,- Kč s odůvodněním, že je majitelem platné směnky vystavené společností N.-P. s. r. o. dne 12. března 2000 na řad D. s. r. o. znějící na směnečnou sumu 700.000,- Kč avalovanou žalovaným. Dne 20. února 2003 byla směnka předložena k placení, k proplacení se nedostavil výstavce ani žalovaný.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu, podal žalovaný námitky. Žalovaný namítá, že v postavení avala směnku nepodepsal, neboť ji podepsal jako jednatel výstavce, dále, že směnka zajišťovala zaplacení kupní ceny z obchodní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a společností N.-P. s. r. o. a z této obchodní smlouvy bylo plněno. Rovněž uvedl, že dne 30. ledna 2003 převedl svůj obchodní podíl ve společnosti N.-P. s. r. o. na M. Š. a že žalobkyně od nového jednatele převzala i zbytek zboží. A konečně namítal, že mu směnka nikdy nebyla předložena k placení a k důkazu ke svým tvrzením navrhl řadu listin.
Odvolací soud, s poukazem na ustanovení čl. I §31 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) k posouzení první námitky žalovaného soudem prvního stupně doplnil, že rukojemské prohlášení může mít dvě formy – pravidelnou a zkrácenou, která může být více nebo méně zredukovaná. V daném případě došlo ke vzniku směnečného rukojemství zcela zredukovanou formou, pouhým podpisem avala (osoby odlišné od výstavce) na směnce. Závazek avalisty mohou zmařit jen formální vady podpisu, které však namítány nebyly.
S námitkou neprovedení navrhovaných důkazů se soud prvního stupně dle názoru odvolacího soudu vypořádal. Namítal-li žalovaný, že na kupní cenu zajištěnou směnkou bylo plněno, je jeho námitka natolik neurčitá, že ji nebylo možno projednat, tudíž k ní nebylo možno vést dokazování, neboť žalovaný v zákonem stanovené lhůtě pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu neuvedl, v jakém rozsahu, příp. kdy bylo na kupní cenu plněno. Soud prvního stupně tedy dle názoru odvolacího soudu také druhou námitku žalovaného posoudil zcela správně a postupoval rovněž správně, neprovedl-li žalovaným navrhované důkazy k této zcela nekonkrétní námitce.
Pokud jde o poslední námitku týkající se nepředložení směnky k placení, odvolací soud uvedl, že práva vůči přímým dlužníkům ze směnky, tedy i vůči žalovanému, nejsou podmíněna prezentací směnky k placení, neboť zachovací funkci plní předložení směnky vůči dlužníkům nepřímým postižním.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti, odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.). Namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spočívá podle dovolatele „ve skutečnosti, že je řešena problematika dosud dovolacím soudem nevyřešená a je třeba zaujmout stanovisko zejména k možnosti a způsobu uplatnění kauzálních námitek ve směnečném řízení a k požadavku jejich určitosti“. Dovolatel tvrdí, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení občanského soudního řádu, která upravují směnečné řízení, když zhodnotil a uzavřel, že žalovaný ve stanovené třídenní lhůtě neuplatnil námitky podstatné z hlediska předmětného sporu, kterými by se soud mohl zabývat, když tyto námitky hodnotil buď jako nedůvodné nebo neurčité. Má za to, že jeho námitky byly soudem nesprávně posouzeny, když on sám se domnívá, že se jedná o námitky řádně uplatněné, určité a odůvodněné, a jako takovými se jimi soud měl zabývat. Znovu odkazuje na důkazy, které navrhoval již v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a později v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolatel argumentuje dále tím, že směnku nikdy nepodepsal jako směnečný rukojmí. Osobou zavázanou ze směnky byla a je právnická osoba – společnost N.-P. spol. s r. o., jejímž jednatelem v minulosti dovolatel byl, a z toho důvodu se jeho podpis na směnce ocitl. Domnívá se, že jeho podpis na směnce ho nemůže zavazovat k úhradě směnečné sumy, a to ani jako směnečného rukojmího, neboť takto směnku nikdy nepodepsal. Namítá, že v době rozhodování soudu již nebyl společníkem ani jednatelem společnosti N.-P. spol. s r. o. a nebylo v jeho silách předložit soudu všechny potřebné důkazy na svoji obranu, když tyto buď zůstaly při jeho odchodu ze společnosti v archivu této společnosti, nebo již měly být součástí trestního (tehdy ještě vyšetřovacího) spisu; podle jeho názoru si měl předmětné listiny vyžádat soud.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o posouzení jednotlivých námitek uplatněných dovolatelem proti směnečnému platebnímu rozkazu, postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě jen pro projednávanou věc. Již z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatel jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu