ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.2972.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 2972/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně D.-C. s. r. o. v likvidaci, zastoupené JUDr. R. V., advokátem, proti žalované JUDr. Z. R., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně K. a. s., o určení existence pohledávky za podstatou, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 124/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. února 2007, č. j. 6 Cmo 82/2006-129, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 16. března 2006, č. j. 55 Cm 124/2001-108, jímž Krajský soud v Brně zamítl žalobu o určení, že pohledávka žalobkyně ve výši 5.704.107,40 Kč je pohledávkou za konkursní podstatou úpadkyně K. a. s.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Dne 28. února 1997 uzavřely žalobkyně (jako zhotovitelka) a pozdější úpadkyně (jako objednatelka) smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo dokončení částí ve smlouvě specifikovaných objektů objednatelky (dále jen „smlouva o dílo“).
2) Téhož dne uzavřely žalobkyně (jako nájemkyně) a pozdější úpadkyně (jako pronajímatelka) „smlouvu o nájmu nebytových prostor“, jejímž předmětem byly „prostory specifikované v příloze“ o celkové ploše 3.797,75 m² (dále jen „smlouva o nájmu“).
3) Fakturou, splatnou 23. ledna 1998, a fakturou, splatnou 9. března 1998, žalobkyně vyúčtovala pozdější úpadkyni v souladu se smlouvou o dílo práce provedené v rámci smlouvy o dílo částkami 4.096.759,80 Kč a 3.716.020,- Kč, s tím, že zápočtem ze dne 22. ledna 1998 „snížila“ pozdější úpadkyně dluh na 7.299.057,40 Kč.
4) Dne 6. března 1998 uzavřely žalobkyně a pozdější úpadkyně dodatek č. 2 ke smlouvě o nájmu, v němž se dohodly, že pohledávka žalobkyně za pozdější úpadkyní ze smlouvy o dílo, jejíž výše po provedeném zápočtu činí 7.299.057,40 Kč, se „považuje za uhrazenou s tím, že se stává zálohou na nájemné“.
5) Usnesením ze dne 9. listopadu 1998, č. j. 27 K 63/98-188, prohlásil Krajský obchodní soud v Brně konkurs na majetek K. a. s. a správkyní její konkursní podstaty ustavil žalovanou.
6) Dne 10. listopadu 1999 žalovaná odstoupila od smlouvy o dílo a následně, považujíc smlouvou o nájmu za neplatnou, žalobkyni vyzvala k vyklizení předmětu nájmu.
Odkazuje na ustanovení §3 odst. 2 větu první zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen „zákon“) a na ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud především dovodil, že smlouva o nájmu je absolutně neplatná, když „předmětné prostory“ (rozuměj předmět nájmu) nebyly zkolaudovány, pročež nemohla být splněna podmínka, podle níž lze nebytové prostory pronajmout k účelu, ke kterému jsou stavebně určeny. Navíc - pokračoval odvolací soud - smlouva o nájmu měla nabýt účinnosti až poté, co bude vydáno povolení k užívání stavby, k čemuž nedošlo.
Jako nedůvodnou odvolací soud vyhodnotil výhradu žalobkyně, podle níž smlouva o nájmu nebyla smlouvou podle zákona, nýbrž smlouvou o nájmu rozestavěné stavby podle ustanovení §663 a násl. obč. zák., když z obsahu smlouvy „jednoznačně vyplývá, že předmětem nájmu měly být zde konkrétně vymezené nebytové prostory“. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o nájmu pak nemohlo obstát tvrzení žalobkyně o „konverzi“ její pohledávky vzniklé ze smlouvy o dílo na pohledávku z „předplaceného nájemného“.
Ve vztahu k pohledávce ze smlouvy o dílo dále odvolací soud zdůraznil, že před prohlášením konkursu na majetek úpadkyně se nestala splatnou cena díla, nýbrž se staly platnými faktury, jimiž žalobkyně vyúčtovala práce, které „v rámci smlouvy o dílo“ provedla. Jelikož dílo nebylo dokončeno a žalovaná od smlouvy o dílo platně odstoupila, vznikl žalobkyni nárok vůči úpadkyni na úhradu toho, oč se zhotovováním věci obohatila (§544 odst. 1 obchodního zákoníku - dále jen „obch. zák.“), když úpadkyně je vlastnicí zhotovované věci a věc nelze vzhledem k její povaze vrátit nebo předat žalobkyni. Předmětná pohledávka žalobkyně za úpadkyní tak sice vznikla po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně, nicméně jí nelze podřadit pod žádnou z taxativně vymezených pohledávek za podstatou podle ustanovení §31 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že „řeší právní otázky v rozporu s hmotným právem, řeší otázku, která v rozhodování dovolacím soudem nebyla ještě řešena a řeší ji rozdílně od jeho rozhodování“.
Akcentujíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelka dovozuje, že její pohledávka vznikla ze smlouvy o dílo, podle níž měla úpadkyně platit vyúčtované zálohy, přičemž následně „bylo dohodnuto, že zálohy ze smlouvy o dílo budou konvertovány do předem uhrazeného nájemného“.
Dovolatelka protestuje proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o nájmu, zastávajíc názor, podle něhož ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá zákaz pronajmout rozestavěnou nemovitost. V této souvislosti dále tvrdí, že předmětem nájmu nebyly nebytové prostory, nýbrž konkrétně určená část budovy - část rozestavěné haly, kterou žalobkyně měla na základě smlouvy o dílo stavebně dokončit a dále užívat pro podnikání. I při akceptaci názoru odvolacího soudu ohledně neplatnosti smlouvy o nájmu pak mělo být přihlédnuto k tomu, že „došlo k placení nájemného na neplatnou nájemní smlouvu“ a „takto vzniklé bezdůvodné obohacení by mělo být vypořádáno“.
Konečně dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že pohledávkami za podstatou jsou - jde-li o pohledávky ze zrušených smluv - jen pohledávky podle ustanovení §14 odst. 1 písm. a) ZKV. Takový výklad je nepřijatelný z hlediska dopadu na smluvní vztahy vzniklé před prohlášením konkursu na majetek některé ze smluvních stran, které byly plněny i po prohlášení konkursu a kde by „z nějakého důvodu došlo ke zrušení smluvního vztahu“. Došlo-li by k plnění a k následnému odstoupení od smlouvy a nemělo-li by jít o pohledávku za podstatou, mělo by to pro stranu poskytující plnění za následek nevymahatelnost práva.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, zdůrazňujíc, že žalobkyně za trvání konkursu „žádné práce na díle“ neprováděla, přičemž práce provedené před prohlášením konkursu vyúčtovala shora zmíněnými fakturami, jež se staly splatnými před prohlášením konkursu.
Dovolání žalobkyně je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že pro účely posouzení věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu neshledává podstatným, zda smlouva o nájmu je (ne)platným právním úkonem, včetně toho, zda obstojí v dodatku č. 2 k této smlouvě obsažené ujednání o „konverzi“ pohledávky z titulu záloh na cenu díla na pohledávku z titulu „předplaceného nájemného“. I při akceptaci v dovolání obsažených právních názorů dovolatelky v tomto směru totiž není pochyb o tom, že k „předplacení nájemného“ došlo před prohlášením konkursu na majetek úpadkyně. Žalobkyně tak nepochybně mohla pohledávku z titulu předem zaplaceného nájemného přihlásit do konkursu podle ustanovení §20 ZKV [to platí v případě, že k ukončení nájemního vztahu došlo před uplynutím propadné dvouměsíční lhůty počítané od prvního přezkumného jednání (§22 odst. 2 ZKV)], resp. došlo-li k zániku nájemního vztahu až po uplynutí této propadné lhůty a současně před 1. květnem 2000 (k tomuto datu nabyl účinnosti zákon č. 105/2000 Sb., jímž bylo mimo jiné změněno ustanovení §14 odst. 3 ZKV a upravena povinnost „nájemné nebo jinou úhradu zaplacenou předem přihlásit podle §20 ZKV“), by taková pohledávka mohla být považována za přihlášenou a uspokojena stejně jako tyto pohledávky (k tomu srov. mutatis mutandis rozhodnutí uveřejněná pod čísly 30/2007 a 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O pohledávku za podstatou ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 ZKV však v žádném případě nejde.
Neopodstatněnými shledává Nejvyšší soud i námitky dovolatelky ohledně povahy pohledávky vzniklé žalobkyni vůči úpadkyni v důsledku zániku smlouvy o dílo odstoupením žalované.
Jakkoli žalobkyně v souladu se smlouvou o dílo zálohově vyúčtovala úpadkyni v době před prohlášením konkursu na majetek úpadkyně již provedené práce (§546 odst. 2 obch. zák.), zánikem smlouvy o dílo v důsledku odstoupení ze strany žalované (srov. ustanovení §14 odst. 2 ZKV ve znění účinném k 10. listopadu 1999, jakož i rozhodnutí uveřejněné pod číslem 42/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zaniklo žalobkyni rovněž právo na zaplacení sjednaných záloh na cenu díla a vznikla jí pohledávka na úhradu toho, oč se úpadkyně zhotovováním věcí obohatila (§544 odst. 1 obch. zák.) [skutečnost, že vlastníkem předmětu díla byla úpadkyně a že jej nebylo možno vrátit nebo předat žalobkyni, jakož i to, že důvodem pro odstoupení od smlouvy o dílo bylo prodlení žalobkyně, z obsahu spisu jednoznačně vyplývá].
Ani výše zmíněná pohledávka však nemá povahu pohledávky za podstatou, přičemž pro její případné uspokojení v konkursu se uplatní závěry formulované Nejvyšším soudem ve výše zmíněném rozhodnutí uveřejněném pod číslem 30/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V případě, že smlouva o dílo zanikla odstoupením před uplynutím propadné dvouměsíční lhůty počítané od prvního přezkumného jednání (§22 odst. 2 ZKV), mohla žalobkyně pohledávku uplatnit přihláškou do konkursu podle ustanovení §20 ZKV; došlo-li k zániku smlouvy o dílo po uplynutí označené propadné lhůty, považovala se taková pohledávka za přihlášenou s tím, že se uspokojí stejně jako tyto pohledávky.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - při absenci jiných vad, k jejichž existencí u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu