ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3050.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3050/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce L. S., zastoupeného JUDr. M. K., advokátem, proti žalovanému L. K., zastoupenému JUDr. Z. K., advokátkou, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 42 Cm 162/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. února 2007, č. j. 7 Cmo 150/2005 – 84, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2004, č. j. 42 Cm 162/2003 - 51, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. února 2007, č. j. 7 Cmo 150/2005 – 84, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 8.950,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, do rukou jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. srpna 2004, č. j. 42 Cm 162/2003 – 51, kterým tento soud zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 30. dubna 2003, č. j. 42 Sm 89/2003 – 9 a uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok I.) a zavázal žalobce k povinnosti uhradit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že východiskem pro posouzení věci bylo v prvé řadě vyhodnocení právního postavení účastníků řízení, přičemž dospěl k závěru, že dohodu o zprostředkování hypotéční smlouvy účastníci uzavřeli jako občané (nikoli tedy jako podnikatelé). Vzhledem k tomu, že dohoda mezi nimi uzavřená nebyla žádným z právních vztahů bez dalšího podřaditelných režimu obchodního zákoníku („absolutním obchodem“), je třeba při posuzování jejich právního postavení použít příslušných ustanovení občanského zákoníku.
Žalobce tvrdí – pokračoval odvolací soud – že s žalovaným ústně uzavřel nepojmenovanou smlouvu (§51 občanského zákoníku – dále též jen „obč. zák.“), jejímž obsahem byl na jeho straně závazek zprostředkovat žalovanému možnost uzavřít smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 2,000.000,- Kč s Ž. b., a. s. (dále jen „banka“) a na straně žalovaného závazek zaplatit žalobci zprostředkovatelskou odměnu ve lhůtě, jejíž počátek je určen podpisem zprostředkované dohody bankou, „přičemž výrazem tohoto ujednání je obsah Průvodního dopisu“ k vlastní směnce (dále jen „průvodní dopis“). Žalovaný naopak tvrdí, že mezi ním a žalovaným došlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy, takže v souladu s ustanovením §774 obč. zák. by žalobci vzniklo právo na zprostředkovatelskou odměnu pouze byla-li by smlouva uzavřena, k čemuž však nedošlo, když v souladu s ustanovením §774 obč. zák. je nutno vykládat i spornou část průvodního dopisu. Vzhledem k tomu, že podle shodných tvrzení účastníků byla smlouva uzavřena ústně a k jejich zcela rozporným tvrzením o obsahu smlouvy, vycházel odvolací soud z obsahu vyjádření žalobce k námitkám žalovaného, ve kterém žalobce zcela jednoznačně označuje smlouvu uzavřenou mezi účastníky řízení jako smlouvu zprostředkovatelskou a nikoli smlouvu nepojmenovanou. Za této situace nelze dle odvolacího soudu posuzovat povahu právních vztahů mezi účastníky řízení jinak, než v souladu s ustanovením §774 obč. zák. a dospět k závěru, že žalobci právo na zprostředkovatelskou odměnu nevzniklo, protože nedošlo k uzavření jím zprostředkované smlouvy.
Z tohoto pohledu je pak třeba vyhodnotit i obsah mezi účastníky sporné části textu průvodního dopisu ve prospěch výkladu použitého žalovaným, tedy že počátek doby splatnosti zprostředkovatelské odměny je určen dnem uzavření smlouvy a splatnost zprostředkovatelské odměny (a tím i směnky) dosud nenastala. Odvolací soud dodal, že argumentoval-li žalobce tvrzením, že obdobné dohody uzavírají např. realitní kanceláře, zajišťující svým klientům poskytnutí hypotéčních úvěrů bankami, v jejich případě jde o situaci diametrálně odlišnou, protože takové smlouvy jsou uzavírány v režimu obchodního zákoníku, který váže právo na provizi na zprostředkování příležitosti zájemci uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou, a nikoliv na samotné uzavření smlouvy (§642 obchodního zákoníku).
Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), co do jeho důvodů na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů je v rozporu s hmotným právem a judikaturou obecných soudů stran rozsahu smluvní volnosti při sjednávání nepojmenovaných občanskoprávních smluv a právu použitelném pro tyto smlouvy tak, jak je formuloval Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, stejně tak Ústavní soud. Otázky zásadního právního významu pak dovolatel specifikuje takto: - Jaký je rozsah smluvní volnosti subjektů občanského práva při sjednávání nepojmenovaných smluv ve smyslu §51 obč. zák.?
- Do jaké míry mohou být dojednané inominátní smlouvy podobné typovým smlouvám výslovně občanským zákoníkem upraveným, a to i s ohledem na ustanovení §853 obč. zák., který podobnost různých občanskoprávních vztahů přímo předpokládá?
- Je sjednání odlišného předmětu smlouvy, výsledku činnosti a splatnosti odměny dostatečným odlišením inominátní smlouvy od smlouvy typové zprostředkovatelské upravené v §774 a násl.obč. zák.?
- Jsou strany – právní laici vázáni formální denominací (označením) smlouvy, anebo jejím skutečným sjednaným obsahem, který vyplývá z listin (tj. zda je rozhodující nadpis, že smlouva je zprostředkovatelská, anebo skutečně sjednaná práva a povinnosti)?
Dovolatel má za zřejmé, že žalobce a žalovaný uzavřeli nepojmenovanou smlouvu podle občanského zákoníku ve smyslu §51 obč. zák., protože oproti smlouvě typové v §774 a násl. obč. zák. tato smlouva obsahovala odlišné vymezení výsledku, jehož má být činností osoby vykonávající zprostředkování dosaženo; a stejně tak smlouva obsahovala odlišné ujednání o vzniku nároku na odměnu a jeho splatnosti oproti typové smlouvě upravené v §774 a násl. obč. zák. S ohledem na §853 obč. zák. mohou být ustanovení §774 a násl. obč. zák. použita nanejvýš analogicky; protože však splatnost odměny a výsledek činnosti žalobce byly ve smlouvě sjednány, nebylo namístě analogické použití ustanovení §774 a násl. obč. zák. Dovolatel akcentuje, že představa, že by ohledně zajišťování zprostředkování smluv bylo možno sjednávat pouze výsledek mající podobu sjednání platné perfektní smlouvy odpovídá zúženému pohledu na občanský zákoník, který vychází pouze z ustanovení o typové smlouvě v §774 a násl. obč. zák. a nebere v potaz existenci jeho ustanovení v §51 obč. zák., jež naopak dává subjektům právních vztahů potřebnou volnost – na tuto volnost pak reaguje i ustanovení §853 obč. zák.
Dovolatel uzavírá, že soudy obou stupňů svým „lpěním na pouhé etiketě“ této smlouvy a s tím spojeným závěrem, že by se mělo jednat o zprostředkování podle §774 a násl. obč. zák. a nikoliv o smlouvu podle §51 obč. zák. (zejména s ohledem na jiný předmět činnosti, resp. výsledek a jinou splatnost odměny) dospěly k rozhodnutí, které nerespektuje zásadu smluvní volnosti a odporuje konstantní judikatuře obecných soudů.
Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu projednání.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání plně ztotožňuje s názorem soudů obou stupňů v dané věci.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel výslovně napadl dovoláním i rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovoláním jakožto mimořádným opravným prostředkem však lze napadat pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád přitom neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Z uvedených důvodů zastavil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §243c o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 větou první o. s. ř. řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající v nedostatku funkční příslušnosti soudu k projednání takového opravného prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, který v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že předestřená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, má-li v něm řešená právní otázka zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolací soud neshledal.
Dovolatel založil dovolání na tom, že napadeným rozhodnutím se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který na základě provedeného dokazování a obsahu spisu posoudil smlouvu uzavřenou mezi účastníky jako smlouvu podle §774 obč. zák. a uzavřel, že žalobci nevznikl nárok na sjednanou provizi a nemůže se tedy ani domáhat plnění ze směnky, která měla zaplacení provize zajišťovat.
Právní závěry odvolacího soudu tedy postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě jen pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
Nejvyšší soud proto dovolání, které není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl [§243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalovaného sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 8.650,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v témže znění; celkem tedy 8.950,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu