ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3128.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3128/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce C. -., LTD, zastoupeného JUDr. P. B., advokátem, proti žalovaným 1) J. V., 2) P. S., a 3) J. V., všem zastoupeným JUDr. M. K., CSc., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 38/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2005, č. j. 9 Cmo 181/2005-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 9.014,25 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 18. října 2005, č. j. 9 Cmo 181/2005-73, potvrdil rozsudek ze dne 24. března 2003, č. j. 49 Cm 38/2003-20, jímž Krajský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. září 2002, č. j. 61 Sm 148/2002-9, kterým uložil žalovaným zaplatit původní žalobkyni (Č. o. b., a. s. - dále jen „banka“) společně a nerozdílně částku 1,976.746,93 Kč s 6% úrokem od 3. září 1999, směnečnou odměnu 6.589,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud - odkazuje na ustanovení §175 odst. 1 a 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a čl. I §10 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) - přitakal soudu prvního stupně v závěru, že se žalovaným prostřednictvím včas uplatněných a řádně odůvodněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom zdůraznil, že námitku, podle které byla směnka vyplněna v rozporu s vyplňovacím prohlášením, žalovaní nijak nekonkretizovali (neuvedli, v čem byla dohoda o udělení vyplňovacího práva porušena). Dále shledal nevýznamnou výhradu, podle níž „nebyli vyzváni k úhradě směnky“, když v tomto směru „nepředložili ani neoznačili žádné důkazy“, nehledě na to, že zmeškání lhůty k předložení směnky nemá vliv na „nárok žalobce vůči přímým dlužníkům“, kterými jsou jak výstavce směnky vlastní, tak směnečný rukojmí. Konečně vyhodnotil jako neopodstatněnou námitku žalovaných ohledně neplatnosti smlouvy o prodeji podniku uzavřené mezi I. a P. B., akciovou společností a bankou dne 19. června 2000 (dále jen „smlouva o prodeji podniku“), jakož i výhradu, že dohoda o vyplňovacím prohlášení směnečném zakazovala „věřiteli blankosměnku převést, postoupit nebo zastavit třetí osobě“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se „řádně nevypořádal s námitkou nedostatku aktivní legitimace žalobce. Potud zdůrazňují, že aktivní legitimace banky se odvíjí od toho, zda je či není platná smlouva o prodeji podniku. Soudy nižších stupňů přitom důkaz touto smlouvou neprovedly a spokojily se pouze poukazem na „judikovanou praxi“, ve spojení se zápisem v obchodním rejstříku banky, kteréžto skutečnosti ale o její platnosti nic nevypovídají.
Námitkou nedostatku aktivní legitimace nového žalobce (C.-., LTD) se pak odvolací soud nezabýval vůbec, přičemž ve spise „není založena smlouva o převodu zajišťovací rektasměnky, která byla podkladem pro vydání usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. března 2005, č. j. 49 Cm 38/2003-55 (jde o rozhodnutí, jímž soud prvního stupně podle ustanovení §107a o. s. ř. vyhověl návrhu banky na vstup nabyvatelky práva do řízení), a zmíněnou smlouvou neprovedl ani důkaz.
Konečně dovolatelé akcentují, že „směnka obsahuje doložku nikoli na řad“ a její převoditelnosti formou obyčejného postupu bránila dohoda s dlužníkem (§525 odst. 2 občanského zákoníku), obsažená ve vyplňovacím směnečném prohlášení.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že závěr odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci banky odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu [k tomu srov. např. rozsudek ze dne 1. března 2006, sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006, pod číslem 118, rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1446/2006, uveřejněný v témže časopise č. 3, ročník 2009, pod číslem 42, jakož i usnesení ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 630/2007, a v těchto formulovaný závěr, podle něhož dohoda zakazující převod směnky je možná, nezakládá však neplatnost převodu směnky, je-li proveden v souladu s předpisy směnečného práva a usnesení ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 131/2006 a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1318/2006, které obstálo i z ústavního hlediska (ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud rozhodnutím ze dne 15. ledna 2009, sp. zn. III. ÚS 2858/08, odmítl), ze kterých závěr o přechodu pohledávek na banku dle smlouvy o prodeji podniku vyplývá].
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z hlediska výhrad, podle nichž do spisu nebyla založena smlouva o převodu zajišťovací rektasměnky (rozuměj smlouva, kterou banka převedla pohledávku ze směnky na žalobce), a touto smlouvou nebyl proveden důkaz. Je tomu tak již proto, že doložení „smlouvy o převodu pohledávky a smlouvy o převodu zajišťovací rektasměnky“ bankou je zřejmé z důvodů usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. března 2005, č. j. 49 Cm 38/2003-55 (jímž soud prvního stupně rozhodl o vstupu žalobce do řízení namísto banky podle ustanovení §107a o. s. ř.), proti kterému žádný z účastníků opravný prostředek nepodal (k tomu, že při rozhodování o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka není nutno nařizovat jednání a provádět dokazování, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29 Odo 843/2004 a ze dne 27. února 2007, sp. zn. 29 Odo 522/2007).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalovaným vznikla povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“), která podle ustanovení §3 odst. 1, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky činí 7.500,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v témže znění, přičemž s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) činí 9.014,25 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. srpna 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu