ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.3166.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 3166/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně E., spol. s r. o., zastoupené JUDr. M. N., advokátem, proti žalovanému žalovanému Ing. T. Z., jako správci konkursní podstaty úpadkyně S. a. s., zastoupenému JUDr. L. H., advokátem, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 74/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2007, č. j. 13 Cmo 295/2006 - 126, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 22. května 2006, č. j. 58 Cm 74/2005-88, Městský soud v Praze na základě žaloby společnosti E., spol. s r. o., směřující vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně S. a. s., vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně pozemky zapsané u Katastrálního úřadu P.- m. na listu vlastnictví pro katastrální území M., a to:
1/ pozemek parcelní číslo, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 838 m2,
2/ pozemek parcelní číslo, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 403 m2 a
3/ pozemek parcelní číslo, zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1571 m2.
Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
1/ Fond národního majetku České republiky (dále též jen „Fond“) založil 17. března 1993 akciovou společnost S. a. s., jejíž základní jmění představované cenou hmotného a dalšího majetku státního podniku M. s. s. p., který na zakladatele přešel v souvislosti s realizací privatizačního projektu číslo 25003, činilo při založení 143.010.000,- Kč.
2/ Podle rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku (dále též jen „ministerstvo“) ze dne 11. května 1994, o privatizaci majetkové účasti státu na podnikání pozdější úpadkyně, měla být majetková účast státu v této společnosti privatizována prodejem 100 % akcií společnosti kupujícímu určenému veřejnou soutěží.
3/ V listině ze dne 1. března 1996, předložené Fondu, specifikovalo představenstvo pozdější úpadkyně části jejího majetku pro účely případného prodeje (privatizace), včetně sporných nemovitostí.
4/ V listině ze dne 28. března 1996 označené jako „souhlas se změnou privatizačního projektu“ ministerstvo odsouhlasilo návrh Fondu z 11. ledna 1996, aby byl majetek pozdější úpadkyně prodán tak, jak je uvedeno v dodatku k revokaci a privatizaci 25003, s tím, že získané peníze budou použity k úhradě závazků, které na pozdější úpadkyni přešly při delimitaci výše označeného státního podniku.
5/ Dne 14. května 1996 se za účasti zástupce jediného akcionáře (Fondu) konala mimořádná valná hromada pozdější úpadkyně, která na základě souhlasu ministerstva z 26. března 1996 uložila představenstvu pozdější úpadkyně uskutečnit prodej části podniku pozdější úpadkyně; dále pozdější úpadkyni zavázala k tomu, aby před prodejem části majetku předložila jedinému akcionáři ke schválení vypočtenou kupní cenu prodávané části podniku. Mimořádná valná hromada rozhodla rovněž o povinnosti uzavřít s vybraným kupujícím dohodu o převodu pracovníků převáděných středisek.
6/ Pozdější úpadkyně jako prodávající uzavřela dne 31. května 1996 se společností A. E., s. r. o. (jež později změnila obchodní firmu na S. s. r. o.), jako kupující (dále též jen „společnost A.“) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly i sporné nemovitosti, za dohodnutou a kupující posléze uhrazenou kupní cenu ve výši 7.199.500,- Kč (dále též jen „první kupní smlouva“). Za prodávající tuto kupní smlouvu podepsali S. A., M. M., A. J. S. A. a J. S. byli v obchodním rejstříku v době od 29. března 1993 do 25. května 1998 zapsáni jako členové představenstva úpadkyně, přičemž od 9. března 1996 byli též společníky společnosti A.
7/ Společnost A. jako prodávající uzavřela dne 27. července 1998 se společností U., spol. s. r. o. (dále též jen „společnost U.“) jako kupující kupní smlouvu, kterou do jejího vlastnictví převedla též sporné nemovitosti za dohodnutou kupní cenu ve výši 9.953.938,- Kč (dále též jen „druhá kupní smlouva“).
8/ Společnost U. jako prodávající uzavřela dne 7. června 2000 se žalobkyní jako kupující kupní smlouvu, kterou do jejího vlastnictví převedla sporné nemovitosti za dohodnutou kupní cenu ve výši 2.251.226,52 Kč (dále též jen „třetí kupní smlouva“).
9/ Soud dne 30. března 2005 prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem její konkursní podstaty ustanovil žalovaného.
10/ Žalobkyně je zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník sporných nemovitostí, které byly sepsány do soupisu konkursní podstaty úpadkyně, přičemž účinky soupisu trvají.
11/ Správce konkursní podstaty společnosti A. přihlásil do konkursu vedeného na majetek úpadkyně pohledávku z titulu vrácení plnění z neplatného právního úkonu, maje první kupní smlouvu za neplatnou.
Na tomto základě soud uzavřel, že
1/ První kupní smlouvou nebyl převáděn majetek státu ani majetková účast státu na podnikání pozdější úpadkyně (akcie), nýbrž majetek pozdější úpadkyně, do které byl majetek státu vložen a jehož výhradním vlastníkem byla pozdější úpadkyně. Nešlo tedy o privatizaci majetku státu a převod proto nepoléhal režimu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. To, že Fond neudělil souhlas s prodejem, proto nezpůsobuje neplatnost první kupní smlouvy.
2/ Fond rozhodoval (se souhlasem ministerstva) o prodeji majetku pozdější úpadkyně z pozice jejího jediného akcionáře a toto postavení určovalo i povahu vztahu mezi ním a statutárním orgánem společnosti coby vztahu čistě vnitřní povahy.
Rozsah oprávnění statutárního orgánu jednat za společnost navenek je podle ustálené judikatury neomezený a neomezitelný a ustanovení §191 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) definuje status všech třetích osob, jejichž právní jistotu chrání. Překročení vnitřních omezení statutárního orgánu proto může založit toliko případnou odpovědnost statutárního orgánu vůči akcionáři za škodu, kterou způsobil, nemůže však založit neplatnost první kupní smlouvy.
3/ První kupní smlouva není neplatná ani pro obcházení zákona, konkrétně ustanovení §187 odst. 1 písm. k/ obch. zák., když toto ustanovení upravuje pouze působnost valné hromady.
4/ První kupní smlouva není neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy. Majetek pozdější úpadkyně byl v daném období rozprodáván, kupující uhradila kupní cenu a jediný akcionář (Fond) ponechal členy statutárního orgánu ve svých funkcích až do 25. května 1998, takže nedal najevo nesouhlas s jejich jednáním.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud uzavřel, že:
1/ Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. 46 Cm 191/2005, není vázán ve smyslu §159a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)
2/ Pozdější úpadkyně vznikla podle §172 obch. zák. a jejím jediným zakladatelem byl Fond, na který podle §11 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. přešel majetek státního podniku M. s. s. p. Vlastníkem nemovitostí vložených Fondem do akciové společnosti se okamžikem svého zápisu do obchodního rejstříku stala akciová společnost (pozdější úpadkyně), kterou vlastnil Fond. Prodej nemovitostí proto nepoléhal režimu zákona č. 92/1991 Sb., když šlo o prodej majetku pozdější úpadkyně.
3/ Z ustanovení §191 obch. zák. (ve znění účinném do 30. června 1996) vyplývá, že třetím osobám nemůže jít k tíži omezení statutárního orgánu, neboť to má význam pouze ve vztahu statutárního orgánu ke společnosti. V době uzavření první kupní smlouvy byla jediná omezení pro členy představenstva (akciové společnosti) zakotvena (s důsledky uvedenými v §65 obch. zák.) v ustanovení §196 obch. zák. (zákaz konkurence); tato omezení porušena nebyla.
Členové představenstva pozdější úpadkyně nepřekročili své pravomoci, neboť nebyli kupujícími podle první kupní smlouvy.
4/ Použití korektivu „dobrých mravů“ (obsaženého v §39 obč. zák.) při výkonu práva za účelem dosahování ideje spravedlnosti nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem a tím k nežádoucímu narušování jistoty občanskoprávních vztahů. Záměr prosazovat spravedlnost bez ohledu na stanovená pravidla a postupy může vést k nebezpečným společenským důsledkům a tím k oslabování demokracie.
Úvaha žalovaného, že smyslem a cílem uzavření první kupní smlouvy bylo vyvést z pozdější úpadkyně majetek tak, aby se jeho vlastníky stali žalobci, byla měla místo všude tam, kde by k takovýmto úkonům docházelo v souvislosti s úpadkovou situací společnosti, jež má množství věřitelů, kteří mají zájem uspokojit se na úkor jiných věřitelů z majetku úpadkyně mimo očekávaný konkurs. Tak tomu ovšem v projednávané věci nebylo, když konkurs na majetek úpadkyně byl na základě návrhu podaného v roce 2003 prohlášen v roce 2005. V uvedených časových souvislostech proto neobstojí závěr žalovaného, že k prodeji sporných nemovitostí došlo ze spekulativních „úmyslů“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že:
1/ Pochybil při výkladu §159a o. s. ř.
2/ Pochybil při řešení otázky, zda první kupní smlouva je v rozporu se zákonem č. 92/1991 Sb.
3/ Pochybil při výkladu otázek týkajících se postavení statutárního orgánu v akciové společnosti a při výkladu platnosti první kupní smlouvy z hlediska ustanovení §39 obč. zák.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Z hlediska otázek, jež jsou mu dovoláním předkládány k řešení, Nejvyšší soud nepřisuzuje napadenému rozhodnutí zásadní právní význam:
1/ V otázce výkladu §159a o. s. ř.
Úsudek odvolacího soudu, podle kterého při rozdílnosti předmětu řízení a jeho účastníků (vyjma dovolatele) nemůže jít o závaznost rozsudku ve smyslu §159a o. s. ř., je úsudkem triviálním, jenž dalšího vysvětlení nezasluhuje a proti němuž dovolatel jiné argumenty než faktické obtíže, jež to způsobí, jemu, jako osobě, která oběma rozhodnutími zavázána je, neklade. V této souvislosti Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje (a to i ve vazbě na §135 o. s. ř.) na svůj rozsudek ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 726/2007, v němž mu týž dovolatel předložil k zodpovězení týž problém a jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu.
2/ V řešení otázky, zda první kupní smlouva je v rozporu se zákonem č. 92/1991 Sb.
Závěr, že majetek státu, který Fond jako jediný zakladatel a akcionář vložil do akciové společnosti, je po vzniku akciové společnosti jejím majetkem, stejně jako závěr, že prodej části tohoto majetku (zde sporných nemovitostí) není nakládáním s majetkovou účastí státu v akciové společnosti, je opět závěrem triviálním, proti němuž dovolání vedle popisných pasáží týkajících se průběhu privatizace státního podniku žádné podstatné argumenty neklade. Úsudek, že napadaný prodej nemovitostí nepodléhal režimu zákona č. 92/1991 Sb., je odtud nasnadě.
Dovolatelův odkaz na ustanovení §45 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. přiléhavý není, stejně jako jeho poukaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. dubna 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97, a ze dne 19. května 2005, sp. zn. III. ÚS 134/05.
Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným pro posouzení právních důsledků skutečnosti, že členové představenstva pozdější úpadkyně uzavřeli první kupní smlouvu aniž respektovali pokyny jediného akcionáře pozdější úpadkyně, udělené jim usnesením mimořádné valné hromady. V tomto ohledu jde o věc dovoláním dosud neřešenou.
Dovolatel v této části dovolání akcentuje (stejně jako v předchozích fázích řízení) spekulativní důvody členů představenstva pozdější úpadkyně (Jaroslava Sibřiny a Stanislava Adámka), coby současných podílníků kupující, z čehož usuzuje, že je namístě uplatnit sankci neplatnosti právního úkonu (předmětné kupní smlouvy) podle ustanovení §39 obč. zák.
Přitom poukazuje na to, že jmenovaní měli perfektní znalost vnitřních poměrů obou smluvních stran a museli si být (a byli si) vědomi toho, že nerespektováním rozhodnutí o privatizaci překračují své oprávnění jednat jménem společnosti. Nesvědčí jim ochrana dle §191 odst. 2 obch. zák., neboť když fyzické osoby vystupující současně na straně prodávajícího i kupujícího, nelze je považovat za „třetí osoby“ ve smyslu tohoto ustanovení. To platí tím spíše, že veškeré převody nemovitého majetku byly článkem 49 odst. 3 písm. j/ stanov úpadkyně svěřeny do výlučné působnosti valné hromady, což muselo být jednajícím osobám známo.
Jakkoli dovolatel uplatňuje oba dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 o. s. ř., pro otázku, pro jejíž zodpovězení bylo dovolání připuštěno, vystihují dovolací argumenty pouze dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Vady řízení (jiné než ty, s nimiž se Nejvyšší soud k námitce dovolatele k výkladu §159a o. s. ř. vypořádal výše), se ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem ve vazbě na výklad jednání členů představenstva pozdější úpadkyně.
Podle ustanovení §191 obch. zák. ve znění účinném v době uzavření první kupní smlouvy, představenstvo je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Představenstvo rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady. Pokud stanovy neurčí jinak, je oprávněn jednat jménem společnosti každý člen představenstva. Členové představenstva, kteří zavazují společnost, a způsob, kterým tak činí, se zapisují do obchodního rejstříku. (odstavec 1). Stanovy, rozhodnutí valné hromady nebo dozorčí rady mohou omezit právo představenstva jednat jménem společnosti, avšak tato omezení nejsou účinná vůči třetím osobám (odstavec 2).
Samotný fakt, že první kupní smlouva byla uzavřena v rozporu s usnesením mimořádné valné hromady úpadkyně ze dne 14. května 1996, nezpůsobuje (vzhledem k dikci §191 odst. 2 obch. zák.) neplatnost této kupní smlouvy
Je zřejmé, že tam, kde nabyvatel majetku získaného jednáním uskutečněným představenstvem akciové společnosti v rozporu s usnesením valné hromady této společnosti, o tomto rozporu nevěděl, je chráněn právě ustanovením §191 odst. 2 obch. zák. a platnost nabytí z této příčiny již zpochybnit nelze. Tím není dotčena odpovědnost členů představenstva akciové společnosti za škodu způsobenou společnosti tímto jednáním.
Pro výsledek sporu určující je odpověď na otázku, zda na takto obecně ustavených poměrech (plynoucích z §191 odst. 2 obch. zák.) něčeho mění fakt, že nabyvatel majetku (třetí osoba) věděl o tom, že představenstvo akciové společnosti uzavřením kupní smlouvy překračuje právo jednat za společnost, omezené některým ze způsobů popsaných v §191 odst. 2 obch. zák., a zda taková kupní smlouva bude proto neplatná.
V tomto ohledu literatura správně poukazuje na to, že účinnost či neúčinnost těchto omezení vůči třetím osobám není závislá na jejich dobré víře, tedy na tom, zda o uvedeném omezení věděly (srov. Štenglová, I. - Plíva, S. - Tomsa, M. a kol: Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání, Praha, C. H. Beck 2006, str. 750). Nejvyšší soud tyto literární závěry (jež vystihují obsah §191 obch. zák.) sdílí.
Není-li překážkou ochrany poskytované ustanovením §191 odst. 2 obch. zák. třetím osobám vědomost třetích osob o případném omezení práva představenstva jednat jménem akciové společnosti, pak nemá věcnou oporu dovolatelova argumentace, že společnost A. by vzhledem k vědomosti jejích společníků (členů představenstva akciové společnosti) o daném omezení vůbec neměla být pokládána za „třetí osobu“ ve smyslu §191 odst. 2 obch. zák.
Závěr, že i v tomto případě je namístě jen sankce spočívající primárně v odpovědnosti členů představenstva za škodu, kterou tím své společnosti způsobili, lze nepřímo podpořit i dalším vývojem některých institutů v obchodním zákoníku. Tak v současné podobě obchodního zákoníku je výklad §191 odst. 2 obch. zák. podporován i zněním §13 odst. 5 obch. zák. (podle kterého omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu právnické osoby vyplývající ze stanov, společenské smlouvy či jiného obdobného dokumentu nebo z rozhodnutí orgánů právnické osoby není možno uplatňovat vůči třetím osobám, i když byla zveřejněna).
Lze též doplnit, že dokonce i tehdy, kdyby uvedená transakce měla být podrobena testu §196a obch. zák. (jenž začal platit až od 1. července 1996), by byl namístě závěr, že první kupní smlouva tam uvedeným omezením nepodléhá, neboť hodnota majetku převáděného první kupní smlouvou nepřesahovala jednu desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku.
Nestíhá-li uvedené jednání sankce absolutní neplatnosti podle §39 obč. zák. (pro rozpor se zákonem) proto, že o omezení jednatelského oprávnění představenstva akciové společnosti věděly v době uzavření první kupní smlouvy obě smluvní strany, pak nelze ochranu obsaženou v §191 odst. 2 obch. zák. eliminovat úvahou, podle níž tato skutečnost sama o sobě zakládá „alespoň“ neplatnost pro rozpor s dobrými mravy.
Namítá-li dovolatel (s poukazem na dikci §13 obch. zák. ve znění účinném k 31. květnu 1996) v doplnění dovolání (až) ze 4. února 2009, že první kupní smlouva nebyla za pozdější úpadkyni řádně podepsána všemi členy představenstva (že ji podepsal M. M. a nikoli Ing. M. B.), pak tím uplatňuje novou skutečnosti, k níž v dovolacím řízení přihlédnout nelze (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl jako neopodstatněné (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 a §142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatel se svým dovoláním úspěšný nebyl a tím, že u žalobkyně žádné prokazatelné náklady tohoto řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu