ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.332.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 332/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Z. B., zastoupeného Mgr. E. O., advokátkou, proti žalované E. J., zastoupené Mgr. L. V., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 45 Cm 51/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. května 2006, č. j. 9 Cmo 407/2005 – 55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. září 2005, č. j. 45 Cm 51/2005 – 36, kterým tento soud ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. května 2005, sp. zn. 53 Sm 25/2005 a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení (výrok I.) a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7.229,- Kč (výrok II.).
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že žalovaná, poté, co podala námitky, byla v řízení zcela nečinná. Přes výzvu soudu k učinění důkazních návrhů a předložení případných listinných důkazů, obsaženou v předvolání k jednání na den 27. června 2005, nenavrhla k prokázání důvodnosti svých námitek žádné důkazy. Ani v podaném odvolání netvrdí, že by navrhla jakékoliv důkazy. V odvolání především namítá, že soud ve věci rozhodl v nepřítomnosti její i jejího právního zástupce, přičemž nepřihlédl k omluvě právního zástupce a jeho žádosti o odročení jednání z důvodu kolize nařízených soudních jednání.
S názorem, že soud jednal a rozhodl přes žádost právního zástupce o odročení, se odvolací soud neztotožnil. K jednání, nařízenému na 1. září 2005 zaslal právní zástupce žalované faxem ze dne 31. srpna 2005 „omluvu neúčasti“ z důvodu kumulace soudních sporů s tím, že odročení nežádá a navrhuje, aby soud ve věci jednal a případně rozhodl. O odročení jednání naopak žádal při předchozích jednáních (27. června 2005, 28. července 2005) a těmto žádostem soud vždy vyhověl. Jestliže tedy soud prvního stupně ve věci jednal a rozhodl za neúčasti žalované, resp. jejího právního zástupce dne 1. září 2005, nelze tomuto postupu dle mínění odvolacího soudu vytknout pochybení. Rovněž tak není důvod pro zrušení napadeného rozsudku, neboť nebyla prokázána důvodnost žádné z podaných námitek.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Namítá, že soud nepostupoval správně, když dostatečně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem. Jelikož se ona ani její právní zástupce nemohli z vážných důvodů zúčastnit jednání, při kterém soud rozhodl, neměla možnost dostatečně chránit své zájmy. Trvá na svých tvrzeních, že podpis na směnce ji nemůže materiálně zavazovat, neboť jej neučinila sama, chybí její projev vůle být směnečně zavázaným subjektem, nehledě ani k tomu, že směnku nemůže uplatňovat ten, kdo za ní neposkytl protihodnotu.
Dovolatelka argumentuje i tím, že všechny námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu sice podléhají koncentrační zásadě, a tedy podle §175 odst. 4 o. s. ř. k nim nelze později přihlédnout, avšak je možné k odůvodněným námitkám včas podaným i později přinášet nová tvrzení k jejich objasnění a dokonce i v odvolacím řízení lze přinášet nové důkazy k prokázání tvrzení žalovaného, který námitky podal. Bez ohledu na koncentrační zásadu tedy soudy měly přihlédnout k těm okolnostem, k nimž jsou povinny přihlédnout v každé fázi řízení. Soud se tedy měl dle názoru dovolatelky jí vznesenými námitkami důsledněji zabývat, přičemž jí k tomuto mohl a měl poskytnout možnost.
Proto dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na tom, že žalovaná neprokázala důvodnost námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Dovolatelka dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žádnou otázku zásadního právního významu však nepředkládá. V dovolání především namítá, že soudy obou stupňů zatížily řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zejména, že věc projednaly bez její účasti, a že nepřihlédly k okolnostem, ke kterým jsou povinny přihlédnout v každé fázi řízení. Dále pak jen opakuje tvrzení, která uvedla v námitkách.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto.
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v projednávané věci, jsou námitky dovolatelky týkající se tvrzených procesních pochybení uplatněné v projednávané věci pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. dubna 2009
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu