ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.395.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 395/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. A. R., advokátkou, proti žalovanému JUDr. R. K., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadce O. S., zastoupenému JUDr. R. M., advokátem, o vyloučení spoluvlastnického podílu k nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 7/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2006, č. j. 4 Cmo 156/2005-115, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.712,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 20. dubna 2005, č. j. 40 Cm 7/2003-89, Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o žalobě J. S. směřující vůči žalovanému správci konkursní podstaty úpadce O. S. tak, že z konkursní podstaty tohoto úpadce vyloučil spoluvlastnický podíl žalobkyně ve výši ideálních 5/9 na budově č. p. 144 postavené na pozemku označeném jako zastavěná plocha a nádvoří parcelní číslo 78 v obci Ž. a na pozemku označeném jako zastavěná plocha a nádvoří parcelní číslo 78, vše zapsáno na listu vlastnictví číslo 2008 vedeném Katastrálním úřadem v Ú. n. O. pro obec a katastrální území Ž.
Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že:
1/ Na základě zástavní smlouvy datované 8. července 1992, kterou žalobkyně podepsala (jako zástavní dlužnice a třetí spoluvlastník zastavených nemovitostí) 18. března 1993, podle které byl vklad zástavního práva k zástavě do katastru nemovitostí povolen s právními účinky vkladu k 18. květnu 1993, byla zástavním právem váznoucím na nemovitostech zajištěna pohledávka I. a P. b., a. s. (věřitelky) vůči pozdějšímu úpadci (osobnímu dlužníku) vzešlá ze smlouvy o úvěru z 11. srpna 1992, že však byla zajištěna jen jistina pohledávky (1. 600.000,- Kč) a nikoli její příslušenství. Opačný závěr podle soudu neplyne ani z článku VII. zástavní smlouvy.
2/ Šlo o zástavní smlouvu směřující k zajištění pohledávky vzniklé v budoucnu (úvěrová smlouva byla totiž podepsána až po zástavní smlouvě), v den podpisu zástavní smlouvy však v jejím textu chyběla jedna z podstatných náležitostí, a to doba trvání zástavního práva (doba, na kterou se zřizuje zástavní právo). V důsledku toho nemohlo vzniknout zástavní právo u prvních dvou zástavních dlužníků ani u žalobkyně (byť ta zástavní smlouvu podepsala až po podpisu úvěrové smlouvy).
3/ Zástavní smlouva je neplatná (podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“) i proto, že v ní není vymezeno, jaká část nemovitosti žalobkyně je zastavena.
4/ Stávajícímu věřiteli zajištěné pohledávky (S. K., který ji nabyl od banky smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. září 1997) byla zajištěná pohledávka zcela uhrazena, neboť jistina pohledávky v době postoupení činila 1.002.600,- Kč a věřitel jako oddělený již v konkursu obdržel 1.435.000,- Kč. Tím zástavní právo zaniklo (pokud předtím vůbec vzniklo).
5/ Není podstatné, zda nemovitosti byly sepsány předčasně, jelikož zákonná lhůta i tak uplynula a výzva se stala účinnou.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vylučovací žalobu zamítl.
Odvolací soud - cituje ustanovení §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) - a vycházeje (s odkazem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2002, sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněném pod číslem 24/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) z toho, že právo na uspokojení ze zástavy se řídí právní úpravou zástavního práva účinnou do 31. srpna 1998, dospěl k jiným skutkovým i právním závěrům než soud prvního stupně. Uzavřel, že:
1/ Zástavní smlouva byla uzavřena až k 18. březnu 1993 (kdy ji podepsala žalobkyně), tedy již po uzavření úvěrové smlouvy z 11. srpna 1992. Smlouva je platná a v době podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí (18. května 1993) obsahovala všechny podstatné náležitosti nezbytné pro vklad tohoto práva.
2/ Zástavní právo zajišťuje dle §151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném do 31. května 1996) nejen jistinu, nýbrž i příslušenství pohledávky (včetně úroků a úroků z prodlení); zástavní smlouva totiž neobsahuje žádné ujednání, jež by příslušenství pohledávky výslovně vylučovalo ze zajištění. Spoluvlastnický podíl žalobkyně tedy zajišťoval celou pohledávku odděleného věřitele včetně jejího příslušenství.
3/ Dokud pohledávka zajištěného věřitele není zcela uspokojena, existuje (byť v menším rozsahu) a existuje i zástavní právo na spoluvlastnickém podílu žalobkyně, které ji zajišťuje. Byla-li v konkursu pohledávka odděleného věřitele částečně uspokojena, projeví se tato skutečnost jen v nižší uhrazovací povinnosti žalobkyně, k zániku zástavního práva k jejímu podílu to však nevede. Námitka žalobkyně, že na dlužnou jistinu (1.002.600,- Kč) bylo z konkursu vydáno více (1.435.000,- Kč), než na kolik by měl oddělený věřitel nárok, proto není důvodná v situaci, kdy celková výše v konkursu zjištěné pohledávky odděleného věřitele činí 3.452.444,- Kč.
4/ Marným uplynutím lhůty určené k vyplacení zajištěné pohledávky nebo ke složení ceny spoluvlastnického podílu se - jinak důvodná - námitka předčasnosti soupisu nemovitostí do konkursní podstaty stala bezpředmětnou.
5/ Obě výzvy žalovaného dle §27 odst. 5 ZKV jsou dostatečně určité.
Odvolací soud shrnul, že žalobkyni se nepodařilo prokázat neexistenci zajištěné pohledávky ani neexistenci zástavního práva, jež ji zajišťuje a žalovaný tudíž postupoval správně, jestliže nemovitosti v souladu s §27 odst. 5 ZKV sepsal (včetně podílu žalobkyně na nich) do konkursní podstaty úpadce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, namítajíc, že je dán dovolacím důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatelka uvádí, že:
1/ Poté, co uzavřel, že na věc dopadá právní úprava zástavního práva účinná do 31. srpna 1998, odvolací soud pochybil při výkladu obligatorních náležitostí a posouzení platnosti zástavní smlouvy ve smyslu §151a až 151g obč. zák. Zástavní smlouvu totiž neshledal neplatnou, ačkoliv:
a/ V době jejího podpisu původní zástavní věřitelkou a ostatními dvěma spoluvlastníky zástavy (8. července 1992) zajištěná pohledávka neexistovala, což odporuje §151b odst. 4 obč. zák. přičemž tím, že po uvedeném datu a předtím, než zástavní smlouvu sama podepsala (18. března 1993), do ní byl dodatečně dopsán text „úvěrová smlouva ze dne 11. srpna 1992“, obchází zástavní smlouva zákon. Zástavní smlouva se též příčí dobrým mravům.
b/ Zástavní smlouva v rozporu s ustanovením §151g obč. zák. neobsahuje uvedení doby, na kterou bylo zástavní právo zřízeno.
c/ Zástavní smlouva v rozporu s ustanovením §151c odst. 2 obč. zák. neobsahuje údaj o době vzniku zástavního práva.
2/ Odvolací soud na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval ustanovení §27 odst. 5 ZKV ve znění zákona č. 12/1998 Sb. Ke vzniku zástavní smlouvy totiž došlo předtím, než se označené ustanovení stalo (v podobě rozhodné pro odvolací soud) součástí zákona o konkursu a vyrovnání.
3/ Odvolací soud se nevypořádal s její obranou, že dluh zanikl splněním - pozdější úpadce část úvěru splatil a zbytek byl uspokojen z konkursní podstaty ze spoluvlastnického podílu úpadce tím, že žalovaný vyplatil stávajícímu věřiteli zajištěné pohledávky (S. K.) 1.435.000,- Kč.
4/ Odvolací soud se vůbec nezabýval historií sporných pohledávek přihlášených do konkursu stávajícím zajištěným věřitelem, když ona „sporuje“ doložení a postoupení pohledávek (respektive přechod pohledávek) z úvěrové smlouvy, nehodnotil platnost smlouvy o postoupení pohledávek z úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy z R. H. K. a. s. (dále též jen „R.“) na I. b. a. s. (která existovala do 15. června 1993) a následně na I. a P. b. a. s. a platnost smlouvy o postoupení pohledávek z 15. září 1997, neboť pohledávky v postoupené výši k uvedenému datu neexistovaly. Navíc nebylo (dle dovolatelky) objasněno, jaká byla výše pohledávky postoupené z R. na I. b. a. s. a v jaké výši bylo převáděno příslušenství dle §524 obč. zák. a v jaké výši je posledně jmenovaná postoupila dále. Bez těchto právně relevantních skutečností nemohly soudy přezkoumat její hlavní argument, že pohledávka z úvěrové smlouvy již zanikla splněním.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, uváděje především, že:
- zástavní smlouva se stala perfektní až 18. března 1993, kdy ji dovolatelka podepsala, přičemž k uvedenému datu měla všechny předepsané náležitosti,
- vzhledem k tomu, že celková výše zjištěné zajištěné pohledávky činí 3.452.444,- Kč, k její úhradě dosud nedošlo,
- dle §151a odst. 1 obč. zák. slouží zástavní právo k zajištění pohledávky a jejího příslušenství,
- určení doby vzniku a trvání zástavního práva není obligatorní náležitostí zástavní smlouvy.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení §151b obč. zák. ve znění účinném k 8. červenci 1992, zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (odstavec 1). K účinnosti zástavní smlouvy, jíž se zastavuje nemovitost, je třeba její registrace státním notářstvím (odstavec 2). Ke vzniku zástavního práva na základě smlouvy je u movitých věcí třeba odevzdání věci zástavnímu věřiteli, nebo vyznačení vzniku zástavního práva v listině, která osvědčuje vlastnictví zástavce k předmětu zástavy a která je nezbytná k nakládání s věcí. Namísto odevzdání věci se mohou zástavce a zástavní věřitel dohodnout na odevzdání věci jiné osobě, aby ji pro ně uschovala (odstavec 3). Ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje. Věc se musí označit tak, aby její zastavení bylo každému zjevné (odstavec 4). Zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky (odstavec 5). Jde-li o zástavu nemovitých věcí, vyznačí se vznik a zánik zástavního práva v evidenci nemovitostí (odstavec 6).
K 18. březnu 1993, kdy zástavní smlouvu podepsala dovolatelka, doznalo citované ustanovení změn (a to s účinností od 1. ledna 1993, po novele provedené zákonem č. 264/1992 Sb.) jen potud, že došlo k vypuštění odstavce 6 a že odstavec 2 nově určoval, že zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném k 8. červenci 1992 i k 18. březnu 1993), zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Dle ustanovení §151c obč. zák. (ve znění účinném k 8. červenci 1992 i k 18. březnu 1993), vznikne-li na zástavě více zástavních práv, uspokojí se přednostně zástavní právo svým vznikem nejstarší, pokud zákon nestanoví něco jiného (odstavec 1). Doba vzniku zástavního práva je rozhodující pro pořadí k uspokojení ze zástavy i v případě, že zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávky budoucí nebo podmíněné (odstavec 2).
Ustanovení §151g obč. zák. (ve znění účinném k 8. červenci 1992 i k 18. březnu 1993) určovalo, že zástavní právo zanikne, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo zástava, anebo složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci; zástavní právo též zanikne, vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva, nebo uplynutím času, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno. Vzdání se zástavního práva věřitelem se musí stát formou notářského zápisu.
K jednotlivým bodům dovolání uvádí Nejvyšší soud následující.
Ad 1/ písm. a/:
Argumentace dovolatelky v dotčeném směru vychází z toho, že zástavní smlouva byla uzavřena již 8. července 1992. Z tohoto předpokladu však napadené rozhodnutí nevychází. Přiléhavou argumentaci odvolacího soudu, podle níž byl kontraktační proces při uzavírání zástavní smlouvy završen až 18. března 1993 (kdy ji podepsala dovolatelka), dovolací argumenty v podstatě nezpochybňují (jsou jen opakováním teze o neplatné smlouvě z 8. července 1992). Konečné datum vzniku zástavní smlouvy (18. březen 1993) činí neopodstatněnou výhradu dovolatelky spočívající v tom, že v době uzavření zástavní smlouvy (míněn ovšem 8. července 1992, kdy k uzavření smlouvy nedošlo) zajišťovaná pohledávka neexistovala. Pro úplnost zbývá dodat, že Nejvyšší soud nemá žádných pochybností o tom, že všechny strany zástavní smlouvy i před doplněním textu zástavní smlouvy o číslo úvěrové smlouvy a datum jejího uzavření velmi dobře věděly, že zástavní smlouva (podle svého textu) zajišťuje úvěr poskytovaný (pozdějšímu úpadci) R. ve výši 1.600.000,- Kč, přičemž ve vztahu k dovolatelce byla identifikace úvěru doplněna (jak sama tvrdí) v zástavní smlouvě ještě předtím, než ji podepsala. Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, podle kterého při určení zajišťované pohledávky v zástavní smlouvě není třeba rozlišovat, zda jde o pohledávku již existující nebo budoucí (srov. např. rozsudek ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2006, pod číslem 15, jenž se vyjadřuje i k identifikaci zajišťované pohledávky).
Ad 1 písm. b/ a c/:
Obligatorní náležitostí zástavní smlouvy v rozhodné době nebyl ani údaj o době, na kterou se zástavní právo zřizuje, ani údaj o době vzniku zástavního práva. Z textu §151g a §151c obč. zák. takový požadavek neplyne.
Ad 2/:
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vychází z toho, že ustanovení §27 odst. 5 ZKV ve znění zákona č. 12/1998 Sb. (i v pozdějším znění daném s účinností od 1. května 2000 především změnami provedenými zákonem č. 105/2000 Sb.) je uplatnitelné i na zástavní právo vzniklé na základě zástavních smluv uzavřených dříve (než 1. dubna 1998). Srov. k tomu např. (z mnoha) již citovaný rozsudek sp. zn. 29 Odo 1014/2003. V přímé vazbě na změny textu §27 ZKV provedené zákonem č. 12/1998 Sb. srov. dále i dikci přechodného ustanovení obsaženého v článku II. bodu 1 uvedeného zákona a (pro dobu od 1. května 2000) dikci článku II. bodu 1. přechodných ustanovení k části první zákona č. 105/2000 Sb.
Ad 3/:
Odvolací soud přiléhavě poukázal na to, že podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží (bez dalšího) nejen k zajištění pohledávky (jistiny), nýbrž i k zajištění jejího příslušenství. Z ustanovení zástavní smlouvy o výši poskytnutého úvěru (1.600.000,- Kč) závěr o omezení výše zajištěné pohledávky označenou částkou neplyne a článek VII. zástavní smlouvy, na nějž bylo v řízení před soudy nižších stupňů výslovně poukazováno a který určuje, že zástavní právo (…) zaniká dnem splacení poskytnutého úvěru včetně úroků, řečené jen potvrzuje.
Skutkový dovolací důvod (uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř.) nebyl dovoláním uplatněn, takže v situaci, kdy odvolací soud vyšel ze zjištění, že zajištěná pohledávka (její nesplacený zůstatek) zjištěná v konkursu činila 3.452.444,- Kč, obrana dovolatelky, že zajištěnému věřiteli již bylo z konkursní podstaty vyplaceno 1.435.000,- Kč, k závěru o zániku zajištěné pohledávky nevede.
Ad 4/:
Tyto námitky dovolatelka poprvé uplatnila až v dovolacím řízení (ještě při jednání před odvolacím soudem ústy svého zástupce s procesní plnou mocí prohlašovala, že skutková stránka věci je nesporná), takže je logické, že se k nim odvolací soud nevyjádřil (srov. i §212a odst. 3 o. s. ř.). Celé řízení nadto podléhalo (jako spor vyvolaný konkursem) zákonné koncentraci ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř. již před soudem prvního stupně, o čemž se účastníkům (podle obsahu spisu) dostalo poučení v předvolání k prvnímu jednání, které se ve věci konalo.
V dovolacím řízení brání účinnému uplatnění takových argumentů ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř.
Dovolání tedy z pohledu žádného z argumentů spojených s uplatněným dovolacím důvodem opodstatněné není. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Pro úplnost lze k dovolatelčině opakovanému návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí uvést, že vykonatelnost rozsudku, jímž byla zamítnuta vylučovací žaloba podle §19 odst. 2 ZKV, nelze odložit podle §243 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §142 odst. 1 o. s. ř., tedy tím, že dovolatelka se svým dovoláním úspěšná nebyla a tím, že žalovanému vznikly náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jež podle §8, ve spojení s §10 odst. 3 a §16 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) činí 9.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj, na částku 4.500,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč, jde o částku 4.800,- Kč. S náhradou za devatenáctiprocentní daň z přidané hodnoty ve výši 912,- Kč proto dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobkyně celkem 5.712,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 19. srpna 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu