ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.4254.2008.1
sp. zn. 29 Cdo 4254/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci navrhovatelů a/ JUDr. L. L., Ph. D., , b/ K. i. s., o. s., zastoupené JUDr. L. L., Ph. D., advokátem, o zápis obecně prospěšné společnosti Komora komerčních právníků, o. p. s., do rejstříku obecně prospěšných společností, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. F 96325/2007, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2008, č. j. 14 Cmo 382/2007-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2007, č. j. F 96325/2007, F 109892/2007-41, kterým tento soud zamítl návrh na zápis K. k. p., o. p. s. (dále jen „společnost“) do rejstříku obecně prospěšných společností (dále jen „rejstřík“).
Odvolací soud poukázal na „obecnou lidskou zkušenost“, podle níž se s pojmy „komerční právník“ a „Komora komerčních právníků“ v obecném povědomí zachovává představa o zákonné stavovské organizaci. Dovodil, že této představy navrhovatelé „jistě hodlali využít“ a uzavřel, že název společnosti je klamavý a zavádějící. Podle odvolacího soudu již samotný termín „komora“ ve spojení s právní profesí spolehlivě navozuje dojem zákonem zřízené organizace.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to výslovně i proti výroku o nákladech řízení, podali navrhovatelé dovolání, domnívajíce se, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (dovozujíce přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu; dále jen „o. s. ř.“) a namítajíce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíce dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolatelé namítají, že jak rozhodnutí soudu prvního stupně, tak rozhodnutí odvolacího soudu se spokojují s pouhými všeobecnými konstatováními a neuvádějí, o které důkazy soudy opřely svá skutková zjištění a proč dospěly právě k uvedeným závěrům. Není možné v nich nalézt ani logické posouzení právní věci, jež by bylo podloženo konkrétními zákonnými ustanoveními bránícími zápisu společnosti do rejstříku. Rozhodnutí nesplňují náležitosti uvedené v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. a jsou proto nepřezkoumatelná.
Jelikož zákon č. 248/1995 Sb., o obecně prospěšných společnostech (dále jen „zákon“), o názvu obecně prospěšné společnosti nic konkrétního nestanoví a pouze specifikuje označení této společnosti co do dodatku, označujícího právní formu, měly se soudy, podle názoru dovolatelů, vypořádat především s otázkou, zda se vhodnost názvu obecně prospěšné společnosti posuzuje podle pravidel právní úpravy obchodní firmy podnikatele nebo podle pravidel obecné úpravy názvu právnických osob. I při analogické aplikaci právní úpravy obchodní firmy musí název obecně prospěšné společnosti splňovat jedině (kumulativně) obě podmínky ustanovení §10 odst. 1 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) – nesmí být zaměnitelný s názvem jiné společnosti a nesmí působit klamavě. Žádný předpis nestanoví nic o zavádějícím názvu.
Zvolený název není zaměnitelný, neboť „v současné době (a více jak deset let) neexistuje na území České republiky ... žádný jiný subjekt s názvem „Komora komerčních právníků“, neexistuje žádná jiná firma, s níž by tato mohla být zaměnitelná“. Název pak není ani klamavý, neboť – přestože Komora komerčních právníků (zřízená zákonem č. 209/1990 Sb., o komerčních právnících a právní pomoci jimi poskytované) jako samosprávná organizace sdružující komerční právníky a s ní i zákonná úprava činnosti komerčních právníků k 1. lednu 1996 zanikla – profese „komerčních právníků“ je vykonávána dál.
Dovolatelé argumentují i právem svobodně se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích (čl. 20 odst. 1 Listiny základních lidských práv a svobod) a dovozují, že „je nanejvýš na tomto místě prostor pro aplikaci vůdčí zásady demokratického právního státu, a to zásady prozařování ústavy celým právním řádem“. Soudy obou stupňů měly respektovat ústavně zaručené právo na sdružování a nebyly-li s to dospět k jasným závěrům o „nemožnosti existence“ společnosti a řádně je odůvodnit, včetně odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů, měly aplikovat zásadu „in dubio pro libertatae“ nebo „in dubio pro personae privatae“ a ne „a priori“ návrh zamítnout. Neexistuje žádný právní předpis, který by dovolatelům zakazoval organizovat se „pod souslovím“ „Komora komerčních právníků“ ani právní předpis, který by zakazoval užívání názvů, obchodních firem a označení zaniklých subjektů. Neexistuje karenční doba, po kterou by nebylo možno určitý zaniklý název užívat. Název „Komora komerčních právníků“ se tak od roku 1996 stal zcela volným pro další subjekty.
Z rozhodnutí obou soudů plyne podle dovolatelů „absurdní závěr“, že zrušením zákona zaniká pojem komerční právník a jeho funkce a Komora komerčních právníků. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu „vykazuje navíc tendenci k závěru“, že pojem „komora“ je vyhrazen výlučně stavovské samosprávě. Tak tomu ale není, neboť komory jsou zcela zákonně zřizovány i občanskými sdruženími.
Dovolatelé polemizují i se závěry soudu prvního stupně o (ne)realizovatelnosti navrhovaných obecně prospěšných služeb a o jejich rozporu se „školským zákonem“ a navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelé výslovně napadají usnesení odvolacího soudu i ve výroku o nákladech odvolacího řízení. Dovolání v tomto rozsahu ovšem není přípustné (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je proto potud bez dalšího odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Učinil tak především proto, že dovolatelé výhradami proti obsahu odůvodnění usnesení odvolacího soudu a namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí uplatňují dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictví přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Dále pak proto, že jedinou právní otázkou, kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil, bylo, zda název „Komora komerčních právníků“, jenž dovolatelé pro jimi založenou obecně prospěšnou společnost zvolili, působí klamavě či nikoli. V řešení této otázky Nejvyšší soud zásadní právní význam neshledává, neboť jde o posouzení konkrétního názvu, které má význam právě a jen pro projednávanou věc, nikoli z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
V této souvislosti Nejvyšší soud pouze připomíná, že povinnost zkoumat, zda k zápisu navrhovaný název není klamavý, ukládá rejstříkovému soudu ustanovení §200da odst. 1 o. s. ř., které platí i pro řízení ve věcech rejstříku obecně prospěšných společností (§5 odst. 5 zákona).
A konečně pak proto, že přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávného posouzení realizovatelnosti navrhovaných obecně prospěšných služeb a jejich rozporu se zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), když tato otázka neměla pro rozhodnutí o věci určující význam, neboť odvolací soud na jejím posouzení své rozhodnutí nezaložil.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, a §146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolatelům právo na jejich náhradu nevzniklo.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu