ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.4300.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 4300/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně I. N. a. s. „v likvidaci“, zastoupené Mgr. D. M., advokátem, proti žalovaným 1) L. P., společnost s ručením omezeným, 2) C., spol. s r. o., 3) Ing. K. B., a 4) M. B., zastoupeným JUDr. P.F., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 173/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. března 2007, č. j. 4 Cmo 493/2006-200, takto:
I. Dovolání třetího a čtvrté žalovaných se odmítá.
II. Třetí a čtvrtá žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání třetího a čtvrté žalovaných podané proti v záhlaví označenému rozsudku [jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 28. července 2005, č. j. 3 Cm 173/2004-127, kterým Krajský soud v Brně (mimo jiné) ponechal co do částky 875.642,53 Kč s 6% úrokem od 9. června 2003 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 2.918,80 Kč v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 1. června 2004, č. j. 3 Sm 146/2004-10 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.)] Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o případ uvedený pod písmenem b/ téhož ustanovení v projednávané věci nejde, když odvolací soud potvrdil v pořadí první rozhodnutí soudu prvního stupně); Nejvyšší soud jej však z pohledu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení (srov. ustanovení §242 odst. 3 věta první o. s. ř.) zásadně právně významným neshledal.
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu).
Protože od výše uvedeného závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně bezcenné dovolací námitky třetího a čtvrté žalovaných týkající se vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. ), tj. výhrady, podle kterých odůvodnění rozsudků obou stupňů „nesplňuje zákonné předpoklady dané ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř.“, soudy „ponechaly bez povšimnutí námitky žalovaných na protiprávní úkony správkyně konkursní podstaty U. b., a. s.“, nezabývaly se ani otázkou platnosti smluv o postoupení pohledávek (místo toho soud prvního stupně pouze „formálně připouštěl vstup nových účastníků“) a neprovedly dokazování výslechem svědka Ing. J. M. Totéž platí také o výhradách dovolatelů co do (ne)správnosti skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) ohledně toho, že šlo původně o blankosměnku (dovolatelé se ostatně - jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí - mýlí, tvrdí-li, že odvolací soud neměl tuto skutečnost za prokázanou) a dále ve vztahu k okamžiku, kdy bylo původnímu majiteli směnky doručeno oznámení o započtení vzájemných pohledávek (zda se tak stalo ještě před prohlášením konkursu na jeho majetek či až později).
Argumentem, podle kterého soud prvního stupně rozhodl o námitkách třetího a čtvrté žalovaných v rozporu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti, dovolatelé (z obsahového hlediska) uplatňují tzv. zmatečností vadu řízení dle §229 odst. 3 o. s. ř., k níž dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem (z nějž by bylo možné usuzovat, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) taková námitka není (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu řešení otázky, zda věřitel vyplnil blankosměnku v souladu s dohodou o vyplnění, když takové posouzení postrádá potřebný judikatorní přesah a je významné právě a jen pro projednávanou věc. Současně nelze přehlédnout, že jde-li o údaj směnečné sumy doplněný do blankosměnky, jeho správnost třetí a čtvrtá žalovaní zpochybňovali provedeným zápočtem (co do částky 712.166,50 Kč) a zaplacením (v částkách 965.000,- Kč a 333.657,01 Kč); přitom není pochyb o tom, že odůvodněnou výhradu, podle níž byl údaj směnečné sumy do blankosměnky doplněn v rozporu s dohodou o vyplnění ještě z jiných (než výše uvedených) důvodů, námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu neobsahují. Navíc argumentace třetího a čtvrté žalovaných, že datum splatnosti „8. června 2003 je naprosto nepochopitelný“ a „není založen nejen na obsahu úvěrové smlouvy, ale na žádném jiném právním titulu“, není významná již proto, že jejím prostřednictvím nejsou zpochybněny závěry, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru spočívá.
Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani závěr o tom, že směnečný dlužník není zproštěn povinnosti směnku zaplatit jen proto, že pobočka banky, v níž měla být směnka předložena k placení, již v době splatnosti směnky neexistuje. Soudní praxe je totiž jednotná v závěru, že úspěšnému uplatnění práva na zaplacení směnky vůči přímým směnečným dlužníkům [jimiž jsou v posuzované věci rovněž třetí a čtvrtá žalovaní coby směneční rukojmí za výstavce směnky vlastní (srov. čl. I. §32 odst. 1, §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb.)] nebrání ani prokázané nepředložení směnky k placení, ať již se tak stalo z jakéhokoliv důvodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001, sp. zn. 29 Cdo 1937/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2002, pod číslem 37 nebo rozsudek ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002, uveřejněný v témže časopise č. 4, ročník 2003, pod číslem 62).
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobkyni v dovolacím řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 1.957,- Kč. Protože dovolání třetího a čtvrté žalovaných bylo odmítnuto, dovolací soud jim podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. uložil, aby žalobkyni náklady v celkové výši 12.257,- Kč společně a nerozdílně nahradili.
O dovolání první a druhé žalované Nejvyšší soud nerozhodoval, když usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2007, č.j. 38 K 21/2007-42, na majetek první žalované a usnesením téhož soudu ze dne 27. června 2008, č. j. 37 K 93/2007-57, na majetek druhé žalované byl prohlášen konkurs a řízení ve vztahu k těmto žalovaným tak bylo přerušeno (§14 odst. 1 písm. c/ a §20 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu