ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.504.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 504/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně Č. r. – M. f., proti žalovanému K., výrobnímu družstvu N. v likvidaci, zastoupenému J. J., advokátem, o zaplacení částky 1,711.557,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 140/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. června 2006, č. j. 9 Cmo 224/2005-311, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. června 2006, č. j. 9 Cmo 224/2005-311, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 8. listopadu 2004, č. j. 40 Cm 140/99-278, jímž Krajský soud v Hradci Králové uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (Č. k. a.) částku 1,711.557,40 Kč s 5,3% úrokem z částky 768.750,- Kč od 31. prosince 2002 do zaplacení, s 5% úrokem z prodlení z částky 768.750,- Kč od 31. prosince 2002 do zaplacení a s 10,3% úrokem z prodlení z částky 514.925,01 Kč od 31. prosince 2002 do zaplacení.
Odvolací soud, setrvávaje na závěrech formulovaných v rozhodnutí ze dne 23. dubna 2004, č. j. 9 Cmo 559/2003-237, jímž zrušil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 28. března 2003, č. j. 40 Cm 140/99-213, přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žaloba na úhradu pohledávky, vzniklé na základě smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (K. b. P., s. p. ú.) a žalovaným dne 10. dubna 1995, obsahující (mimo jiné) dohodu o narovnání podle ustanovení §585 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) [dále jen “dohoda”], je po právu.
Zdůraznil, že dohodu za žalovaného podepsal pouze Ing. B. P.a (tehdejší předseda představenstva), což odporuje ustanovení §243 odst. 3 obchodního zákoníku ve znění účinném k datu uzavření dohody (dále jen „obch. zák.“). Jelikož - pokračoval odvolací soud - výše uvedené zakládá neplatnost právního úkonu (dohody) podle ustanovení §267 odst. 1 obch. zák., a to neplatnost relativní, účastník, na jehož ochranu je neplatnost právního úkonu stanovena (žalovaný), se této neplatnosti musel dovolat, což učinil ve vyjádření k žalobě došlém soudu 3. září 1999. V situaci, kdy tak učinil až po uplynutí čtyřleté promlčecí doby (tato marně uplynula dnem 2. května 1999 a její počátek se připíná k datu účinnosti dohody - k 1. květnu 1995), shledal odvolací soud žalobcem vznesenou námitku promlčení práva žalovaného dovolat se relativní neplatností dohody opodstatněnou (§397 obch. zák.). Současně akcentoval, že námitka promlčení byla žalobkyní vznesena u jednání soudu prvního stupně dne 1. října 2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. namítaje, že: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatele žalobkyně vůbec námitku promlčení v řízení před soudy nižších stupňů nevznesla, když pouze konstatovala, že promlčecí doba uplynula. Dále dovozuje, že dovolal-li se relativní neplatnosti dohody, musí být tato považována za neplatný právní úkon i v případě, že tak učinil po uplynutí promlčecí doby. „Nárok dovolat se relativní neplatnosti uplynutím promlčecí lhůty nezaniká, tedy i po uplynutí promlčecí lhůty se lze dovolat neplatnosti právního úkonu úspěšně a účinně“. Výše uvedené nesprávné právní posouzení věci pak má za následek i „nesprávný postup obou soudů“, když „využitím námitky promlčení, která nebyla vznesena, oba soudy jednoznačně zvýhodnily žalobkyni a ve svém důsledku upřely žalovanému možnost účinně se domáhat svých práv“.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; není však důvodné.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní úkon, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti (§267 odst. 1 obch. zák., popř. §40a obč. zák.), se považuje za platný (se všemi důsledky z toho na právní vztah vyplývajícími), dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního úkonu určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti důvodně, je právní úkon neplatný od svého počátku (ex tunc). Promlčení práva uplatnit námitku relativní neplatnosti právního úkonu (dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu) je nutno posuzovat dle právní úpravy promlčení obsažené v občanském zákoníku nebo v obchodním zákoníku, a to v závislosti na tom, zda právní úkon, jehož relativní neplatnost je uplatňována, má povahu obchodní či občanskoprávní (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 89/2007 a 97/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož v poměrech projednávané věci nebylo mezi účastníky sporné datum uzavření dohody (10. duben 1995) a datum její účinnosti (1. květen 1995), ani to, že výhrada neplatnosti smlouvy byla žalovaným učiněna podáním došlým soudu prvního stupně 3. září 1999, je nepochybné, že námitka relativní neplatnosti smlouvy byla vznesena po uplynutí více než čtyř let ode dne, kdy mohla být uplatněna poprvé (k počátku běhu promlčecí doby a její délce viz §391 a §397 obch. zák.).
Zbývá posoudit, zda obstojí závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně vznesla námitku promlčení práva žalovaného dovolat se relativní neplatnosti dohody.
Podle ustanovení §41 o. s. ř. účastníci mohou provádět své úkony jakoukoli formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu (odstavec 1). Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (odstavec 2). Hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, když se o něm v řízení dozvěděli (odstavec 3).
Námitka promlčení je námitkou s hmotněprávními důsledky (viz např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I §1 - 459, Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 530). Její obsah je tak nutno posuzovat za použití výkladových pravidel obsažených v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. (v obchodních věcech i za použití §266 obch. zák.), jakož i zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003.
Při jejich respektování se Nejvyšší soud co do posouzení, zda žalobkyně uplatnila námitku promlčení práva žalovaného dovolat se relativní neplatnosti dohody plně ztotožňuje se soudem odvolacím a nemá žádné pochybnosti o tom, že žalobkyně v soudním řízení námitku promlčení skutečně vznesla.
Vzhledem k výše uvedenému závěru pak Nejvyšší soud nepovažuje za opodstatněnou ani argumentaci připínající se k dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když dovolatelem zmiňované porušení zásad spravedlivého procesu je založeno právě na tvrzení, že odvolací soud přihlédl k námitce promlčení, ačkoli tato uplatněna nebyla.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu