ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.5482.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 5482/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně E. C. A. a. s., zastoupené JUDr. P. N., advokátem, proti žalované JUDr. J. V., advokátce, jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně Č. a. s., s. r. o., zastoupené JUDr. Z. Š., advokátkou, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 64/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2007, č. j. 13 Cmo 3/2007-203, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 14. června 2007, č. j. 13 Cmo 3/2007-203, potvrdil rozsudek ze dne 28. března 2006, č. j. 58 Cm 64/2002-165, jímž Městský soud v Praze vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně ve výroku specifikované nemovitosti (dále jen „sporné nemovitosti“).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že v daném případě byly splněny předpoklady, za nichž lze vyhovět žalobě o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“). Přitom zdůraznil, že kupní smlouva uzavřená dne 6. listopadu 2000 mezi prodávající Č. a.s., s. r. o. (dále jen „úpadkyně“) a kupující H. s. r. o. (dále jen „společnost“), jejímž předmětem byly sporné nemovitosti, má všechny náležitosti vyžadované ustanoveními §588 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a není neplatným právním úkonem (§39 obč. zák.). Cena sjednaná v této kupní smlouvě totiž odpovídá „závěrům znaleckého posudku“, přičemž žalovaná neprokázala, že by úpadkyně sporné nemovitosti prodávala s cílem, aby místo nemovitého majetku zůstala úpadkyni jen nevymahatelná pohledávka, ani to, že prodávající (správně „kupující“ - společnost) o tomto cíli věděla, respektive jej mohla předpokládat. Způsob zaplacení kupní ceny (respektive to, zda byla kupní cena zaplacena) přitom - podle názoru odvolacího soudu - nemohl mít za následek neplatnost kupní smlouvy samotné, když úpadkyně (správkyně konkursní podstaty) mohla kupní cenu vymáhat. V situaci, kdy se žalobkyně stala vlastnicí sporných nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené se společností dne 6. listopadu 2001 (a sjednanou kupní cenu společnosti zaplatila) odvolací soud uzavřel, že žalobkyni svědčí právo vylučující zápis sporných nemovitostí do soupisu majetku do konkursní podstaty úpadkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tj. namítajíc, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o platnosti kupní smlouvy ze dne 6. listopadu 2000, majíc za to, že tato smlouva je neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Zdůrazňuje, že kupní smlouvu je nutné posuzovat ve vzájemných souvislostech s právními úkony navazujícími, s tím, že všechny sledovaly jeden „hospodářský cíl“, totiž vyvedení majetku z vlastnictví úpadkyně, aniž by za tento majetek byla poskytnuta odpovídající protihodnota. Potud poukazuje na „změnu způsobu úhrady kupní ceny“ spočívající v tom, že namísto peněžitého plnění úpadkyně převzala směnky znějící na směnečné sumy ve svém souhrnu odpovídající sjednané kupní ceně, jakož i na následný převod těchto směnek a úkony navazující.
Jelikož v důsledku absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 6. listopadu 2000 se společnost nestala vlastnicí sporných nemovitostí, nemohla tak vlastnické právo převést na žalobkyni, neboť „nikdo nemůže převést na jiného více práv, než měl sám“.
Konečně odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval personálním propojením subjektů zúčastněných na všech výše zmíněných transakcích a v tomto směru ani neprovedl žalovanou navrhované důkazy.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje za nadbytečné se k dovolání blíže vyjadřovat a navrhuje, aby Nejvyšší soud „o dovolání rozhodl“.
Dovolání žalované, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatelkou zpochybněný závěr ohledně (ne)platnosti kupní smlouvy ze dne 6. listopadu 2000 postrádá potřebný judikatorní přesah, když je významný právě a jen pro projednávanou věc (srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož se žalované nepodařilo prokázat, že by obě smluvní strany kupní smlouvu ze dne 6. listopadu 2000 uzavřely v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávek věřitelů za úpadkyní, dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který ale u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá. Rozhodnutí odvolacího soudu přitom Nejvyšší soud neshledal ani rozporným s hmotným právem (ustanovením §39 obč. zák.), když v obecné rovině odpovídá závěrům formulovaným v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani v návaznosti na obsah spisu nelze dovodit úmysl stran kupní smlouvy zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu