ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.5503.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 5503/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně JUDr. I. T., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně O. s. r. o. v likvidaci, proti žalovanému Ing. J. M., zastoupenému JUDr. R. K., advokátem, o zaplacení 80.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 390/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2007, č. j. 3 Cmo 41/2007 – 76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 13 Cm 390/2005 – 57, kterým tento soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 80.000,- Kč s 3% úrokem z prodlení ročně od 19. listopadu 2004 do zaplacení.
Odvolací soud vycházel z toho, že
- žalovaný jako jednatel O. s. r. o. v likvidaci (dále jen „úpadkyně“) vybral dne 7. července 1999 z bankovního účtu úpadkyně osobně částku 80.000,- Kč,
- tuto částku půjčil společnosti M. s. r. o. na dobu jednoho měsíce,
- v účetnictví úpadkyně byla tato částka zaúčtována jako pohledávka za společníky,
- půjčená částka nebyla úpadkyni vrácena a žalovaný neučinil nic pro to, aby byla od dlužnice vymožena.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že úpadkyni vznikla škoda, neboť částka 80.000,- Kč v jejím majetku chybí, protiprávní jednání žalovaného spočívá v tom, že peníze z účtu vybral, špatně je zaúčtoval a dále s nimi nakládal tak, že nebyly společnosti vráceny, tj. nevymáhal je a nepodnikl ani nic proto, aby v době, kdy byl prohlášen konkurs na společnost M. s. r. o., které uvedenou částku půjčil, včas přihlásil pohledávku úpadkyně vůči ní, a že příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a škodou a jejím rozsahem je nesporná. Přitom žalovaný neunesl důkazní břemeno o tom, že svoji funkci vykonával s péčí řádného hospodáře.
Ztotožnil se i se závěrem, že námitka promlčení vznesená žalovaným nemůže obstát, pokud jde o čtyřletou promlčecí dobu, když z ustanovení §398 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) vyplývá, že u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě, končí však nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo. K porušení povinnosti, tedy k půjčení částky společnosti M. s. r. o., došlo dne 7. července 1999, žalobkyně proto svůj nárok na náhradu škody, na úhradu částky 80.000,- Kč, vůči žalovanému uplatnila ve lhůtě, která odpovídá tomuto ustanovení.
Nadto odvolací soud doplnil, že odpovědnost za škodu podle §373 a násl. obch. zák. je odpovědností objektivní, bez ohledu na zavinění. Jednatel společnosti s ručením omezeným je podle §135 odst. 1 obch. zák. povinen zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, a to bez ohledu na to, zda tuto evidenci vede on sám, nebo jiná osoba jím pověřená. Podle §135 odst. 2 obch. zák. se na statutární orgány společnosti s ručením omezeným použije obdobně ustanovení §194 odst. 4 až 7 obch. zák., tedy mimo jiné ustanovení o odpovědnosti členů představenstva akciové společnosti. Krom toho je podle §194 odst. 5 obch. zák. s účinností od 1. ledna 2001 (viz čl. VIII., bod 32 přechodných ustanovení k zákonu č. 370/2000 Sb.) v případě pochybnosti ohledně řádného výkonu funkce důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného hospodáře na členu představenstva. Jestliže tedy žalovaný v roce 1999 ve funkci jednatele úpadkyně poskytl z prostředků úpadkyně finanční prostředky jinému subjektu, a tyto prostředky měly být podle jeho vlastního tvrzení vráceny do jednoho měsíce, přičemž se tak nestalo a žalovaný, který jako jediný jednatel vystupoval jménem společnosti, neučinil žádné kroky směřující k tomu, aby finanční prostředky úpadkyně byly zcela nebo alespoň zčásti vráceny, pak podle §194 v návaznosti na §135 obch. zák. za škodu, která byla takto úpadkyni způsobena, odpovídá s tím, že nová úprava ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. platí pro další nečinnost žalovaného po 1. lednu 2001.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, přičemž co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatel namítá, že údajnou škodu způsobila úpadkyni společnost M. s. r. o. tím, že nedodržela smlouvu, a tedy nikoliv on sám. Že společnost M. s. r. o. je nesolventní, zjistil dovolatel až v době splatnosti dluhu, v té době už byla společnost delší dobu v konkursu. Formální chybou v účetnictví byla pohledávka nesprávně zařazena, k čemuž došlo ale chybou účetní firmy, která pro společnost O. s. r. o. účetnictví vedla. Dovolatel argumentuje tím, že jednal vždy s péčí řádného hospodáře, zajišťoval řádné vedení předepsané evidence a účetnictví v rozsahu jemu svěřených pravomocí dle ustanovení §135 obch. zák. Z povinnosti stanovené v §135 a násl. obch. zák. dle jeho názoru v žádném případě nelze dovodit, že by jednatel v případě, že se pohledávka společnosti stane nedobytnou, byl za takto vzniklou ztrátu odpovědný a že by ji měl hradit ze svého majetku. Dle dovolatelova mínění jednatel za škodu neodpovídá, pokud prokáže, že zajistil řádné vedení předepsané evidence a účetnictví v potřebném rozsahu kvalifikovanými osobami, kterým vytvoří pro výkon činnosti potřebné podmínky. Vzhledem k tomu, že tuto činnost vykonávala účetní firma – tedy osoba kvalifikovaná – dovolatel má za to, že podmínky stanovené zákonem splnil. Namítá, že v daném případě nejde o škodu, za kterou by jako jednatel „ručil“ osobně, avšak jednal v rámci svého oprávnění svěřeného mu zákonem a toto oprávnění nijak nepřestoupil, naopak udělal vše pro řádné splnění povinností uložených mu zákonem.
Dovolatel se dále zabývá otázkou, zda nějaká škoda vůbec vznikla. Argumentuje tím, že i v případě podání příslušné žaloby na vymáhání pohledávky za dlužnicí by řízení neskončilo pravomocně dříve, než byl na majetek dlužnice prohlášen konkurs, nehledě na případné exekuční řízení (to by muselo být zastaveno pro nedostatek majetku povinné). Dovozuje, že tedy nebylo objektivně v jeho možnostech vymoci pohledávku včas pomocí zákonných prostředků. Stejným výsledkem by skončilo vymáhání pohledávky v případě podání přihlášky pohledávky dovolatelem do konkursního řízení. Ani z tohoto pohledu nelze spatřovat jeho zavinění, uzavírá dovolatel.
Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k novému řízení. Současně navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., na něž se dovolatel odvolává, je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo, neboť odvolací soud zrušil dřívější rozsudek soudu prvního stupně pro vady řízení, aniž jej zavázal právním názorem pro rozhodnutí ve věci samé.
Proto se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Výhrady dovolatele zpochybňující správnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů a namítající jejich nedostatečnost (napadením závěru, že měl dlužnou pohledávku vymáhat) jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedený dovolací důvod ovšem v případě posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. použitelný není.
Námitka dovolatele o nesprávnosti závěrů odvolacího soudu vztahujících se k porušení povinnosti vést řádně účetnictví společnosti pak přípustnost dovolání založit nemůže již proto, že odvolací soud na těchto závěrech své rozhodnutí nezaložil. Uzavřel sice, že účetnictví společnosti nebylo vedeno řádně, čímž dovolatel porušil péči řádného hospodáře, své rozhodnutí však založil na tom, že dovolatel porušil povinnost vymáhat splacení poskytnuté půjčky.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. je odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. října 2009
Doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu