ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.729.2009.1
sp. zn. 29 Cdo 729/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. V. V., , jako správce konkursní podstaty úpadkyně R., a. s., , zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, , proti žalované I. Č.r., spol. s r. o., , zastoupené JUDr. M. P., advokátem, o zaplacení částky 9.251.250,50 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 72/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2008, č. j. 6 Cmo 312/2008-63, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 13. května 2008, č. j. 2 Cm 72/2007-35, Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobci částku 9.251.250,50 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech účastníků (bod II. výroku) a o povinnosti žalované k úhradě soudního poplatku (bod III. výroku).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy i ve druhém výroku o nákladech odvolacího řízení a v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku. Potud ovšem dovolání nejen není odůvodněno, nýbrž je také (bez dalšího) nepřípustné (srov. pro nákladové výroky i usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odmítnutí dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je odůvodněno tím, že otázka konkurence řízení o výkon rozhodnutí nebo exekučního řízení a řízení konkursního, pro jejíž řešení dovolatelka přisuzovala napadenému rozhodnutí po právní stránce zásadní význam (v tom ohledu, zda přijetím žalované částky získala dovolatelka bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále též jen „obč. zák.“), byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou a o tvrzeném rozporu s hmotným právem tak nemůže být řeči.
Závěr, že plnění vyplacené věřiteli úpadce po prohlášení konkursu na majetek úpadce v rámci výkonu rozhodnutí (nebo exekuce) vedeného proti úpadci jako povinnému v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) i po prohlášení konkursu na jeho majetek, je plněním bez právního důvodu (§451 obč. zák.), Nejvyšší soud formuloval již v rozsudku uveřejněném pod číslem 42/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom vyšel ze stanoviska svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tento závěr Nejvyšší soud znovu potvrdil v rozsudku ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 343/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2008, pod číslem 100. Jak lze dovodit již z označeného stanoviska, přijetím této částky se věřitel (oprávněný) bezdůvodně obohatil, i když se tak stalo na základě pravomocného usnesení soudu výkonu rozhodnutí; podstatné je že uvedenou částku nezískal za trvání konkursu na majetek povinného v mezích pravidel určených zákonem o konkursu a vyrovnání.
Návod, jak má soud výkonu rozhodnutí konat, dopadnou-li účinky prohlášení konkursu na majetek povinného do poměrů vykonávacího (exekučního) řízení v době před rozvrhem částky získané zpeněžením majetku povinného, je přitom obsažen v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 86/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Pro úplnost lze dodat, že (jak lze opět vysledovat již ze stanoviska a výše cit. rozhodnutí) o problém překážky věci pravomocně rozhodnuté (jak je bez akcentu zásadní významnosti zmíněn v dovolání), zcela zjevně nejde. V rovině dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatelka Nejvyššímu soudu žádnou otázku zásadního právního významu nepoložila.
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5, §224 a §146 odst. 1 o. s. ř., tedy tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto. Žalobcovy účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jež podle §15 ve spojení s §14 odst. 1, §10 odst. 3, §3 odst. 1 a §16 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“) činí 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož advokát žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 300,- Kč, tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži žalované celkem částku 10.300,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. dubna 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu