ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.793.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 793/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce A. C. L., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, proti žalovaným 1) P., spol. s r. o., 2) Ing. A. S., a 3) J. H., všem zastoupeným JUDr. K. S., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 3 Cm 91/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. září 2006, č. j. 4 Cmo 334/2005-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. srpna 2002, č. j. 3 Cm 91/2002-39, ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 14. května 2002, č. j. 3 Sm 53/2002-17, jímž uložil žalovaným zaplatit původní žalobkyni Č. f., s. r. o. (dále jen „původní žalobkyně“), společně a nerozdílně 40,000.000,- Kč s 6% úrokem od 30. června 1999 do zaplacení, směnečnou odměnu 133.333,33 Kč a náklady řízení.
Soud prvního stupně, odkazuje na ustanovení čl. I §17, §75 a §76 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a na výsledky provedeného dokazování, uzavřel, že směnka vlastní vystavená 29. června 1998 první žalovanou a avalovaná druhým a třetím žalovanými (dále jen „sporná směnka“) obsahuje všechny náležitosti vyžadované směnečným zákonem a je směnkou platnou. Přitom shledal nedůvodnou námitku žalovaných, podle níž směnka neobsahuje „bezpodmínečný příkaz“ zaplatit směnečný peníz a z hlediska platnosti směnky považoval za nevýznamné, zda mezi směnečnými dlužníky a majitelem směnky „je nějaký právní vztah nebo nikoli“, když „případná mimosměnečná dohoda nemůže v žádném případě omezit bezpodmínečný slib výstavce směnky vlastní k zaplacení“.
Tvrzení žalovaných, podle něhož původní žalobkyně na sebe převedla směnku k jejich škodě a v rozporu s dobrými mravy, nepovažoval za „samostatnou směnečnou námitku“, s tím, že tvrzené porušení ustanovení čl. I §17 směnečného zákona původní žalobkyní, na které takto bylo v námitkách odkazováno, by mohlo mít pouze ten význam, že by žalovaní mohli vznášet vůči dalšímu majiteli směnky kauzální námitky. V situaci, kdy žalovaní ve vztahu k původní žalobkyni žádné kauzální námitky nevznášeli a navíc ani neprokázali, že žalobce nabyl směnku vědomě ke škodě dlužníků, se „blíže tímto tvrzením ani nezabýval“.
Konečně „na okraj“ uvedl, že i případné kauzální námitky - za předpokladu „prokázání porušení“ ustanovení čl. I §17 směnečného zákona původní žalobkyní - „by nemařily směnku a nezpůsobovaly by její neplatnost“; ani tyto okolnosti by tak neměly vliv na existenci dluhu ze směnky.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. září 2006, č. j. 4 Cmo 334/2005-226, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud - cituje ustanovení čl. I §17 směnečného zákona a odkazuje na ustanovení §205a a §175 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Ztotožnil se s jeho závěry, že sporná směnka má všechny náležitosti vyžadované ustanovením čl. I §75 směnečného zákona, včetně bezpodmínečného slibu zaplatit směnečnou sumu, který „nemůže být v žádném případě narušen poznámkou na směnce, dle které se směnka týká dohody o způsobu plnění závazku ze dne 29. června 1998“. Nejde totiž o podmínku zaplacení, nýbrž o poukaz „na kauzální vztahy ke směnce“. Přitom důvodem neplatnosti směnečného závazku není ani tvrzení žalovaných, že doposud nenastaly podmínky pro předložení směnky k placení, když „nedostatek kauzálního vztahu není důvodem neplatnosti směnečného závazku, ale zakládá za podmínek ustanovení čl. I §17 směnečného zákona námitku, která je jen obranou proti povinnosti platnou směnku zaplatit.
Naopak k závěru od soudu prvního stupně odlišnému dospěl odvolací soud z hlediska posouzení, zda žalovaní v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu uplatnili „kauzální námitku“. Potud zdůraznil, že za takovou námitku lze považovat tvrzení žalovaných, podle něhož „… i neplatně sjednaný účel zajištění nenastal“. Nicméně pokračoval odvolací soud - tato kauzální námitka by mohla být přípustná jen tehdy, prokázali-li by žalovaní, že původní žalobkyně při nabývání směnky jednala vědomě ke škodě dlužníků. V řízení před soudem prvního stupně žalovaní ke svému tvrzení, že původní žalobkyně „znalá účelu směnky ji převedla na sebe a uplatnila vůči žalovaným k jejich škodě a v rozporu s dobrými mravy“, neoznačili žádný důkaz; neprokázali tedy, že původní žalobkyně při nabývání směnky jednala vědomě k jejich škodě. Přitom „průkaz o této okolnosti je jen předpokladem pro úspěšné uplatnění mimosměnečných námitek, které vznikly ze vztahu k předchozímu majiteli směnky, i proti indosatáři“. Jelikož důkazy k prokázání tvrzení vědomého jednání původní žalobkyně ke škodě dlužníků žalovaní označili až v odvolacím řízení (viz předávací protokol ze dne 18. srpna 1998 a dopisy původní žalobkyně žalovaným ze dne 22. srpna 2001), odvolací soud je vzhledem k principu neúplné apelace jako nepřípustné „odmítl“.
K „tvrzení žalovaných“, že na původní žalobkyni byla cedována i dohoda o způsobu plnění závazku, takže původní žalobkyně vstoupila do všech práv a povinností a z toho důvodu není třeba se vlastně ani otázkou, zda původní žalobkyně nabyla směnku ke škodě dlužníků, zabývat, v řízení před soudem prvního stupně, resp. v námitkách žalovaných uplatněno nebylo, pročež i s ohledem na zásadu koncentrace směnečného řízení nelze k tomuto tvrzení učiněnému až v odvolacím řízení přihlédnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, odkazujíce co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. a spatřujíce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky „přípustnosti uplatnění kauzálních námitek“ a majíce za to, že odvolací soud v rozporu s hmotným právem „omezil možnost uplatnění kauzálních námitek všech žalovaných tím, že nesprávně vyžadoval uvedení hmotněprávních předpokladů jejich uplatnění (v daném případě totožnost věřitele zajišťovací směnky a věřitele zajištěné pohledávky) v rámci třídenní lhůty k podání směnečných námitek“.
Uplatňují dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. namítají, že: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňují, že samotné předpoklady uplatnění (přípustnost) kauzálních námitek nepodléhají koncentrační zásadě ve směnečném řízení, ale lze je uvést kdykoli později. V této souvislosti poukazují na závěry formulované v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 1999, sp. zn. 5 Cmo 497/98, podle nichž „okolnost, že majitel směnky jednal při nabývání směnky ke škodě dlužníka, není samostatnou námitkou proti směnečnému platebnímu rozkazu a průkaz o této okolnosti je jen předpokladem pro úspěšné uplatnění jiné námitky svědčící dlužníku proti předchozímu majiteli i proti indosatáři“, pročež tato „okolnost koncentrační zásadě ve směnečném rozkazním řízení nepodléhá“.
Dále akcentují, že „podstatě zajišťovací směnky odpovídá, pokud je současně převáděna zajišťovaná pohledávka i zajišťovací směnka“. O takový případ jde i v projednávané věci, pročež mohli-li dlužníci uplatňovat kauzální námitky vůči předchozímu majiteli, mohli se bez dalšího bránit stejnou námitkou i vůči původní žalobkyni.
Existenci vady řízení dovolatelé spatřují v tom, že odvolací soud, ačkoli dospěl ohledně (ne)uplatnění kauzálních námitek žalovanými k názoru od soudu prvního stupně odlišnému, rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil a nenařídil projednání řádně uplatněných námitek, nýbrž - nesprávně - podrobil otázku přípustnosti kauzálních námitek koncentrační zásadě; tím fakticky odňal žalovaným právo na projednání jejich řádně a včasně uplatněných kauzálních námitek.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., když v daném případě nejsou splněny podmínky tímto ustanovením určené.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Již v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož na to, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., s tím, že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů zásadně právně významným neshledává.
Dovolatel sice formuluje otázku „zásadního“ právního významu (rozuměj, zda tvrzení, z nichž lze dovozovat, že majitel směnky jednal při nabývání směnky ke škodě dlužníka, podléhá zásadě koncentrace směnečného řízení vyjádřené v ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř.), nicméně přehlíží, že řešení této otázky nemá význam pro rozhodnutí projednávané věci.
Je tomu tak proto, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěrech, podle nichž žalovaní neprokázali, že původní žalobkyně při nabývání směnky jednala vědomě k jejich škodě a že skutková tvrzení o cesi „dohody o způsobu plnění závazku“ a vstupu původní žalobkyně do všech práv a povinností z této dohody vyplývajících, byla žalovanými uplatněna (podle dovolateli nezpochybněného závěru odvolacího soudu) až v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, přičemž nešlo o žádný z případů předvídaných ustanovením §205a odst. 1 o. s. ř., jež tvoří výjimku ze zásady neúplné apelace. Z výše uvedeného důvodu, ačkoli právní názor zastávaný dovolateli odpovídá rozhodovací praxi soudů nižších stupňů (k tomu srov. např. dovolateli zmiňované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 1999, č. j. 5 Cmo 497/98), by ani jeho akceptace nemohla mít vliv na výsledek řízení ve věci samé.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu