ECLI:CZ:NS:2009:29.CDO.827.2007.1
sp. zn. 29 Cdo 827/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce J. F., zastoupeného JUDr. J. Z., advokátem, proti žalovanému Ing. A. H., zastoupenému JUDr. V. K., advokátem, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 198/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2006, č. j. 12 Cmo 241/2006-212, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 52.371,90 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. března 2006, č. j. 34 Cm 198/2004-181, ponechal ohledně částky 750.000,- Kč s 6% úrokem od 1. června 2003 do zaplacení, směnečné odměny 2.500,- Kč a náhrady nákladů státu ve výši 29.980,- Kč v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 23. srpna 2004, č. j. 34 Sm 91/2004-39 (výrok I.), ohledně částky 2,497.614,- Kč s 6% úrokem od 1. června 2003 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 8.325,- Kč, náhrady nákladů řízení ve výši 500,- Kč a náhrady nákladů státu ve výši 100.360,- Kč jej zrušil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně - odkazuje na ustanovení čl. I §44, §46 odst. 2, §53 a §75 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) a §40a a §145 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) - sice nepovažoval za důvodné námitky žalovaného ohledně neplatnosti směnky (z důvodu, že ji žalovaný podepsal bez souhlasu manželky), nesvobody vůle žalovaného při podpisu směnky a „nepředložení směnky k placení“, shledal však opodstatněnou kauzální námitku žalovaného, že v rozsahu převyšujícím částku 750.000,- Kč nebyl pro vystavení směnky hospodářský důvod.
V této souvislosti zdůraznil, že „žalobce se snažil do sporné směnky i směnky jí předcházející jednostranně zahrnout všechny závazky žalovaného, a to včetně příslušenství či dalších sankčních nároků“. Přitom ujednání „o tvrzených smluvních pokutách“ vyhodnotil jako neurčitá a tudíž ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. neplatná.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. října 2006, č. j. 12 Cmo 241/2006-212, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti i v rozsahu směnečného peníze 2,497.614,-Kč se 6% úrokem od 1. června 2003 do zaplacení, směnečné odměny 8.325,- Kč a náhrady nákladů státu 100.360,- Kč.
Odvolací soud v prvé řadě přitakal závěrům soudu prvního stupně o nedůvodnosti námitek žalovaného ohledně nesvobodného podpisu směnky, nepředložení směnky k placení a „relativní neplatnosti smlouvy o půjčce“ (rozuměj smlouvy, podle níž dle tvrzení žalovaného vznikla pohledávka žalobce ve výši 750.000,- Kč, jejíž úhrada byla směnkou zajištěna).
K rozdílnému závěru však dospěl - poté, co částečně zopakoval dokazování - ohledně důvodnosti žalovaným uplatněné kauzální námitky. Neztotožnil se se skutkovým zjištěním, podle něhož žalovaný od žalobce obdržel „pouze půjčku 750.000,-Kč“, akcentuje, že žalovaný důkazní břemeno ohledně obsahu směnečné dohody neunesl. Skutkovou verzi žalovaného - pokračoval odvolací soud - oslabuje skutečnost, že vystavil ve prospěch žalobce řadu směnek a k posledním dvěma směnkám podepsal dohody, ve kterých odsouhlasil výši smluvních pokut za prodlení s placením směnek. Tato skutečnost svědčí o tom, že si byl vědom svého dluhu a souhlasil s jeho úhradou. Okolnost, že k původní půjčce, jež nebyla dle tvrzení samého žalovaného žalobci splacena, byla postupně vystavena žalovaným řada směnek, zesiluje abstraktní povahu žalované směnky a oslabuje její spojení s původním dluhem. Proti důkazu výslechem žalovaného (jehož výpověď shledal účelovou a nepřesvědčivou) a jeho syna (který nebyl přítomen předávání půjčky a jehož výpověď „má s ohledem na blízký příbuzenský vztah velmi malou důkazní hodnotu“) „stojí důkaz výslechem žalobce, jakož i listiny (specifikované v důvodech rozhodnutí), jimiž provedl důkaz při odvolacím jednání. Ujednání o „sankčním penále“ obsažené v dohodách ze dne 9. července 2002 a 26. února 2003, posoudil - oproti soudu prvního stupně - jako ujednání o smluvních pokutách (§544 odst. 3 obč. zák.), s tím, že výši smluvní pokuty 2 % z dlužné částky měsíčně (viz shora uvedené dohody), resp. 3 % z dlužné částky měsíčně (viz tvrzení žalobce) nepovažoval za nepřiměřeně vysokou.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že odvolací soud „hodnotí úkony účastníků při vystavování směnek rozdílně od soudu prvního stupně a pro změnu právního stanoviska však nemá dostatečnou oporu v důkazech, které sám neprováděl a jednání žalobce a žalovaného hodnotí zcela opačně, než tyto důkazy hodnotí soud prvního stupně“. Opakuje, že „směnku na shora uvedený směnečný peníz podepsal, přestože k této částce nebyl žádný hospodářský důvod, neboť z původní směnky navýšil žalobce směnku na tuto částku svévolně a bez toho, že by blíže specifikoval důvod směnečného peníze“.
Dále polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož ujednání o „sankčním penále“ lze vyložit jako dohodu o smluvní pokutě, když „jde o výraz pro občanskoprávní vztah neobvyklý“ a občanským zákoníkem (ustanovením §544 odst. 3) neupravený. Podle jeho názoru je možno pojem „sankční penále“ vykládat tak, že jde o úrok z prodlení (verze žalovaného) nebo smluvní pokutu (viz verze žalobce).
„Zásadní právní otázkou“ tak je, zda „právní význam označení sankčního penále je smluvní pokuta či nikoli a zda toto sankční penále stanovené dohodami o zaplacení směnek je v takové výši, aby nebylo v rozporu s ustanovením §39 a §3 odst. 1 obč. zák.“ Současně dovolatel podrobně popisuje, proč považuje „úrok i smluvní pokutu“ za rozporné s dobrými mravy a opakuje, že směnku podepsal nesvobodně.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Přestože dovolatel co do uplatněných dovolacích důvodů výslovně poukazuje na ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., posuzováno podle obsahu (s výjimkou níže uvedenou) uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj., namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V této souvislosti Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že soudní praxe je jednotná v závěru, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu nese žalovaný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005).
Důkazním břemenem se pak rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, ať již pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že bylo nepravdivé (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007).
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Samotné hodnocení důkazů nelze dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. napadnout, když na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry.
V projednávané věci přitom odvolací soud - jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí - dostál požadavkům vyplývajícím z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř.) a jím provedené hodnocení důkazů, ústící v závěr, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně jím tvrzené kauzy směnky, plně odpovídá ustanovení §132 o. s. ř.
Procesní obranu žalovaného založenou na argumentaci ohledně výkladu pojmu „sankční penále“ a rozporu jeho sazby s dobrými mravy shledává Nejvyšší soud z hlediska posouzení věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu nevýznamnou, když nebyla obsažena ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (v těchto žalovaný naopak namítal, že „žalobce při stanovení směnečné sumy zcela zřejmě prováděl i úročení úroků, jejichž výši si předtím sám stanovil“ a že „jednání žalobce by mohlo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu lichvy“). Navíc výklad pojmu „sankční penále“, jak jej provedl odvolací soud, odpovídá výkladovým pravidlům určeným ustanovením §35 odst. 2 obč. zák., jakož i zásadám pro výklad právních úkonů formulovaným např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Konečně opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani (v dovolání blíže neodůvodněnou) výhradu nesvobodného podpisu směnky, když ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů a skutečností vyšlých najevo v průběhu řízení na nedostatek svobody vůle žalovaného při podpisu směnky usuzovat nelze.
Jelikož se dovolateli správnost rozhodnutí odvolacího soudu (spočívajícího na závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně důvodu vystavení směnky) zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zamítnuto a žalovanému vznikla povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., která podle ustanovení §3 odst. 1, §10 odst. 3, §18 odst. 1 činí 43.710,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 8.361,90 Kč činí 52.371,90 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. dubna 2009
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu